ARCHIV

"otevřeno"

17. listopad a legitimizace násilí

Těsně před výročím 17. listopadu přišel s návrhem na zákaz komunistické strany Petr Placák ("Zakažme konečně komunisty", Mf Dnes 14. listopadu). Nebudu s ním polemizovat, protože dnes, kdy KSČM "má" čtvrtinu voličstva a Evropa smýšlí napůl komunisticky, prostě komunistickou stranu zakázat už nelze. Pokud jde o jednotlivé Placákovy argumenty, některé je ovšem těžké zcela vyvrátit. Tak kupříkladu když říká: "S legitimizací netransformované KSČ(M) navíc legitimizujeme i politické násilí, vraždy, vše, co s touto stranou souvisí a od čeho se komunisté nikdy řádně nedistancovali." Legitimizace politického násilí však souvisí se 17. listopadem.

Proběhla totiž právě tehdy, před čtrnácti léty, kdy demokratická opozice vedená Havlem vedla nejprve vstřícná jednání s premiérem Adamcem a pak uzavřela s komunisty prostřednictvím Mariána Čalfy dohodu o předání moci. Komunisté byli za své vládnutí a násilí do značné, dá se říci nehorázné míry exkulpováni. Zde mi jde o důležitou část motivace faktického spojenectví s nepřítelem, který byl už na kolenou a víceméně neschopen obrany (byli jsme z celého sovětského bloku předposlední). Ať už měl způsob, jímž se stal Václav Havel s pomocí komunistů prezidentem a Občanské fórum vládnoucí silou země, jakékoli nectnosti, jedno mu nelze upřít: byl bezpečný. Nemohlo dojít k ozbrojenému konfliktu mezi obyvatelstvem a ozbrojenými složkami, protože předání moci proběhlo tou nejmírnější a nejpohodlnější cestou, jakou to jen bylo možné (což předurčilo další cestu československé společnosti). Neříkám nic nového, všichni to věděli nebo aspoň tušili.

Avšak se vší pravděpodobností by se komunisté nezmohli na odpor ani kdyby se byl uskutečnil opravdový převrat, a jim se sebraly veškeré funkce, branné prostředky a majetek. Nemá ovšem smysl popírat, že v takovém případě by přece jen riziko ozbrojeného střetnutí a možnost mrtvých a raněných existovalo. Jenže pouze přijetím tohoto rizika bylo možno vykoupit svobodu, protože pouze pochopení, že národ není nikdy stoprocentně zabezpečen, umožňuje občanům ostražitost před nebezpečími, jimž jsou a mohou být vystaveni. "Civilizace je bezpečná tehdy, mají-li její občané zakódovaný smysl pro nezbytnou ostražitost", říká Zdeněk Švácha a to se vztahuje i na sametový převrat. Přes protikomunistickou rétoriku vedení předlistopadové opozice a pak i vládnoucí Občanské fórum projevilo spoluprací s komunisty absenci této ostražitosti. Obyvatelstvo odstranění pudu sebezáchovy rádo přijalo. Proto nejsme v bezpečí ani dnes; snad právě pro onu vstřícnost ke komunistům se toho v devadesátých letech tolik namluvilo, kolikrát jsme se měli bránit, že jsme tehdy a tehdy nebojovali… Ani neprotestujeme proti tomu, jak laxně se Evropa staví k boji proti terorismu. Cítíme se bezpečni.

Když se tedy před čtrnácti léty přihodilo, že se česká politická elita zbavila ostražitosti před komunistickou stranou, vedlo to k rovněž k důsledkům ve vztahu ke komunistické ideologii. Česká společnost se nedokázala zbavit ideologie nenávisti, ale zaměřila ji proti skupině, která je z hlediska bezpečnosti státu neškodná, proti sudetským Němcům. Pokud nejsme profesionálními politiky, pak jediné, co můžeme kloudného pro naši společnost dělat, je bojovat proti takovým nenávistem a snažit se obnovit pud sebezáchovy a očistit jej od všeho, co způsobuje pokřivené vidění světa. Ostatně profesionální politici by měli dělat totéž.

E.M. (Mf Dnes 20. 11. 2003)