ARCHIV

"otevřeno"

Objasnění minulého i budoucího

K sametovému převratu píšeme články, polemizujeme a diskutujeme ve snaze dobrat se řešení, ale ve skutečnosti dospíváme pouze k dílčím poznatkům. Karel Steigerwald má pravdu, píše-li, že na obzoru je "nové velké téma: Čí je 17. listopad? Byla dřív slepice - národ … nebo vajíčko - disent?…". ( K. S., "Čí je listopad? Váš náš…", Mf Dnes 19. 11. 2003). Autor se však nevěnuje této zapeklité otázce, do jejíchž osidel se nyní zapletli i oba prezidenti - minulý i současný - , nýbrž uvádí ji jako modelový případ velkých témat, jimž se u nás s oblibou a zbytečně věnujeme. Za povšimnutí stojí jak stanoviska prezidentů k 17. listopadu, tak Steigerwaldův článek. Chronologicky vzato bychom měli začít 17. listopadem. Ale uvážíme-li, co vše se na světě děje a odehrává opačně, může se tomu přizpůsobit i tento text, takže pojednání o Steigerwaldově článku (je to obecná záležitost) předchází diskusi našich prezidentů.

I.

To, oč jde, shrnuje Karel Steigerwald na počátku posledního odstavce svého pozoruhodného článku:

"Místo špatného soudnictví, nesmyslné státní správy, která dusí podnikání, místo zastaralého školství a potrhlých veřejných rozpočtů řešíme raději velké otázky. Věříme, že když rozlouskneme smysl české státnosti, ta se sama sebou zlepší…Když neodhalíme smysl Beneše, nezlepší se vymahatelnost práva. Jsou to všechno bludy. Každý je však rád třímá v rukou. Koště, aby zametl ten náš svinčík, nebere do rukou nikdo…"

V těchto větách je obsaženo poučení: pokud už bychom chtěli začít aspoň trochu uvažovat o takzvaných velkých otázkách, pak až pořádně postoupíme v zametání "našeho svinčíku". Tuto myšlenku autor opravdu vyjádřil lapidárně. Abychom ji však pochopili vcelku, upozornil ve svém článku na některá z oněch "velkých témat", z nichž určitým (ne všem) se věnuje nadbytečná pozornost. Všimněme si všech:

1. Odkaz 28. října.
2. Únor 1948 puč, anebo akce vycházející vstříc přání lidu?
3. Domácí odboj a zahraniční akce.
4. Co chtělo pražské jaro 1968?
5. Nasadil Dubček komunismu lidskou tvář?
6. Čí je katedrála?
7. Co vlastně byli husité - slibovali svobodu? Byli fanatičtí vrahouni?
8. Co bylo české baroko, temno nebo úsvit?

Téma, zda katolíci jedí děti, se Karlu Steigerwaldovi zjevně nevyvedlo, a tak jsem je vynechal. Ale pro pořádek doplním z posledního odstavce

9. Jaký je smysl české státnosti?
10. Smysl Beneše (zřejmě smysl jeho života a práce).

A k tomu patří z úvodu článku

11. Komu patří zásluha za pád komunismu, obyvatelstvu nebo disentu?

A když to tak máme seřazeno, vidíme, že autor pracuje na jiném, vážném a rovněž velkém tématu: na tlusté čáře za minulostí. Věnuj se, Čecháčku, koštěti a nepřemýšlej o české státnosti, říká vlastně Karel Steigerwald, nech být Beneše Benešem a nefilozofuj o pražském jaru a o jeho povedených vedoucích činitelích. Na listopad 1989 nejlépe zapomeň, vést o něm spor je zpozdilost. Minulost je za námi a teď tu máme svinčík, který je nezbytné dát do pořádku.

Steigerwaldův článek je poměrně agresivní. Vytváří absurdní představu, že angažovanost v naší dnešní realitě nejenže není v přirozeném souladu, nýbrž že je přímo v rozporu s uvažováním a diskusemi o takzvaných velkých tématech (zajímavé, protože jejich většina přesahuje z minulosti do současnosti: dá autor ruku do ohně za to, že současný "svinčík" nesouvisí s listopadem 1989?) Sama tato témata a jejich formulace usvědčují Karla Steigerwalda, že klame sám sebe. Tak formulace o naší státnosti: "Věříme, že když rozlouskneme smysl české státnosti, ta se sama sebou zlepší" - autor snad ani netuší, jakou pravdu vyřkl.

Českou státnost berou i naši státníci a činitelé jako cosi samozřejmého, předem daného, a už to samé způsobuje, že ji pořádně zamlžují. Přitom přebírají její smysl z prvorepublikového mnohonárodnostního státu, a obohacují ji navíc poválečným vyhnáním Němců a začleněním státu do sovětského impéria. Jelikož základ české státnosti pochází z první republiky, je dosud prolnuta trpkostí a nedůvěrou k jiným národům; hlavně se však zachytila "výsledků druhé světové války", to znamená zejména oprávněnosti vyhnání Němců, a podvědomě směřuje k izolaci. Česká státnost by se "sama od sebe zlepšila" už jen tím, že by se zbavila nánosů mýtů, posilujících nenávist k jiným národům. Přitom nenávist k jiným národům beztak nelze přesně oddělit od nenávistnosti doma. A což teprve vstup do Evropské unie, nebylo by vhodné přispět k rozlousknutí české státnosti smířením se sudetskými Němci? Jak jistě i Karel Steigerwald uzná, okolnost, zda se s nimi smíříme, nebo budeme smíření i nadále odmítat, rovněž souvisí s naší minulostí.

