ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

KOMUNÁLNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (2) VYNÁLEZ

Zatím jsem dospěl ve svém vyprávění o svých osudech za počínající normalizace k tomu,, jak jsme se my tři - Doležal, Nedvěd a já - stali zaměstnanci družstva Universal a jak jsme na podzim 1969 nastoupli na stavbu montované haly v Roztokách. A také jak jsme se z montáží snažili uniknout.Nápad ředitele družstva ing. Hromady, abychom my tři redigovali nově založený český Playboy, byl sice absurdní, ale zdálo se, že nám pomůže v té zlé době zůstat v družstvo ještě o něco déle.

Zatímco "nadřízená místa" údajně zkoumala Hromadovu vydavatelsko-erotickou iniciativu, dostal jsem tedy týden volna. Během této doby jsem se měl porozhlédnout po družstvu a na základě toho jsme pak my tři měli navrhnout, v jakém středisku či jak jinak hodláme být v družstvu Universal zaměstnáni do té doby, než padne rozhodnutí nadřízených orgánů. Nebyl to snadný týden. Pro laika totiž nebylo lehké orientovat se v družstvu výtečně zamaskovaném tak, aby se v něm nikdo nevyznal. Šlo o starou, zaktualizovanou fintu. Potěmkinovu vesnici lze sice vytvářet kulisami, avšak jen tehdy, když je zaručeno, že na ni revize nemůže vidět zblízka. Jestliže "provozovatel" ví, že revizor může přijít až docela blízko, nezbývá mu než pomoci si jiným, namáhavějším způsobem - "tvorbou". Universal byl Potěmkinova vesnice a jeho jednotlivá střediska byla součástí potěmkiniády. To, co z ní vyčnívalo, co bylo viditelné, vše to, co družstvo oficiálně vyrábělo a vykazovalo, byl blud, pouhá stafáž. Střediska byla malá a jejich výkony byly také nízké, nízké byly i mzdy. A přece se to vše provozovatelům bohatě vyplatilo, jelikož skutečný provoz se dál za těmito technicky tak vyumělkovanými fasádami. Tam se vyrábělo, kupovalo, prodávalo, handlovalo, takže pochopitelně nikdo z toho nikdy nic nevykázal.

Za týden své dovolené jsem dospěl k přesvědčení, že v tak kuriózním podniku je vlastně možné všechno - a proč bychom se v něm nemohli ukrýt i my? Kamarádi neměli námitky, což bylo logické, protože jsme neměli, kam z družstva odejít. Slíbili jsme tedy Hromadovi, že mu během čtrnácti dnů předložíme návrhy na zavedení velmi lukrativních výrob.

Ing. Hromada, který se zjevně stále ještě zabýval plánem na vydávání Playboye, s naším návrhem souhlasil. A my jsme příštích čtrnáct dní beze zbytku vyplnili sháněním oněch lukrativních "výrob". Měli jsme množství známých, výtvarníků a hlavně kunsthistoriků, ti zas měli další známé a kupodivu - bylo to ještě brzy po roce 1968 - všichni měli spoustu nápadů. Během čtrnácti dnů jsme shromáždili návrhy na hezké ex-libris, na plakáty a obtisky ze života zvířat, na dřevěné nádobí, na mobily, obtisky lodí, hru ZOO, na dekorativní plakáty z historie módy. A na zřízení dragstorů. Vyzbrojeni tím vším, o čem jsme byli idealisticky přesvědčeni, že budeme s pomocí ostatních středisek družstva Universal vyrábět a provozovat (jenom jsme nevěděli na čem, s čím, s kým a jak), vydali jsme se jednoho večera k Hromadovi, abychom mu navrhli vytvoření dalšího střediska. Také jsme přinesli láhev francouzského koňaku.

Dlouho jsme si pak lámali hlavu, jak se stalo, že ing. Hromada, který se tvářil jako dokonalý profesionál a znalec, přistoupil ten večer skoro na všechno, co jsme navrhovali, a opravdu pro nás zřídil nové středisko. Jinými slovy, že nám na naše dobře míněné, ale v podstatě hloupé nápady naletěl. Zřejmě se mu některé z předkládaných nápadů líbily, do jisté míry nám možná i věřil a předpokládal, že bude mít z naší výroby tučnou provizi. V každém případě od nás za dalších čtrnáct dní požadoval hotové výrobky. Teprve mnohem později, když jsme poznali jeho zupácké chování k podřízeným (včetně chování k nám), s nimiž se vůbec nebavil, jen jim nadával, mne napadlo, oč jde: ing. Hromada, který byl předtím referentem na ONV Praha-Západ, neměl o práci výrobního družstva ani ponětí, prostě v žádné situaci nevěděl, co si počít. Řešil to tak, že na každého řval a nenechal ho bránit se. Vlídnost, s níž přijal naše návrhy byla rubem této mince. Také v tomto případě nevěděl, oč jde. My ale taky ne - neměli jsme nic kromě nestoudnosti, k níž nás přinutila nouze.

