ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XXII.

"otevřeno"

Za soumraku (2)

Výletem do Cholupic přestal existovat časopis Tvář. I když se o něm dnes u nás hovoří nerado, přece jen žije v kronice událostí 60. let jako jediný časopis před rokem 1968, který odmítl byť i jen částečně přijmout jak komunistickou, tak nacionalistickou ideologii a byl raději ochoten ukončit svou existenci, než aby se vzdal své nezávislosti. Tato tradice je ovšem dnes stále ještě slabá. Tradice "antidogmatiků", reformních komunistů je podstatně silnější. A oni sami se s existencí Tváře dodnes těžko vyrovnávají. Jako doklad toho se přímo nabízejí názory Karla Kaplana z knihy "Všechno jste prohráli!" (Praha 1997).

Karel Kaplan líčí na s. 54, jak na schůzi předsednictva Svazu spisovatelů v prosinci 1955 šéfredaktor Tváře Nedvěd odmítl nepřijatelné podmínky pro další existenci časopisu a jak na téže schůzi byl "na hrobu" Tváře založen další časopis, Sešity pro mladou literaturu. Bylo to náramné: "Přizvaní zástupci komise mladých získali informaci o výsledku jednání s Tváří a oba (Bošek a Petr Kabeš), dle zprávy ideologického oddělení ‚se svorně shodli na tom, že s těmito lidmi se nedá jednat, že se chtějí likvidovat sami.'"

Časopis Tvář se tedy podle Karla Kaplana rozhodl "pro otevřený konflikt s mocí a odmítl i úsilí vedení Svazu spisovatelů o zachování Tváře. Byl to jeden ze způsobů sporu a konfrontace s režimem o svobodu tvorby, myšlení a autonomní postavení časopisu."

Karel Kaplan by měl vědět, že to, co říká, je v rozporu s fakty. Vedení Svazu spisovatelů - to je zřejmé i z toho mála, co jsem o celé věci mohl říci - samozřejmě chtělo zachovat Tvář. Ale jen jako název časopisu s novou redakcí a s obsahem, který by napříště měl být zcela závislý na antidogmatické ideologii a na Svazu spisovatelů jako takovém - stále ještě plnil funkci převodní páky. Když redakční kruh nepřipustil, aby Tvář byla takto "modifikována", vytvořilo vedení Svazu spisovatelů podmínky, v nichž Tvář nemohla existovat, nechalo ji padnout a místo ní založilo časopis s názvem Sešity pro mladou literaturu. Ten odpovídal svazovým představám a vycházel vstříc ideologickému oddělení ÚV KSČ. Členové redakční rady Sešitů se zachovali potupně nejen k Tváři, ale k celé tradici nezávislého českého myšlení. Je-li Karel Kaplan přesvědčen o opaku, měl by si to alespoň nechat pro sebe. Je poněkud ostudné, tvrdí-li, že vedle Tváře se formoval jiný, stejně "odbojný" směr,

"sdružený ve skupině mladé literatury a kolem jejího časopisu Sešity pro mladou literaturu. Její představitelé a příznivci rovněž zastávali kritický postoj k režimu, usilovali o udržení a rozšíření prostoru pro tvůrčí svobodu a autonomii literatury. K dosažení svých cílů chtěli využít nabízeného prostoru a možností. Dali se na cestu každodenních více či méně významných sporů s režimem a jeho institucemi o posouvání hranice tvůrčí svobody. V komunistickém režimu měly své opodstatnění oba směry, obě formy zápasu, vzájemně se doplňovaly a ovlivňovaly. Ve vztahu ke změně poměrů, k reformě režimu tvořily celek, a to i přesto, že mezi nimi mohly být - a také byly - rozpory. Avšak moc se chovala tak, že de facto vytvářela podmínky pro sbližování obou směrů…". (Kaplan, s. 54 n.)

