ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XXI.

"otevřeno"

Za soumraku (1)

V minulé části tohoto vyprávění jsem se věnoval stručnému popisu vzniku nakladatelství Horizont a hlavně celkové situaci a aktivitě Tváře v onom proslulém srpnovém týdnu roku 1968, kdy jsme vydali celé jedno číslo neregistrovaného časopisu Slova Svobody.

Po pětačtyřiceti letech je to těžké k pochopení, ale je to tak: v oficiálních strukturách a v institucích, které byly na tyto struktury nějakým způsobem napojeny (tedy hlavně v oblasti kultury v širším smyslu), se v září roku 1968 v okupovaném Československu obnovily některé svobodné aktivity, které začaly ještě před sovětskou okupací. Ale nejen to, po návratu komunistických představitelů z Moskvy se v nich pokračovalo ještě horečněji. Jako by dostaly jakousi iracionální injekci. To platilo také u nás. Horizont se fakticky odpojil od Socialistické akademie a připravoval první publikace. Vydělal na ně skoro na všechny "Světovými dějinami sexuality". Skoro na všechny znamená, že vydávání Československé vlastivědy nebylo ani pak finančně pokryto. Vlastivěda byl tak nákladný podnik, že jej nebylo možné provozovat bez dotací. A tak jsme se obrátili na velké české podniky se žádostí, aby na Vlastivědu přispěly. První ohlasy byly neobyčejně slibné; že další už nebyly, za to tyto podniky nemohly.

Horečná byla i činnost obnovené Tváře. Na rozdíl od první Tváře měl ročník 1968-1969 řádný časopisecký formát a jeho obsah se vcelku podstatně rozšířil, i když i nadále zůstal založen na literární kritice (Jan Lopatka, Bohumil Doležal). Vznikla však nová politická rubrika a rubrika Dokumenty, v níž jsme napadli komunistické učebnice dějepisu a kriticky pojednali o odsunu Němců. Tvář se věnovala rovněž historii (Zbyněk Hejda); když pak Doležal přivedl do redakce Václava Klause, jehož odborným hřímáním proti Šikově reformě jsme byli takřka nadšeni, měli jsme ve Tváři také ekonomii. Klaus za pomoci Josefa Kreutera dbal o ekonomická témata; na tehdejší dobu zřejmě dosti vyspělým způsobem. V redakční práci se začal uplatňovat i Karel Štindl, který byl po většinu doby, kdy vycházela první Tvář, na stáži v Rusku.

Václav Havel až do druhého čísla ročníku 1969 poněkud (možná že dost) trucoval. Hned na počátku pražského jara 1968, ještě předtím než odjel do USA, napsal do Literárních novin článek, v němž navrhoval změnu československého politického režimu v pluralitní. Kromě komunistické strany, která by dbala o socialismus, měla být povolena druhá strana, demokratická. To si vymyslel před srpnovou invazí, kdy bylo stále zjevnější ohrožení Československa ze strany Sovětského svazu. Za takového stavu věcí jsem považoval nápad na zavedení pluralismu za krajně nešťastný a proti Havlovu návrhu jsem vystoupil v časopise Student.

O této věci jsme se na redakční radě Tváře hodně přeli a Václava Havla to nebavilo. Měl ostatně už jiné zájmy (například Kruh nestranických spisovatelů) a na redakční radu Tváře přestal chodit. Zanedlouho odjel na nějakou dobu do Spojených států.

Po srpnu jsme neočekávali, že by se k nám Havel opět přidal. Ale stalo se to. Nouze totiž naučila Dalibora housti - máme-li však být zcela spravedliví, musíme přiznat, že Václav Havel se tehdy projevil ve velmi příznivém světle. Šlo o jeho polemiku sčlánkem Milana Kundery, velebícího jak reformní hnutí, tak posrpnovou politiku reformního vedení strany a státu. K tomu je zapotřebí říci pár slov na vysvětlenou.

