ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

Komunální dobrodružství (3) - První krůčky

Byli jsme tři (Doležal, Nedvěd a já) , kteří jsme se na počátku normalizace stali zaměstnanci branického družstva Universal. Umluvili jsme předsedu družstva ing. Hromadu, aby pro nás zřídil zvláštní středisko. Sehnali jsme také množství návrhů na nejrůznější výrobky, ale neměli jsme ani náznak nějaké výrobní základny. Když už bylo nejhůř, seznámili jsme se s mladým chemikem ing. Hronem, který nám nabídl "vynález" - třaslavou hmotu. Vyzkoušeli jsme ji a pojali jsme plán vyrábět z této hmoty zvířecí figurky.

K přehnanému optimismu nám tentokrát napomohl sám ing. Hromada. Proti veškerému očekávání nás totiž nenechal zcela a úplně na holičkách. Schválil plán na výrobu figurek, o níž jsme nadšeně vyprávěli, přestože jsme o ní sice vlastně ještě nic nevěděli, a povolil koupit na počátek jisté množství surovin. Víceméně cynicky však požadoval, abychom zahájili okamžitě nejen výrobu, ale také tzv. TOB (přímý prodej, tržby od obyvatelstva). Nezbylo nám, než vymyslet obchodní "koncepci" výroby, sehnat suroviny, nějak je přivést do Prahy a někde, to znamená doma, začít vyrábět figurky. Bylo toho na nás tři neuvěřitelně moc, ale snažili jsme se, pokud nám síly stačily.

Byli jsme totiž přesvědčeni, že pokud dokážeme výrobu uzpůsobit našim velmi omezeným možnostem, můžeme s figurkami udělat díru do světa. Místo strašidýlek měl náš sortiment sestávat ze zvířecích figurek, litých podomácku do jednodílných forem (jedna strana - například spodek krokodýla nebo želvy - zůstala v takovém případě "placatá"). Zatím jsme však měli pouze prázdné ruce a před sebou spoustu práce.

Především jsme obtížně a namáhavě sháněli suroviny. Z nejrůznějších skladů jsme je "ručně" (vlakem a autobusy) vozili do Prahy. Pasta se skládala z necelé čtvrtiny práškového PVC,, z takřka tří čtvrtin změkčovadla PVC (s hrůzostrašným názvem di-2-etylhexylftalát) a z přísad. Po ustydnutí PVC, rozmíchaného ve změkčovadle a zahřátého na 180 o vznikla měkká a ohebná hmota; třaslavost, kterým měly naše výrobky připomínat hongkongská strašidýlka, jí dodával chlorparafin. Proti připálení pasty sloužila přísada stearanu hlinitého a ovšem olejová lázeň. Aby se přehlušil nepříjemný tmavě hnědý odstín hmoty, přidávali jsme do ní bělobu a hlinkové barvy. Brzy jsme zjistili, že do páchnoucí pasty PVC je zcela nutné ještě také přidávat parfém.

Takto získané suroviny jsme skladovali, kde to jen šlo, a smutné na celé věci bylo, že nejsnadněji to šlo v mém bytě (obýval jsem s rodiči patro ve vile). Vydělil jsem pro výrobu figurek i pro sklad jednu místnost - říkali jsme jí opičárna - ve které jsem zpočátku ještě také míchal pastu PVC. Byla plná žmolků - nevěděli jsme ještě, že pastu je třeba připravovat jako těsto: nejprve smíchat PVC jen s trochou změkčovadla a pak pastu postupně ředit.

"Výroba", na kterou se od počátku zaměřil Honza Nedvěd, spočívala v lití horké pasty do forem. Nádobu s pastou jsme zahřívali v lázni ze silikonového oleje, který ovšem byl hodně drahý a ještě ho při odlévání figurek dosti velké množství odkapávalo do forem, v nichž kazil výrobky. Bohumila napadlo použít místo dvou hrnců jediný, tzv. mlékovar, což byl hliníkový hrnec s dvojitým pláštěm. Zdálo se, že jde o maličkost, ale svým významem hned na počátku výroby to byla jakási technologická revoluce. Mlékovar se rychle stal našim standardním výrobním prostředkem.

Museli jsme ovšem překonat ještě množství dalších problémů a potíží. Nejprve s lukoprenovými formami, v nichž bylo množství bublinek, které formy (a přirozeně i výrobky) kazily. Teprve když jsme začali vyrábět formy pomaleji, po tenkých vrstvách štětečkem, bublinek podstatně ubylo. Další patálie nám připravilo barvení hmoty. Z dostupných malířských hlinek se totiž pro účely naší výroby hodily jen málokteré. A tak výrobky vypadaly bizarně: fialoví krokodýli, modré opice, bílé želvy - naštěstí to kupujícím ani moc nevadilo. Ovšem barvy nestály na konci řetězu lapálií. Mohli jsme používat pouze tuzemské průmyslové parfémy, o kterých Doležal píše, že jejich kvalita byla otřesná; možná ale, že byla ještě o něco horší. A k dovršení všeho z hotových výrobků migrovalo změkčovadlo (to znamená pozvolna, ale vytrvale vytékalo), takže nestvůrně lepily; jakési zlepšení přineslo teprve, když jsme výrobky začali zasypávat dětským pudrem. Po této povrchové úpravě figurky jednak přece jen méně lepily, i když ztratily hodně ze své barevnosti - bohužel nikoli z pachu průmyslového parfému. V této hrozivé podobě byly zabaleny do celofánových sáčků a opatřeny podomácku, na psacím stroji vyrobenou cenovkou.

