ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ ČÁST 2

"otevřeno"

KOMUNÁLNÍ DOBRODRUŽSTVÍ (1) ÚVODEM

V říjnu 1969 se ještě těžko dalo předpokládat, jak pustošivá bude politická vichřice s názvem normalizace, která se záhy potom rozpoutala nad celým Československem. My tři - Bohumil Doležal, Jan Nedvěd a já - jsme to nejasně tušili. Byli jsme už málem nezaměstnaní; Tvář už byla zakázána, já pak jsem dal po svém odvolání z funkce ředitele Horizontu, výpověď. Věděli jsme, že patříme k první vlně třídních nepřátel, s nimiž bude chtít režim vyřídit své dluhy, a že po nás přijdou vlny další. Nemysleli jsme si, že nový režim bude panovat celá dvě desetiletí, zároveň však jsme si nedělali iluze, že to vše je otázkou několik mála měsíců. Snažili jsme se společně najít zaměstnání, které by bylo poměrně stálé, nikoli příliš namáhavé a časově náročné, ale zároveň pokud možno takové, aby poskytlo útočiště dalším našim přátelům.

A tak nás potěšilo, když nám Jiří Němec s jistotou nepřipouštějící odpor doporučil, abychom se ucházeli o místa faktorů pro výrobu devocionálií, kterou se chystá zavést branické družstvo Universal. Zašli jsme za předsedou Universalu ing. Hromadou, od kterého jsme se sice dozvěděli, že na výrobu devocionálií nemá ani pomyšlení (naše informace ho uvedly v úžas), ale že nás zato rád a s chutí uvidí na jedné z družstevních staveb. Mohli jsme si vybrat betonáž nebo montáže. Co jsme měli dělat, když jsme o žádném jiném zaměstnání nevěděli? Vybrali jsme si montáže, a tak jsme 3. října 1969 nastoupili na stavbu montované haly v Roztokách.

Tím jsme zároveň vstoupili do komunálního dobrodružství. Takřka určitě bychom nepodnikli následující tříroční pouť, během níž jsme založili výrobu figurek z pasty PVC, kdybychom byli věděli, co nás čeká, a nebyli bychom podněcovali naše přátele Maitu Arnautovou, Karla Štindla a Jindřicha Vávru, aby se k nám připojili, což oni po roce učinili. Stali se tak spolu s námi účastníky - a často i tvůrci - příhod víceméně ojedinělých.

Když jsme později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let čtyři z této skupiny - Doležal, Nedvěd, Štindl a já - vydávali ineditní Sborníky, řekli jsme si, že by byla škoda, kdyby naše komunální dobrodružství upadlo v zapomnění. Uspořádali jsme řadu sezení a namluvili na kazety to, co jsme si ještě o této době pamatovali; Nedvěd pak získaný materiál utřídil. Mysleli jsme si, že pokud naše vzpomínky nezapíšeme a neutřídíme, později se to už nepodaří.

Tehdy, v roce 1982, jsme však byli schopni vydat jen torzo. První část napsal Bohumil Doležal, druhou Karel Štindl. Obě kapitoly vyšly potom roku 1993 v publikaci Hledání naděje. Mé celkové vyprávění (v Revolver revue č. 35 ) se o ně opírá. Dnes jsem je poněkud rozšířil a upravil. Dodržuji i tentokrát alespoň v jisté míře zásadu, na které jsme se původně shodli, a to že jména osob, názvy lokalit i podniků budou zašifrována. Mělo to dobrý důvod, mohli jsme i tenkrát, za reálného socialismu psát víceméně otevřeně, aniž hrozilo, že tím někomu ublížíme. Ovšem ani dnes, ani kdykoli jindy by se vyprávění o tehdejších příhodách neobešlo bez velmi ostrých charakteristik těch či oněch komunální funkcionářů a osob podobného ražení. Z toho důvodu jsem se tehdejšího způsobu zašifrování (netýká se přirozeně zejména nás a našich přátel) v některých případech přidržel. V jiných případech jsem je zrušil, anebo jsem upravil pseudonymy, aby odpovídaly stylu tohoto textu.

