ARCHIV

"otevřeno"

Veřejnost - jazykový lapsus

Diskuse, která se rozhořela, když se česká televize rozhodla uskutečnit přímý přenos ze soudní síně při odvolacím řízení v procesu s Karlem Srbou, je za námi. Zanechala však stopy a hlavně otázky, které není dobré přejít mlčením. Jedna z těchto otázek se týká právě veřejnosti.

Česká televize při obhajobě svého rozhodnutí přenášet řízení s Karlem Srbou v přímém přenosu častokrát upozorňovala na okolnost, že omezený prostor soudní síně nemůže v některých případech pojmout celou část veřejnosti, která by měla o líčení zájem. V bodu 4 svého vyjádření uvedla:

"V trestním řízení rozhoduje soud o odvoláních ve veřejných zasedáních. Každý občan by tedy až do naplnění kapacity soudní síně mohl jednání bezprostředně sledovat. Vzhledem k omezené kapacitě a v neposlední řadě i vzdálenosti, která většinu obyvatel dělí od hlavního města, považujeme za správné zprostředkovat průběh jednání v televizním přenosu. Nerozumíme některým argumentům, proč přítomnost určité skupiny občanů, pro něž je soudní budova dostupnější, nevadí, zatímco televizní přenos pro ostatní občany je odmítán. Veřejnost nebyla vyloučena ani při hlavním líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, novináři zde v průběhu procesu pořizovali obrazové a zvukové záznamy a v médiích hojně citovali výroky svědků, znalců, obhájců i obžalovaných."

Nejde mi teď o užitečnost či správnost přímého přenose ze soudní síně. Jde mi o rozdíl - zdánlivě pouze jazykový - mezi veřejným (kupříkladu zasedáním) a veřejně mediálním, tedy něčím, co je zprostředkováno celé veřejnosti, "nám všem". Tento rozdíl je značný, veřejné líčení (zasedání) neznamená automaticky, že se ho snad má účastnit celá veřejnost, například mediálním přenosem, nýbrž že příslušné líčení či zasedání není uzavřené. V případě soudů je to tak, nerozhodne-li soudce jinak, že každý občan může "až do naplnění soudní síně … jednání bezprostředně sledovat". Naplní-li se soudní síň a on přijde pozdě, má smůlu, ale na věci samé to nic nemění. Líčení nepřestalo proto být veřejným. Veřejnost - i za předpokladu, že by šlo o tři lidi - může sledovat průběh sporu a v médiích pak citovat "výroky svědků, znalců, obhájců i obžalovaných."

Myslím, že je zapotřebí důrazně upozorňovat na tento zásadní rozdíl mezi veřejným a mediálním. Pokud bychom si ho nebyli dostatečně vědomi, mohlo by to vést až k dramatickým nedorozuměním. Mnoho z nás by se pak mohlo domáhat, aby každé veřejné zasedání nebo projednávání kterékoli záležitosti bylo opravdu veřejné, to znamená při splnění podmínky, že se bude se konat v obrovské síni nebo za přítomnosti televizních kamer. Pochopení tohoto rozdílu umožní také, abychom se nerozčilovali nad tím, že určitá zasedání (projednávání) jsou neveřejná. Vše musí přece mít svou míru - i "veřejnost".

E.M.