Počátky jsou vždycky těžké, za předsedy Hromady byly ještě těžší. Potřebovali jsme pracovníky - a nebylo zbytí, museli nám - za nevelkou "mzdu" z našich kapes pomáhat naši příbuzní a známí. Známí nám také někdy půjčili auto; ing. Hromada ukázal svou velkorysost, pouze když bylo zapotřebí přivést větší množství surovin, a někdy nám v takových případech povolil objednat taxi nebo vůz z Dopravního střediska. Takže jsme mohli vyrábět. Teď šlo ještě o něco, co se nám zdálo nejtěžší, tyto zvláštní výrobky dokázat prodat, což se podle ing. Hromady mělo dít ihned. Přirozeně že jsme se báli nabídnout velmi nedokonalé figurky oficiální odbytové organizaci. V této odbytové nouzi jsme se obrátili na pana Císaře z pražské ZOO a ten nám ochotně a rychle vyšel vstříc. Od poloviny května smělo mít družstvo Universal v areálu zoologické zahrady stánek a v něm prodávat své výrobky, přirozeně že především naše figurky.

Na první den prodeje jsme se těšili a zároveň jsme z něho měli strach. Ale to, co následovalo, jsme si vůbec nedovedli představit.

Naše nevábné, lepkavé a páchnoucí figurky se staly v pražské zoologické zahradě během prvních dvou hodin prodeje (na další jsme už neměli zboží) zcela jednoznačným hitem. Pravidelně každou sobotu a neděli bylo možné vidět, jak si děti hrdě odnášejí fialové krokodýly a běloskvoucí opičáky, hrají si s nimi, ocucávají je, koušou do nich a všelijak si s nimi pohazují. Větší úspěch jsme si nedovedli představit; museli jsme se vždycky přes týden hodně snažit, aby figurky ve stánku vystačily přes sobotu a neděli. Když ing. Hromada zjistil, že se tržby pohybují řádově v několikatisícových částkách, projevil také poprvé a naposled jistou velkorysost a povolil nám přijmout na soboty a neděle za hodně malou mzdu prodavače.

Na chvíli také předseda družstva projevil cosi, co se podobalo uspokojení. Viděli jsme, že se jeho poměr k nám a k našemu středisku začíná měnit, ale naše radost byla předčasná. Hromadova dosavadní arogance začala pozvolna přecházet v chorobnou podezíravost. Měla, pravda, svou logiku: všechna střediska družstva Universal byla od toho, aby kryla neoficiální obohacování, proč by tomu mělo být jinak v případě figurek? K čemu také to naše mimořádné pracovní úsilí mohlo být dobré, než abychom si pořádně namastili kapsu? Ing. Hromada změnil vůči nám taktiku, začal připravovat různé léčky, nařizoval inventury, snažil se najít něco nekalého v našich výkazech. Jen jsme nad tím vším kroutili hlavou a netušili jsme, že předseda družstva Universal stojí na samém začátku řetězce lidí, kteří se k nám v budoucnosti z plané závisti budou chovat obdobně.

Jenomže ať už to Hromada myslel jakkoli, projevoval tím vším vůči naší výrobě určitý respekt. Po několika prodejích bylo i jemu jasné, že se výroba figurek udrží. My jsme pak ke svému nemalému potěšení zjišťovali, že figurky mají před sebou větší perspektivy, než jsme si sami dokázali vymyslet. Na rozdíl od ing. Hromady jsme ovšem museli myslet na řádné, profesionální zajištění a rozvoj výroby.

A tak jsme se snažili i nadále. U "našich" výtvarníků jsme objednávali stále nové zvířecí figurky. Po zvířatech, která jsou "plochá" už v přírodě (krokodýl, had, ještěrka, žába - všechny měly úspěch u kupujících), jsme se odvážili i na takovou zvěř, jako je opice; dneska už asi těžko někdo uvěří, že i opičák se dá udělat plochý, prostorově zpracovaný pouze zepředu (měli jsme už od počátku několik takových opičích, prodejně neobyčejně úspěšných druhů). Směli jsme už také mít (to znamená i platit) domácí pracovníky. Adresy na první tři pracovnice, bytem v obcích nedaleko, ale také ne úplně blízko Prahy, nám dal Universal a my jsme je rychle zaučili do lití figurek. Pak následovaly další zájemkyně o tento druh dosti výhodného výdělku, některé vydržely u této práce dlouho, jiné po několika týdnech či měsících odešly.

