ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XX.

"otevřeno"

Konečně!(3)

Své vyprávění o roce 1968 jsem minule ukončil tím, jak nedlouho před sovětskou invazí Socialistická akademie usilovala zabezpečit své stávající ediční podniky získáním nakladatelské licence. Lehké to nebylo. Spolu s Robertem Horákem jsme se pokoušeli dohovořit s ředitelem rozpuštěného cenzurního podniku ČUKK Josefem Grohmanem, tedy víceméně podloudně.

Josef Grohman nám řekl, že ještě týden má pravomoc udělovat nakladatelské licence, a byl ochoten nám vyjít vstříc. Měl dva návrhy: že on sám bude ředitelem takto vzniklého nakladatelství (k mému překvapení ale o tom Robert Horák nechtěl ani slyšet), a když to nepůjde, budiž, ale musíme převzít čtyři zaměstnance, kteří v ČUKK ještě zbývají. S tím se nedalo nic dělat, kývli jsme a za tři dny vzniklo nakladatelství Horizont.

Jak to tehdy ani jinak nebylo možné, nové nakladatelství byl učiněný kolos. Přešlo do něho celé ediční oddělení Socialistické akademie (a to nebylo malé) spolu s částí její účtárny a postupně vznikala nová oddělení: knižní redakce, vedená Lopatkou (pracoval v ní také Zbyněk Hejda a jistý čas Láďa Dvořák), technické oddělení, řízené nově přijatým pracovníkem Kudláčkem, který neměl rád intelektuály a komplexy "prostého člověka" jej vedly k tomu, že dělal neuvěřitelné a zbytečné potíže, i oddělení odbytu, ve kterém na půl úvazku pracoval Jan Nedvěd. Měli jsme ovšem také z ČUKK ekonoma Jaroslava Chmelíka a pracovnici v oboru podnikového práva s nepopulárním jménem dr. Čížková. Byla to manželka prokurátora Čížka, smutně proslulého z doby stalinských procesů. Do cenzurního podniku, jako byl ČUKK, se jistě náramně hodila, v liberálním nakladatelství Horizont dělala už svým jménem značnou ostudu - svým působením méně, držela se hodně zpátky. Co se dalo dělat? Nakladatelství mělo prokázat své kvality vydavatelskými činy. Do té doby jsem musel překousnout i posměšné poznámky z úst tak ušlechtilého člověka, jako byl Jan Pilař, o dalších lidech minulého režimu nemluvě.

V nedlouhém čase, který jsme ještě všichni měli vyměřen k činnosti, se měly předvést hlavně naše časopisy. Slušnou úrovní se předvedly Dějiny a současnost, do nichž se vrátili Šikl i Churaň; Šiklovi, který hodně dbal na vnější efekt, to bylo málo, a tak přijal jako dalšího redaktora Zdeňka Zbořila (tehdy byl znám nikoli jako dnes svým konformismem, nýbrž jako "studentský poslanec") a to už bylo na rozsahem nevelký časopis přespříliš. Naštěstí řešení existovalo a bylo nasnadě, protože nakladatelství nemělo šéfredaktora. Bylo tedy všestranně výhodné, že Milan Churaň se bez potíží mohl stát šéfredaktorem nakladatelství. Nezískal snadnou funkci. Nakladatelství rychle zřizovalo redakční radu, do které jsme jmenovali jak Jiřího Němce a Ladislava Hejdánka, tak Karla Maršálka.

Z ostatních časopisů dokázal udržet dosavadní úroveň Technický magazín, kdežto brněnská Věda a život začala po vzoru západních levicových revuí spojovat politiku s erotikou; Domov byl stále stejně esoterický a Magazín naší vesnice obsahem přímo strašlivý (jak by ne, když šéfredaktor byl agent StB a redaktorka budoucí pracovnice ženského časopisu Vlasta). Mezinárodní politika se řídila reformně komunistickou linií Dobroslava Matějky. Zbyněk Hejda byl pověřen "řízením" časopisů; několikrát jsme spolu uvažovali, co s nimi, a nepřišli jsme na nic, protože - inu byla svoboda tisku.

