ARCHIV

"otevřeno"

Mír na silnicích i v duši

Paní Janu Bendovou natolik zaujal zákon ministerstva dopravy o zvýšení bezpečnosti silničního provozu, že napsala rozhořčený článek "Šimonovského meč na piráty silnic" (Mf Dnes 6. 12.) Domnívá se, že zákon nepřinese zlepšení bezpečnosti na silnicích, protože si zároveň s rostoucími policejními pravomocemi a sankcemi nevšímá velkého množství policejních úplatků a nezvyšuje rovněž sankce proti úplatným policistům. Zákon, tvrdí autorka rovněž nezná "milosrdenství", možnost silničnímu hříšníkovi domluvit. A pak - co s nebohatými přestupníky, kteří nebudou schopni zaplatit?

Proti námitce, že autorka značně přehání, lze právem uvést, že nepřehání ani trochu. Policisté jistě potřebují přísný zákon, mají-li udržet pořádek na silnici, ale to je možné, jen když budou přísně kontrolováni a postihováni za korupci a neplnění služebních povinností. Jinak se budou starat o vlastní kapsu a ne o to, jak se kdo na silnici chová. To vše je tak zřejmé, že k obdobným závěrům musí při troše duševní námahy dojít i laik nezabývající se legislativou.

Pokud bychom uvažovali o tom, kde se dnešní nadvláda policie bere, bylo by nespravedlivé svádět vše jenom na miláčka davů ministra Grose. Byla tu přece dlouhá doba komunistického režimu. V něm policie zaujímala velice důstojné místo, sice hlavně ta tajná, ale to znamenalo rovněž policie jako taková. To vedlo k určitým důsledkům. Náš prezident si stěžuje na zhrubnutí naší politiky, ale vypadá to, jako by zhrubla zejména policie a jejím prostřednictvím i média (což nemá vulgárnost naší politiky omlouvat). V televizním zpravodajství se dovídáme o činnosti policie v nejlepším případě, jak vedou někoho v poutech, ale ještě častěji, jak polapený leží na břiše na zemi a policie jej spoutává. Pravda, hrozí-li ze strany zatýkaného mafiána nebezpečí ozbrojeného odporu, je takový postup zcela na místě, otázkou je, používá-li policie tohoto postupu opravdu jen tehdy, když je to nutné, a pak - musí to televize tak často filmovat a vysílat?

Policie se u nás nemůže honosit právě vznešenou minulostí z předlistopadové doby, ale zamyslíme-li se nad tradicemi našich institucí, nepotěší nás skutečnost, že kupříkladu ani vláda, parlament a justice nemají minulost, s kterou by se mohly chlubit. Není se čemu divit - jsme postkomunistická země. Má-li se v takové postkomunistické zemi opravdu zvýšit bezpečnost na našich silnicích (a je to nezbytné), nevyřeší se to pouze zákonem, i kdyby byl sebelepší. Musí o to usilovat naše postkomunistické instituce, a to i zdánlivými maličkostmi. Například televizní vysílání by mohlo přinášet méně drsného zatýkání zloduchů a více se starat o to, jak si policajti počínají na silnicích…

E.M.