Trvalou spolupráci jsme navázali s manžely Šimonovými. Oba (Jaroslav byl ekonom, Věra výtvarnice) byli v té době bez stálého zaměstnání, protože právě zanikla loutková skupina, která jim až dosud umožňovala výjezdy na Západ. Solidně a se zájmem o naši práci lili figurky ve Věřině ateliéru v areálu košířské stáčírny, která patřila smíchovskému pivovaru. Slovo dalo slovo a Šimonovi nám ateliér pronajali. Později nahradila Věra s úspěchem výtvarníka Vytlačila, jemuž předseda družstva přestal platit honoráře, a Jaroslav po určitou dobu pracoval jako zásobovač našeho střediska.

Také jsme získali dlouhodobou známost víceméně konspirativní povahy. Jeden ze známých studentských vůdců roku 1968 Jiří Vágner bydlel kdesi na Žižkově a kvazi ilegálním způsobem s námi spolupracoval. "Jednou za čas jsme před dveřmi bytu," píše o tom Doležal, "označeného jakýmsi ženským jménem, složili pár konví s pastou, a po nějaké době jsme si na tomto místě vyzvedli něco málo výrobků, které byly odlity tak pečlivě, že nad tím zůstával rozum stát." Tato pečlivost způsobila, že jsme o něco později Vágnerovi nabídli, aby s námi spolupracoval nastálo.

Zdálo by se, že se výroba mohla rozjet, ale nebylo to tak jednoduché. Neměli jsme fungující dopravu, a v důsledku toho domácí pracovnice - bydlely většinou mimo Prahu - dostávaly nepravidelně nádoby s pastou PVC. Naopak zase často neměl kdo od nich odvézt hotové výrobky, které potom chyběly pro prodej. A všechny domácí pracovnice projevovaly velkou nespokojenost s kvalitou pasty. S výrobou pasty nám však pomohla náhoda.

Občas jsme směli za hotové najímat taxikáře na stanovišti dodávek na náměstí Republiky. Jeden z nich, pan Řepa z Kostelce, vycítil příležitost, nabídl se, že s námi za paušál bude jezdit nastálo a že jeho manželka u nich v Kostelci bude pro nás vyrábět pastu. Obojí nám přišlo vhod, Řepovi zřídili v prádelně vedle obytného stavení primitivní, ale slušně fungující výrobnu pasty, nad kterou vládla suverénně a svědomitě paní Řepová. Pastu jsme přepravovali k domácím dělnicím ve vyřazených konvích na mléko, které pan Řepa někde sehnal. Bylo to všechno hezké. Zřejmě až příliš, protože Josef Řepa brzy pochopil, že jsme na něm svým způsobem závislí, a začal toho zneužívat. Nedalo se nic dělat, museli jsme se s ním rozloučit, i když jeho manželka pro nás pracovala ještě dlouho - a dobře.

Dá se říci, že až do zřízení výrobny pasty v Kostelci jsme improvizovali. Nyní byl čas myslet na výrobu a na její potřeby. Jakožto výrobní středisko jsme neměli - což bylo absurdní - sklady. Nezbylo nám tedy, než překonat nemalý odpor našich blízkých a příbuzných a zřizovat sklady přímo v našich domácnostech: v Doležalově suterénním bytě, u Nedvěda a samozřejmě v mé opičárně; co jsme mohli, uložili jsme i v ateliéru Věry Šimonové. Zde všude bylo možno ukládat polotovary, hotové výrobky a jen malé množství surovin. Pro uložení surovin zbývala prádelna u paní Řepové, a ta neposkytovala pro sklad nejlepší podmínky. Byla také malá, a tak jsme pastu, kterou paní Řepová vyrobila, museli co nejrychleji rozvážet dělnicím. Za těchto podmínek byla naše výroba hektická, evidence nedostatečná, často některé figurky přebývaly a jiné naopak chyběly.

Ing. Hromada to tušil, možná i věděl, a tak jednoho dne vyhlásil v našem středisku celkovou inventuru. Nedali jsme se. Pracovníci Universalu Fišer s Klementem začali s inventurou u Doležalů a ještě než se nic netušící přemístili do opičárny, předstihla je již započtená část opičáků a krokodýlů, která putovala k Nedvědovi. "Podvod" se zdařil, Hromada se k své nelibosti dozvěděl, že máme vše v naprostém pořádku ... Všechny výrobky, které se u nás tehdy směly prodávat, musely mít přiděleno tzv. oborové číslo podle jednotného katalogu. Jako ve všem, také ve zboží musel být centrální pořádek a největší nebo alespoň hodně velký výrobce měl ručit přirozeně především za to, že žádné nové zboží neohrozí monopolní postavení státu. Toto zařízení ztratilo v roce 1968 mnoho ze své původní ideologické jednoznačnosti. Kdyby tomu tak nebylo, těžko bychom někdy s figurkami pronikli na trh. Již pro prodej v našem stánku v ZOO bylo zapotřebí, aby figurky prošly schvalovacími postupy.

(Pokračování)

E.M.