Jak je dnes už mimo jakoukoli pochybnost, zachoval se Alexander Dubček a jeho spolupracovníci v srpnu v Moskvě způsobem, který je jako státníky a politiky zcela diskvalifikoval. Jenomže lidé doma to nevěděli. Veřejnost nevěděla, že se českoslovenští přestavitelé - s výjimkou Františka Kriegla - zavázali podpisem takzvaného moskevského protokolu vykonávat příkazy Kremlu (to znamenalo likvidovat reformy), aniž o tom smějí komukoli cokoli říci. Dodrželi svůj slib a poslouchali - velice neradi - povely z Kremlu a nechlubili se tím. Jejich podpis pod moskevským protokolem je však poměrně snadným vysvětlením jejich horečné "reformní" činnosti, kterou rozšiřovali do celé společnosti.Byla to věc špatného, velmi špatného svědomí. Jak by mohlo být jejich svědomí čisté, když poslechli Brežněva a přemluvili československé Národní shromáždění, aby ratifikovalo smlouvu o takzvaném dočasném pobytu sovětských vojsk, takže oficiálně sovětská armáda okupovala Československo na žádost pražské vlády (!). To Sovětům nestačilo. Pražské vedení muselo odstraňovat z vedoucích míst funkcionáře, kteří se nelíbili Moskvě a nahrazovat je poslušnými spolupracovníky okupantů. A zatímco vedoucí "reformisté" neradi, zato poslušně kolaborovali s okupanty, tvrdili lidu, že je to naopak. Aby uspokojili své špatné svědomí, horečně se pokoušeli podporovat akce "v rámci polednové politiky", čímž ovšem stupňovali napětí a hněv sovětských představitelů. A museli pak spolupracovat ještě víc a hůř.

Přirozeně, že se to vše muselo projevit ve společnosti a na všeobecné morálně zcela neúnosné situaci, která se stupňovala, až ji později doložil svou obětí Jan Palach. A nám nezbývalo než pracovat, jak to jen šlo. Myslím, že Michael Špirit to ve své studii o Tváři dobře vystihl, když napsal: "Hledáním konkrétních obsahů obecných pojmů, poukazem na přeceňování, idealizování výjimečných dějinných momentů, dojímání se sentimentální vzpomínkou a zároveň upozorňováním na resentiment křivdy, blíženectví, oponovala Tvář posrpnové československé radikální publicistice…".

Havel to chápal už tehdy. Když se pokusil polemizovat s Kunderovou apoteózou české politiky a Host do domu jeho článek odmítl, nezbylo mu, než nabídnout ho Tváři. Redakci bylo zřejmé, že jde o závažnou polemiku a na poslední chvíli ještě zařadila jeho článek "Český úděl?" do druhého čísla. Havel v něm vystoupil proti Kunderovu tvrzení, že současná československá politika zdařile navazuje na předchozí reformní hnutí, "jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu". Posrpnovou politiku Milan Kundera velice pochválil, protože zkouška, kterou politika prošla, byla sice krutá, ale ona ji prý se ctí přestála, takže "význam československého podzimu snad ještě převyšuje význam československého jara".

Václav Havel dal najevo svůj zásadní nesouhlas. Ostře vystoupil proti "sebeobelhávajícími řečem"o naší "národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse minulých činů a fatálně nám souzené tíze národního údělu…". Podle Václava Havla to, že vláda chtěla zabránit zvůli tajné policie a zavést svobodu slova, tedy věc, která je ve většině světa samozřejmostí, neznamená, že by Československo stanulo ve středu světových dějin, jak usuzoval Milan Kundera - vždyť jde o předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu.

Po otištění Českého údělu Havlovi nezbývalo, než opět začít pracovat v redakční radě. Já jsem se pak do celé diskuse vmísil článkem "Naše světové stíny", který v zanikající svobodě slova neměl patřičnou odezvu. Považuji jej však za důležitý dodnes - kvůli tehdy rychle rostoucímu radikalismu. Upozornil jsem totiž na to, že idealizace reformní politiky je víceméně všeobecné stanovisko českých intelektuálů, které je rozvedeno v pracích jiných známých autorů. Kromě Roberta Kalivody mi šlo také a především o Jana Patočku. Citoval jsem článek, v němž Patočka spatřoval v reformním společenském vývoji roku 1968 logické vyústění dosavadních českých dějin až od dekretů Josefa II. V době kultu osobnosti našel i jisté pozitivum: "…podnítila rovněž energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu." V druhém citátu pak vysoce hodnotil literaturu "vystřízlivění či zklamání" (Kundera, Vaculík): "protože jsme k socialismu, byť ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je naše vystřízlivění něčím specifickým, ale protože socialismus je určující faktum a idea 20. století, má tento proces všeobecný charakter a překračuje naše vlastní meze."