Na nákladný provoz, který zatěžovala zejména Československá vlastivěda (v roce 1968 vyšly dva svazky) si nakladatelství vydělalo sešitovým vydáním Světových dějin sexuality, které, přestože byly předražené, šly na dračku. Druhá publikace, shrnující normy lidských práv ("Člověk a lidská práva"), samozřejmě tolik na odbyt nešla.

Většina z toho, o čem píšu, se ovšem odehrávala až po srpnu 1968. Do té doby získalo nakladatelství víceméně konečnou podobu. Jak už jsem se o tom zmínil, tenkrát bylo takové nakladatelství učiněný moloch; dnes by na jeho činnost bylo zapotřebí tak třetiny pracovníků. Tehdy jsme se už do Pálfyho paláce nemohli vejít, a tak jsme se obrátili na Správu služeb diplomatického sboru, která tento objekt spravovala; bylo ještě před srpnem a ředitel Služby Blažek nám ochotně vyšel vstříc. Řekl že zastoupení Vietkongu, které dosud sídlilo v jednom patře v Nekázance, dostane samostatný objekt, a my že bychom mohli obsadit patro v Nekázance, pokud by nám ty prostory vyhovovaly. Šli jsme se tam podívat a byly to nezapomenutelné zážitky. Vietnamci z nás nejprve měli strach, ale pak nás provedli všemi místnostmi. Bylo v nich minimum nábytku a vrcholem byla jejich ložnice, která sestávala pouze ze čtyř polních lůžek. Proč? Vietnamci doma bojovali, jejich zástupci v cizině tedy alespoň spali na polních lůžkách. Je třeba jim přiznat, že měli vynikající rýžovou kořalku.

Během čtrnácti dní se všechny naše redakce přestěhovaly do Nekázanky. A když stěhování skončilo, stalo se v Nekázance pozoruhodné neštěstí. Dalo se tak soudit podle hasičů, kteří troubili a vešli do domu se zvěstí, že na půdě hoří. Opravdu to tak vypadalo, a přitom bylo slyšet malé detonace i v našich zdech. Ještě než "hasiči" odjeli, bylo zřejmé, že československá špionáž zapomněla odstranit z diplomatického bytu štěnice a teď to honem napravovala…

To už ovšem bylo po srpnové invazi. Pro mne začala víceméně exoticky. 20. srpna jsem jel s Nedvědem do Vimperka (do tamější proslulé tiskárny umístili tisk našeho časopisu) na náhled prvního čísla Tváře, které se mělo okamžitě vytisknout a mělo vyjít během několika dní. Spokojeně jsem ulehl a teprve ráno jsem z rozhlasového vysílání pochopil, že nás opět osvobodila sovětská vojska. Zavolal jsem Nedvědovi a ten ještě nevěděl nic. Abych si okupaci pořádně prohlédl, šel jsem do práce z Letné kolem kanónů rozmístěných u právnické fakulty a na dnešním Palachově náměstí a měl jsem neobyčejně mrazivý pocit v zádech. Když jsem došel do Pálfyho paláce, byl jsem už přesvědčen, že kráčím do zajetí; buď přímo, anebo si tam pro mne sovětští katani přijdou. Nic skutečnému tomu ale nenasvědčovalo, pouze všichni pracovníci Socialistické akademie seděli namačkáni v Horákově pracovně, dívali se na televizi a poslouchali rozhlas, český rozhlas. Na pracoviště zhruba v půlhodinových intervalech docházely hrůzostrašné zprávy: už jsou v Karmelitské ulici, už jdou - a vždy se ukázalo, že si to někdo vymyslel. V poledne jsem to už nevydržel a spolu s několika dalšími, zejména z Tváře, jsme vyrazili do ulic; považovali jsme to za bezpečnější a méně neurotické.