Pozoruhodné. Ideologické oddělení ÚV KSČ a "převodová páka" Svaz spisovatelů po značné námaze zlikvidovaly nezávislou Tvář a vytvořily místo ní poslušný časopis Sešity pro mladou literaturu. Jak při likvidaci časopisu, tak při vytváření Sešitů pro mladou literaturu bylo zapotřebí konformních literátů, kteří byli ochotni ohřát si svou polívčičku, osobně se alespoň částečně prosadit a pomoci jak vedení Svazu spisovatelů, tak jeho prostřednictvím komunistické straně. Tento shluk většinou sobecky uvažujících lidí, z nichž jen malou část aspoň částečně omlouvá nezměrná naivita, nazývá Karel Kaplan "směrem" a klade jej na stejnou úroveň jako Tvář. Je to pobuřující; tento "směr" pomohl ideologickému oddělení zdolat Tvář bez veřejného pobouření. O to šlo. Nerad to připomínám, opravdu nerad, ale v této souvislosti zřejmě není bez významu, že Karel Kaplan, který posléze prošel pozoruhodným vývojem, byl v šedesátých letech pracovníkem ideologického oddělení ÚV KSČ. Jeho dnešní názor na Tvář a na konformní literáty, jejichž "forma zápasu" spočívala tehdy hlavně v tom, že napomáhali likvidovat nezávislý časopis, je evidentně ovlivněn tím, jak se na celou věc díval tehdy - komunisticky.

Tolik tedy ještě ke konci Tváře. Dalo se předpokládat, že konec Horizontu bude obtížnější a dramatičtější. A také byl; ostatně to ani nebyl konec v pravém smyslu, protože nakladatelství existovalo dál po celou dobu normalizace. Jenomže to už bylo úplně jiné nakladatelství než náš Horizont; hlavní ediční podniky přestaly existovat a kontrarevoluce, to znamená především Churaň, Lopatka, Hejda, Nedvěd a já (následovali další), byla odstraněna. Jestliže strana měla moc, vždy jí dovedla dokonale využít.

Ovšem tak, jak jsem to stručně popsal, by faktický konec instituce byl příliš jednoduchý a neodpovídal by lidské nátuře. Nejenom u nás, ale určitě všude na světě se najdou v takových situacích lidé, kteří se na účet někoho jiného chtějí zachránit, jiní, kteří chtějí zachránit "to všechno" bez ohledu na ostatní a tak lze pokračovat. Zkáza instituce je pak opravdovou zkázou, katastrofou.

"My" jsme se zuby nehty drželi přes celé léto, kdy už bylo všude kolem dobře poznat, že vládne Husák - například podle toho, že nám začali zakazovat naše časopisy. Těžko se dalo předpokládat, že se v brzké době situace změní k lepšímu, nicméně okolnost, že jsme tehdy ještě "drželi pozice" a neustupovali, považuji za víceméně normální. Ale to trvalo jen do onoho smutného prvního výročí sovětské okupace, kdy policie brutálně rozehnala demonstrace a zatkla množství mladých lidí. Zanedlouho hrdinové pražského jara (Černík, Svoboda, Dubček) podepsali mimořádné zákony, bránu do normalizačního režimu. Takřka současně s tím začala akce v Horizontu.

Na poradě vedení vystoupil Dobroslav Matějka, zástupce šéfredaktora Mezinárodní politiky a řekl, že má dobré a zaručené zprávy. ČÚTI totiž je ochoten Horizont do značné míry tolerovat a nezakáže vydávání tří našich časopisů, jestliže ředitel a šéfredaktor (to znamená já a Churaň) dobrovolně odstoupí. Ne že by se nám to přespříliš líbilo (kromě jiného Matějka neměl pro své tvrzení záruky), nicméně v dané situaci jsme oba, Churaň i já, vlastně ani nemohli nic jiného dělat, než sdělit vedení Socialistické akademie, že odstupujeme. To se stalo jeden den a druhý den ČÚTI všechny tři časopisy zakázal.

Spolu s Milanem Churaněm jsme usoudili, že tedy podle Matějkova návodu máme dělat šašky a že na takovou hru nepřistoupíme. Šli jsme za předsedou Socialistické akademie prof. Františkem Kafkou a řekli jsme mu, že své sdělení o odstoupení bereme zpět a že zůstáváme v dosavadních funkcích. Z jeho reakce bylo patrné, že to chápe, ovšem v tom smyslu, že nám jde o to, aby nás odvolalo vedení Socialistické akademie. Snažili jsme se mu vysvětlit, že o to nám nejde, ale nezdálo se, že nám dopřává sluchu.