Něco jsme přece jen měli: ony nápady od známých, ty však nebylo možno realizovat bez aspoň jedné provozní místnost, bez pracovníků a bez peněz. Od rána do večera jsme vyvíjeli horečnou aktivitu, marně jsme se snažili najít nějakou tiskárnu, s kterou by bylo možno spolupracovat, navštěvovali jsme takové instituce, jako byla zoologická zahrada (tam jsme získali, jak jsme později zjistili, cennou konexi tím, že jsme se seznámili s panem Císařem, který se věnoval popularizační činnosti), navštěvovali nejrůznější výtvarníky a pozvolna jsme ztráceli naději. Takřka jen z umdlené setrvačnosti jsme jednoho dne šli na schůzku s ing. Pavlem Hrochem, mladým chemikem, o kterém nám jeden náš známý řekl, že má spoustu atraktivních a výrobně jednoduchých nápadů a vynálezů.

Ing. Hroch měl vynálezy doslova v ruce a hned dva. První byly divoce skákající kuličky z umělého kaučuku; podle jeho slov se daly vyrábět velmi jednoduše. Stačil by prý kalandr a obyčejný stříkací lis. Kuličky by patrně šly dobře na odbyt, ale Universal by nám určitě nedovolil nakoupit potřebné stroje a kromě toho se nezdálo, že by kaučuk vydal na nějaký širší sortiment. Ještě podivnější byla druhá ukázka: třaslavé ručičky z odporně slizké a páchnoucí hmoty, přezměkčeného PVC, jak nám chemik vysvětlil. Uvážíme-li, že vynález, jak jsme se později dozvěděli, ukradl svému šéfovi, věděl o té hmotě dost. Výroba byla v tomto případě ještě jednodušší. Hroch tvrdil, že se dá provádět v olejové lázni na sporáku v každé kuchyni, a byla to jen poměrně malá nadsázka. Na Západě se prý z obdobného materiálu vyrábějí třaslavá strašidýlka, která si řidiči s oblibou umisťují za zrcátka svých automobilů.

Ačkoli ručičky odporně páchly, byl jsem "vynálezem" doslova uchvácen. Zdálo se mi nepochybné, že vynálezce nám nabídl záchranu. Jednoduchost výroby dávala tušit, že výrobky bude možné zpracovávat po domácku, bez strojového vybavení. Bylo také zřejmé, že se tu nekladou meze šíři sortimentu. A co se týče očividné nedokonalosti hmoty, věřil jsem, že ji vylepšíme. Vynálezce tvrdil, že jde o zdravotně nezávadnou hmotu a podle tehdejších kriterií měl pravdu (změkčovadla PVC jsou ovšem karcinogenní, ale to věda zjistila až za několik desetiletí). Také přislíbil, že nám výrobu pasty a figurek za několik dní předvede. My jsme mu slíbili honorář, který mu pak, což byla výjimka, ing. Hromada proplatil.

V největší rychlosti jsme se začali seznamovat s Hronovým vynálezem. Výtvarníci Vávra a Vytlačil, kteří nám byli před několika nedělemi nápomocni s některými návrhy pro Universal, rychle vyrobili zvířecí sádrové formy, a to tak, že dvě z nich, želva a myš, byly opravdu jednoduché - byly jednostranné, vespod ploché. Vynálezce nám pak předvedl, jak se vyrábí pasta. Vyžádal si dvě nádoby a do větší z nich nalil ojetý motorový olej, zatímco v menší nádobě rozmíchal pastu z práškového PVC, velkého množství změkčovadla a dalších přísad. Bylo třeba pastu zahřát ji v olejové lázni na 180 o a při zahřívání neustále míchat, aby se nepřipálila. Pak, když se změnila v medovitou kaši, nalil ji ing. Hroch do připravených sádrových forem, které se mu pomstily tím, že pokazily figurky množstvím bublin. Pohříchu se celý experiment odehrával ve vile Doležalových rodičů, jejíž obyvatelé by jistě nedovolili provádět u nich v domě tento experiment, kdyby věděli, co je čeká. Jakmile se motorový olej jen trochu zahřál, začal páchnout tak nesnesitelně a pronikavě, že se člověk divil, jak to ta hmota dokáže.

Byly ještě další vady na kráse tohoto prvního pokusu, nicméně my jsme si už dovedli představit, jak na základě Hrochova vynálezu s určitým vypětím (naštěstí jsme netušili, jak velkým), vyvineme úplně nový sortiment. Chemik nám doporučil používat k výrobě forem silikonový kaučuk lukopren a místo vyjetého motorového oleje silikonový olej lukooil. Nyní, zdálo se nám, záleží vše především na nás a možná jenom na nás.

(Pokračování)

E.M.