Doufám, že to pro chápání našeho komunálního dobrodružství nebude na závadu. Vždyť beztak připomíná pohádku. - Po tak dlouhé době, kdy i lidé s dobrou pamětí ledacos zapomenou a popletou, bylo toto vyprávění možno sepsat díky tomu, že jsem se mohl opřít o naše starší články a materiály, a díky Janu Nedvědovi, který mi poskytl radu i obětavou pomoc pro popisování toho, co se stalo před čtvrt stoletím.

My tři jsme tedy opravdu nastoupili na montáže 3. října 1969. V době, kdy každý přemýšlel, jak se dostat pod střechu, my, kteří jsem předevčírem opustili redakce, jsme v Roztokách u Prahy začali stavět montovanou halu. A netrvalo dlouho, nebyli jsme ani ing. Hromadovi, ani družstvu Universal za tuto práci patřičně vděčni, naopak, byli jsme čím dál tím pevněji přesvědčeni, že stavba, na které pracujeme, je vlastně podvod.

Poprvé nás to napadlo, když jsme měli ručně vztyčit třímetrákové a takřka tři metry vysoké kovové sloupy na kotevní šrouby zalité v betonových patkách. Šrouby byly čtyři, ale ani jednou se nám nepodařilo všemi čtyřmi se strefit. To jsme poprvé pojali podezření, že něco není v pořádku. Když se však ukázalo, že se otvory pro šrouby ani trochu nekryjí, viděli jsme, že je zle. Bylo jasné, že Universal koupil nějaké vyřazené, kazové díly montované haly a nás zaměstnal v přesvědčení, že je nějakým zázrakem dokážeme zkompletovat. V tom se tedy zmýlil. Naopak, v ničem jsme se nevyznali a zázrak byl už to, že jsme se při té práci vážně nezranili. Ani trochu se nám ta práce nelíbila - museli jsme dělat až do večera a ještě k tomu dojíždět na vzdálené pracoviště. Uvažovali jsme o tom, kam bychom mohli z družstva Universal odejít, a i když ing. Hromada sídlil na úplně druhém konci Prahy, zřejmě to z našich zoufalých telefonních hlášení pochopil. Netrvalo dlouho a poslal nám do Roztok posilu, mladého montéra Sváťu Kneborta.

Universal se zabýval výstavbou menších hal a montovaných samoobsluh: stavělo se takřka na koleně, takže práce nevyžadovala žádnou kvalifikaci ani dlouhé zaškolování. Stačila dobrá fyzická kondice a určitá zručnost, jež se dala nabýt cvikem "za pochodu" - přitom práce to byla pro šikovné pracovníky poměrně výnosná. Montování v Universalu proto přitahovalo mladé lidi, kteří nějak zabloudili nebo zaváhali na své životní dráze a potřebovali znovu nabýt ztracenou rovnováhu. Sváťa se vyučil v továrně na hudební nástroje; ta práce ho ale brzy omrzela, k jeho obrovité postavě se ostatně nehodila. Sváťa už svým zjevem vzbuzoval důvěru: vysokou, rozložitou postavou, dlouhými, trochu rozcuchanými vlasy, knírem a bradkou připomínal Porthose ze Tří mušketýrů. Ochotně převzal funkci parťáka a dokázal s maximálním možným úspěchem organizovat skupinu, jejímiž členy jsme byli my - naprostí amatéři. Naše pracovní výkony bral se shovívavostí; kdyby se choval jinak, musel by se rozplakat nebo z Roztok utéct.

Práce na montážích Komplexy byla svým způsobem vzrušující a přinášela skoro každodenně drobná překvapení. Když jsme rozvezli sloupy ke všem patkám a velmi pracně a neuměle je postavili, měli jsme je pospojovat příčkami ("paždíky"). Jenže otvory pro připevňovací šrouby v paždících se nekryly s otvory na nosných sloupech. Sváťa musel autogenem otvory buď zvětšit, nebo propálit nové. Práce nám za takových podmínek šla pomalu. Abychom dohnali, co jsme zameškali (samozřejmě: i vlastní nešikovností), museli jsme tu a tam zadarmo dělat přes čas. To vše nás dost unavovalo, takže několik schůzek s přáteli z Tváře jsme dílem proklimbali, dílem strávili v neurotických diskusích o sloupech, krovech, podpěrách a paždících, až posléze vznikl zcela neoprávněný dojem, že se snad chceme vytahovat svou odborností. Nehledě na to začaly se naše dosavadní společenské vazby samy od sebe uvolňovat.