Vedení Socialistické akademie to s naším odvoláním nemělo úplně jednoduché. Od jara 1969 byl Horizont samostatným subjektem, řízeným "radou pracujících". Ta s námi oběma uzavřela smlouvu na pět let a nebylo důvodu, proč ji rušit. Ovšem nový režim dokázal zvládnout všechno. Vedení Socialistické akademie oficiálně požádalo radu pracujících Horizontu, aby nás odvolala, rada nás pozvala na zvláštní, k tomu účelu svolanou schůzi a tam nám její členové jeden po druhém vysvětlili, že je v zájmu záchrany nakladatelství (a také nás dvou), abychom byli odvoláni. Což se také stalo. Bylo to potupné. A to hlavně proto, že se tím nezachránilo nic, vůbec nic, i když ředitelem nakladatelství byl jmenován Jaroslav Chmelík, jak jsme si přáli (po nějaké době ho beztak odvolali, podobně jako předsedu Socialistické akademie Františka Kafku).

My s Churaněm jsme se pak sešli se Zbyňkem Hejdou, Lopatkou, Nedvědem (pracoval stále ještě v Horizontu na půl úvazku) a celkem jednomyslně jsme došli k názoru, že nemá smysl, abychom v tomto invalidním podniku nadále zůstávali a očekávali, co nám provedou v nejbližší budoucnosti. A tak jsme všichni dali výpověď. Asi ani příliš nepředběhnu událostem, když prozradím, že dát výpověď bylo tehdy nepoměrně lehčí než sehnat nové zaměstnání; brzy jsme se o tom měli přesvědčit. V dané chvíli jsme ještě nevěděli, co kdo z nás bude dělat.

Vycházím-li však z vlastních zkušeností, pak po psychické stránce bylo nejtěžší vydržet v Horizontu do konce října, kdy končila výpovědní lhůta. Redaktor Čs. Vlastivědy, o němž jsem prozradil, že jsme mu říkali Kočičák (byl to erotoman, ale hodný člověk), mne požádal, jestli bych nepřišel na schůzku redakčního kolektivu svazku Hudba, že by se chtěli se mnou rozloučit. Nic zlého netuše přišel jsem za těmi renomovanými hudebními vědci a hned jsem se dostal, obrazně řečeno, do křížové palby. Nechtěli se se mnou o něčem dohadovat, pouze mi zlým tónem vyčítali, že utíkám z boje a nedržím pozice. Jaké pozice mám držet, odpověděl jsem jim, když neodejdu teď, beztak mě za pár neděl vyhodí. Na jaký zápas si máme hrát, když jsme ho prohráli? Na to mi zlostným, prokurátorským tónem odpověděli, že nemyslím na ostatní, kdyby to takto udělalo hodně lidí, jak by pak vypadali ti, kteří se nevzdali a drží pozice? Neměl jsem chuť se s nimi hádat a odešel jsem. Oni byli rozezleni, já taky. A musím se přiznat, že dodnes mě to úplně nepřešlo.

"Držení pozic" byl jeden z nejškodlivějších sociálních mechanismů, které zbytky Dubčekovy vládní garnitury rozesely po celých Čechách a Moravě. Vycházel se skutečnosti: z všeobecné nechuti uposlechnout sovětské přání, aby všichni funkcionáři, kteří se tím či oním způsobem zúčastnili reformního hnutí roku 1968, byli odstraněni ze svých funkcí. Týkalo se to především těch nejvyšších a ti se svých pozic drželi jak klíšťata. Již jsem se zmínil o tom, že toto klíštěcí přilepení k dosavadní funkci zdůvodňovali nutností pokračovat v polednové (reformní) politice. Tím vytvářeli model a chatrné alibi pro sebe i pro celou společnost. Nejhorší na tom bylo, že po srpnu 1969 se už reformního nedalo dělat vůbec nic a u držitelů pozic bylo čím dál tím jasnější, že jim nejde o nic jiného než o to, aby se udrželi oni sami.

"Držení pozic" mělo neblahé politické důsledky, protože stále ještě existovaly zbytky reformní státní a podnikové struktury. Podle modelu daného shora se tyto zbytky ve snaze držet pozice čím dál tím víc sbližovaly s vysloveně okupačními, kolaborantskými strukturami a rozpouštěly se v nich. Kromě pudu sebezáchovy je k tomu vedlo přesvědčení, že si to tak hodný odstavený Dubček přeje. Jako by se v Čechách a na Moravě odehrával pravý opak toho, co se dělo v srpnovém týdnu, kdy obyvatelstvo dodržovalo maximální distanci od okupantů a jejich pomocníků.