Ale velká historická témata nelze posuzovat jenom podle toho, jak souvisí s konkrétními událostmi a institucemi současnosti. Vyhýbat se jim je prostě nemorální.Už proto, že když se jim vyhneme, jsme na nejlepší cestě obejít vůbec všechna velká témata. Když naši národovci stále hovoří o českých národních zájmech, měli by si - oni i ostatní - uvědomit, že řešením velkých témat naší minulosti i současnosti se národ stává životaschopným organismem. Vyhýbá-li se jim, degeneruje.

II.

Zásluhy o sametový převrat jsou východiskem Steigerwaldova článku. "Smysl" listopadového převratu roku 1989 lze nepraktičtěji vidět v tom, jakým způsobem a jak hluboce tehdejší události a postoje"elit" a základních vrstev obyvatelstva ovlivnily další vývoj až po naši současnost. Právě o tom se diskuse příliš často nevedou. Nicméně ty, které o listopadovém převratu probíhají, beztak mají v pozadí smysl těchto událostí. Někdy o tom autoři ani nevědí… Tentokrát do diskuse převratným způsobem zasáhl prezident republiky. Jeho zcela nové vyjádření stojí zato reprodukovat vcelku:

"Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to dělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy ‚obyčejných občanů' na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989…"

Ze strany disidentů a těch, kteří s nimi sympatizují je ozvěnou Klausových výroků základní nesouhlas. Kromě toho, že za tímto nesouhlasem stojí i jejich skupinové zájmy, lze těžko pominout skutečnost, že spatřovat ve flákání a lenošení předpoklad pro demokratický převrat, je kromobyčejná troufalost ať už od prostého občana, nebo od hlavy státu. Bohumil Doležal k tomu v Mf Dnes napsal, že

"z pouhé nevýkonnosti a pasivního žití v kulisách propagandy vůbec nic dobrého vzejít nemůže, pozitivní věci jsou plodem vědomého namáhavého úsilí, spojeného s rizikem. Proto taky nikoli domácí šlendrián, ale "mezinárodní situace", kterou Klaus zmiňuje jen tak na okraj a mimochodem, totiž reformy a posléze zhroucení komunistického Ruska, byla pro změnu poměrů u nás rozhodující." (viz také minulé Události)

Do diskuse v Mf Dnes přispěl i exprezident Václav Havel, kterého pochopitelně nejvíc pobouřil Klausův zjevně přezíravý vztah k různým opozičním skupinám (to znamená k disidentům). To je věcí diskuse. Ale mimo diskusi je, jak si Václav Havel nevzpomíná, "že by někdy nějaký chartista vytýkal většinové společnosti, že se v té či oné míře…přizpůsobuje poměrům a pokouší se bez velkého utrpení přežít."

Podobně jako Klausovo, také toto Havlovo vyjádření je kromobyčejná troufalost. Vždyť je v naprostém rozporu se základním a proslulým spisem velice významného disidenta - Václava Havla samého ("Moc bezmocných", 1977).

Václav Havel shlížel v tomto slavném eseji na zdejší společnost na základě kruté polarizace: na jedné straně byla masa obyvatelstva žijící bez základního sporu s režimem a proti ní hrstka osvícených osobností, sice bezmocných, zato však usilujících o změnu. Tuto polarizaci podal Havel ideologicky jako protiklad "zelinářů", propadlých "životu ve lži" ("většinová společnost"!), a disidentů, to znamená osvícených osobností "žijících v pravdě". Zelinářovi jde podle Havla o to začlenit se do řady souhlasících, podlézajících moci, zatímco disidentský život v pravdě je hlavním zázemím opozice. - Statické rozdělení společnosti na hrstku vyvolených intelektuálů a masu prosťáčků bylo a je pravým opakem toho, co přinesl tolik kaceřovaný vývoj "etnického a jazykového národa" v obrození. Tedy přesvědčení, že jsme si všichni jako součást jednoho národa bez ohledu na víru, profesi i politické přesvědčení rovni a že musíme pro bližního udělat vše, co můžeme.

Václav Havel se nikdy nevzdal "disidentsko-zelinářského", v podstatě elitářského pohledu na společnost, a nyní neví, že jej sám vymyslel.

Diskuse o to "čí je listopad 1989", dává zdánlivě za pravdu Karlu Steigerwaldovi. Opravdu jen zdánlivě. Je-li z velkých neobjasněných otázek, vycházejících ze 17. listopadu, učiněno fiktivní, mylně položené téma - kdo z nás zlikvidoval komunistický režim, disidenti, nebo národ - těžko se hloubáním domoci něčeho pořádného. Nikdo z nás režim nerozložil a nepoložil, proč podle pravdy nepřiznat zásluhu Gorbačovovi? Nutnost jej donutila přestat podporovat a dirigovat satelitní sovětské režimy. Ty však samostatně existovat nemohly a zhroutily se. Což takhle konečně vidět obyvatelstvo v oněch dvou normalizačních desetiletí jako normální lidi, kteří sice nepovalili režim, ale jeden každý - ten hůř, druhý lépe - žil a přežíval v tehdejších obtížných poměrech? O disidentech to platí právě tak.

E.M.