Zatímco my tři jsme museli zůstat v Roztokách, odveleli Sváťu na nějakou jinou stavbu. Rozloučili jsme se slavnostním večírkem v tamější hospodě. Bylo to loučení důstojné; Sváťa byl hodný člověk a velice se o nás zasloužil. Nicméně je zajímavé, že z celé té "montážní" doby si nejvíc a nejhořčeji pamatuji ha to, jak vykládal o svém životě, hlavně jak sloužil na vojně. Při jeho postavě se ani nelze divit, že ho přidělili k jednotce pohraniční stráže. Vykládal, že to nebyla lehká služba, tak jednou v zimě honili tři dny ve sněhu, bez odpočinku jakéhosi chlapíka, který si usmyslel, že uteče přes hranice. Když chlapíka chytili, byli celí vyčerpaní. To asi ani nemáte tušení, vykládal Sváťa se zaujetím, jak jsme toho člověka nenáviděli. A nenávidím ho dodnes, protože kvůli němu jsme dostali pořádně zahulit. Namítl jsem Sváťovi, že přece vina není na straně toho člověka, ale stupidních předpisů a institucí, které zabraňovaly lidem svobodně přecházet přes hranice. To ne, říkal Sváťa, vztek jsem měl a mám na něho.

Tehdy jsem si nakrátko plně uvědomil, jak strašnou zátěží nás poznamenal komunistický systém. A teď, "za svobody" si často na tento rozhovor se Sváťou vzpomínám. Na to, jak těžko se odstraňují z lidské duše nánosy nenávisti, které se na ni přilepily…

Se Sváťou jsme se loučili začátkem listopadu. Bylo ten rok dlouho hezké počasí a my jsme něco šroubovali a připevňovali na montované hale; sami. Ale posléze nám příroda přece jen pomohla: v polovině listopadu, poněkud sice předčasně, ale zato v plné síle nastala Zima. Se vším všudy: s vánicí, severákem a pořádnými mrazy. Na montážích pod širým nebem se prostě dělat nedalo. Dostali jsme z družstva včas varování, že se k nám chystá ing. Hromada - jel se podívat, jestli by se v Roztokách přece jen nedalo ještě pár dní pracovat. Věděli jsme, jak na něj: vylezli jsme na uboze vztyčené sloupy a paždíčky, které se pod námi chvěly a třásly, každý jsme vzali něco do promrzlé ruky a předstírali jsme, že pracujeme. Do toho přijel ing. Hromada a zhrozil se. Tady přece zůstat nemůžete, prohlásil docela lidsky a odvelel nás do vedlejší Úholiček, kde již stála stavba samoobsluhy a mohlo se pracovat uvnitř.

Vlastně tam odvelel jen mé tři kamarády. Já jsem dostal týden dovolené, abych se porozhlédl po družstvu, co bychom v něm mohli prozatímně dělat. Předseda Hromada totiž už s námi měl svůj plán. Jeho družstvo se chystalo (na počátku prověrkové vichřice!) vydávat československý Playboy, Hromada věděl, že jsme redaktoři, a napadlo ho nabídnout nám práci na tomto erotickém podniku. Řekl mi to při zpáteční cestě z Roztok. Takže práce, kterou jsem měl pro nás vymyslet, měla být pouze prozatímní. Zeptal se mne, jestli máme s erotikou nějaké zkušenosti. Věděl jsem, že jde o nápad, který se zrodil v hlavě šílencově, ale poznal jsem, že máme šanci zůstat v družstvu o nějaký týden déle. Řekl jsme, že ovšem, že jsme se vyřádili při práci na Světových dějinách sexuality, v oboru erotiky že jsme učinění odborníci a že Playboy bereme. Mluvil jsem i za kolegy, ale proč ne, stejně to vše byl nesmysl.

(Pokračování)

E.M.