Do dneška u nás mnozí radikálové nepochopili, že bez základní distance funkční struktury od normalizačního režimu (reformní funkcionáři se k němu lísali) nebylo možné požadovat, aby národ proti němu "bojoval". Národ se řídil podle svých elit - tak, jak je to běžné - a napodoboval držení pozic. Kdyby nebylo ničeho jiného, už to jediné muselo vést k amorálnosti české společnosti.

Ať už jsme se dopouštěli jakýchkoli chyb, my čtyři, kteří jsme odešli "do terénu (Bohumil Doležal, Jan Nedvěd, Karel Štindl a já - popisuji to v dalších kapitolách), jsme se této základní politické chyby nedopustili. Já jsem se dostal do bližšího styku se státním aparátem až v prosinci 1969. Tehdy jsem se dvakrát od matky dozvěděl, že mě hledal doma nějaký pán, který má pro mne důležitou zprávu. Posléze mi vzkázal, abych v určitou dobu na něho doma počkal. Přišel, ukázal mi průkaz pracovníka Ministerstva vnitra a odvezl mě k výslechu do Bartolomějské ulice.

Byl jsem u výslechu poprvé, oni to věděli a tím pečlivěji se na mne nachystali. Jak jsem teprve později pochopil, nešlo jim ani tak o to, aby se ode mne něco dozvěděli (vlastně nebylo co), jako o to udělat na mne co největší a nejhrozivější dojem; já jsem pak měl varovat kolegy z Tváře před pokusy podnikat něco proti režimu.

Na tom výslechu by nebylo nic zvláště zajímavého, nebýt jeho začátku, který se jim náramně podařil. Estébák, který mne vyslýchal, začal neobyčejně vlídně a pomalu. Chtěl, abych si dobře uvědomil, co říká. Uváděl totiž události z mého života, o nichž jsem byl přesvědčen, že je nikdo v Praze nemůže znát, například to, jak jsem se jako osmiletý školák v Třebíči topil v zamrzlém rybníku. Dodatečně jsem se domyslel, od koho mohou mít takové informace, ale na místě samém jsem užasl a podvědomě se divil moci československé policie, která o mně ví úplně všechno. Vyslýchající mě pozorně sledoval a viděl, že účinek úvodních informací je takový, jak právem předpokládali. A pokračoval - již podstatně méně vlídným tónem -, že sice chápou mou těžkou osobní situaci jako sirotka, jehož oba rodiče byli Židé, oba zahynuli v koncentráku, ale…

V tu chvíli jako bych se probudil ze zlého snu. Pochopil jsem, že jejich informace jsou útržkovité a deformované, a oblak jejich všemoci se před mýma očima dokonale rozplynul. Omyl, řekl jsem, proč mi povídáte takové hlouposti? Z mých rodičů je Žid jen otec, byl v koncentráku, ale vrátil se a je živ a zdráv. Jakýpak sirotek?

Vyšetřovatel se před mýma očima víceméně zhroutil. Jeden židovský rodič by jejich antisemitismu měl bohatě stačit, jenomže oni byli připraveni na židovského sirotka a tím jsem ani trochu nebyl. Výslech pak probíhal poměrně civilizovaně. Jeho vyvrcholením byla výstraha, abychom (Tvář) proboha ve svém zájmu nic protistátního nepodnikali.

Tehdy se ještě bývalá redakční rada Tváře občas scházela, a tak jsem jí varování Ministerstva vnitra tlumočil. Příliš jsme si z toho nedělali, beztak se Tvář rozpadávala. Ale ještě jsme stačili přijmout nabídku Slovenských pohľadů, abychom jim dodali materiály pro číslo věnované české literatuře. Lopatka pro ně shromáždil hodně materiálu - nejenom z Tváře, ale zejména z Tváře. Když potom příslušné "české číslo" vyšlo, oba redaktoři Slovenských pohľadů okamžitě přišli o místo. Byla to už zlá doba. Setmělo se docela a Tvář definitivně skončila.

Pokračování...

E.M.