V Patočkově pojetí reformní politiky a v pojetí Kunderově jsem neviděl podstatný rozdíl. Václav Havel, jak se zanedlouho ukázalo, ano.

Omlouvám se čtenáři, že jsem se sobecky zaměřil na vlastní článek v Tváři. Časopis obsahoval další, hodnotnější texty, Hejdův článek o historiografii, který vzbudil zasloužený čtenářský ohlas, i Doležalův kritický článek o Františku Halasovi - a tak by bylo možno pokračovat. Chtěl jsem ale upozornit na aspekt posrpnového duchovního a politického vývoje, který nebyl bez významu ani v dalších letech a desetiletích.

Jinak ovšem, pokud jde o poslední čísla Tváře, měl jsem mimořádnou smůlu, protože obnovená cenzura (ČÚTI - český úřad pro tisk a informace) se zaměřil právě na mne. Mělo to dva důvody: jednak jsem byl zároveň ředitelem Horizontu (a ČÚTI mne v této funkci určitě rád neviděl), jednak jsem řídil politickou část Tváře, v každém čísle jsem měl článek, a jak v politickém zaměření Tváře, tak v mých článcích cenzura nenašla zalíbení. Do třetice všeho zlého: můj článek obhajující památku Jana Palacha vyšel v třetím čísle Tváře a toto třetí číslo spatřilo světlo denní necelý týden poté, co se moci v zemi ujal Gustáv Husák a cenzura se rozjela na plné obrátky. Tvář dostala za článek důtku, a cenzura se tedy, jak jsem se už zmínil, na mne zaměřila. I bez toho bylo očividné, že Tvář, podobně jako ostatní literární časopisy, příliš dlouho vycházet nebude.

Ale ještě dříve, než nastal definitivní konec, odehrál se dramatický rozchod Václava Havla s časopisem, jemuž věnoval tolik sil a zájmu. Souvisí s ustavujícím sjezdem Svazu českých spisovatelů v červnu 1969. Havel byl redakční radou pověřen, aby jako předseda redakční rady přednesl návrhy Tváře týkající se vztahu k nově vzniklé instituci cenzury. Tvář navrhovala především vymezit pravomoci cenzury, a to pokud možno v nově přijatém tiskovém zákoně. Havel souhlasil, ale nakonec přednesl návrh jiný, radikálnější (což bylo příznačné) a to v tom smyslu, aby sjezd vyjádřil zásadně odmítavý názor k cenzuře. Když mu redakční rada jeho počínání vyčetla, "prásknul za sebou dveřmi" - vystoupil z redakční rady.

Do posledního čísla Tváře, které ještě vyšlo, jsem místo článku dal text Po bitvě u Hradce, jehož avantgardní hatlamatilka přece jen srozumitelně pojednávala o okupaci a o kolaborantech s okupanty. ČÚTI zavedlo kvůli tomuto textu s Tváří řízení a do tohoto řízení vstoupil i Svaz spisovatelů. Na rozdíl od editora výběru z Tváře, který "pohřební" text Tváře zbytečně nezařadil, ČÚTI vědělo, na čem je, a hodnotil můj "článek" "…tak, že satirizující obsah a určité skryté alegorie by se hodily i na současnou dobu. Z některých vět lze usuzovat, že příspěvek je zveřejněn s přihlédnutím k dnešní dobové situaci. Z článku vyplývá snaha aktualizovat současné problémy na pozadí historických událostí."

Řízení proti Tváři se týkalo i mé glosy Levice proti pravici. Přes odpor Svazu spisovatelů postihl 17. září 1969 ČÚTI vydavatele Tváře pokutou deset tisíc korun, jelikož "údaje obsažené ve shora uvedených článcích porušují důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu" a další vydávání časopisu zakázal. Den předtím se konala poslední schůze redakční rady Tváře.

Úplným organizačním koncem Tváře byl výlet do Cholupic. Jeho iniciátorem byl malíř Vyleťal, který toho vlastně s Tváří tolik společného neměl, a mně se ten podnik už proto příliš nezamlouval. Ale ať už měl být jakýkoli, zúčastnili jsme se ho všichni, takže byl jakousi labutí písní Tváře. Ladislav Hejdánek o něm natočil desetiminutový film, který překrásně zachycuje Tvář i atmosféru celé té doby, kdy se nad českou kotlinou stmívalo…

Pokračování...

E.M.