Nebudu unavovat líčením podrobností. Ale k tomu se přiznám, že mám nechuť k obdobím celonárodní jednoty (většinou jsou doprovázena nekalými událostmi), a tak jsem rovněž s nelibostí pozoroval, jak na pozdním jaře a v létě roku 1968 vznikala celonárodní jednota kolem Dubčeka, Smrkovského a dalších populárních reformních vůdců. Nicméně jednota obyvatelstva, která se vytvořila hned prvního dne sovětské okupace, byla něco úplně jiného. Mám na ni hezké vzpomínky a nedám si je vzít. Nedálo se vlastně nic zvláštního, pouze kázeň nemilující český národ se sám od sebe na týden podrobil disciplině a pokud to jen trochu bylo možné, choval se tak, jako by tu okupanti nebyli: doprava, zásobování, obchody, všechno šlo jako po drátku, řízeno českými orgány, dokonce také "ilegálně" vysílal rozhlas (nikdo nevěděl odkud) a všichni jsme ho poslouchali. Byla to všechno pěkná ukázka aktivní rezistence a my jsme se do ní také zapojili. Dávali jsme dohromady ilegální časopis "Slova svobody", ve kterém byly "články" hanobící okupaci a okupanty. Podařilo se nám ho vytisknout a rozdávat po Praze. Několik událostí z toho týdne, který skončil potupným příjezdem Alexandra Dubčeka z Moskvy a jeho pláčem v rozhlase, mi utkvělo v paměti.

Hned prvního dne jsme na Malostranském náměstí uvažovali, zda máme na noc chodit spát domů. To ještě nikdo neznal žádné pořádné zprávy o situaci. Podle toho, jak si nás Sověti osobně nevšímali, jsem usoudil, že můžeme spát doma. Zbyněk Hejda se rozčilil a prohlásil, že já přece nemohu jít spát domů, že určitě půjdou po ředitelích (takže jsem se polekal a tu noc jsem spal u Nedvěda). Zbyněk zato považoval za bezpečné odjet k rodině do Hradce. Když bylo po všem, vykládal, jak šli s Jemelkou na vlak a řekli si, že nejlepší, nejvolnější cesta bude přes Stromovku. U zámečku se podívali dolů a viděli, že Stromovka je naplněná sovětskými vojáky. Jemelka volal: "Továryšči, my ničevo plochovo nezdělali", ale vojáci je beztak přes Stromovku nepustili.

Na druhý den se odehrály dvě protichůdné události. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, posílil naše řady Bohumil Doležal. Byl na semináři ve Frankenu, ale když uslyšel, co se děje, sebral se a pustil se od hranic opačně než kdysi Švejk, to znamená na sever, do Prahy. Všichni jsme tehdy měli strach, ale on, když tu nebyl od počátku (a byl nadto odjakživa obdařen mimořádnou senzibilitou), musel mít strach ještě větší. Přesto se s námi pustil do práce na Slovech svobody.

Opačně viděl situaci Jiří Němec. Přišel a chtěl se mnou hovořit mezi čtyřma očima. Řekl - a napsal nám to i do Slov svobody -, že situace je zlá až tragická, protože sovětští komunisté neznají slitování, a že českou inteligenci stihne genocidní osud inteligence pobaltských národů. Já jsem samozřejmě nevěděl, co a jak se stane, ale odpověděl jsem Jiřímu, že určitě nebude tak zle, že situace je u nás úplně jiná a mírnější, než byla za války v Pobaltí. Jirka nebyl ochoten o těchto věcech diskutovat. Sebral se a s celou velkou rodinou odjel do Rakouska.

Pak jsme se "pro jistotu", to znamená Nedvěd, Doležal a já, přestěhovali do redakce Tváře v Stroupežnického ulici. Přidali se k nám Zdeněk Šolle a manželé Gajanovi. Ale to nebylo všechno. Na takto vzniklou "odbojovou" skupinu se přilepil tým italské televize a začal v naší redakci natáčet náramně ilegální pořad. Z redakce udělali něco jako sluj, v níž jsme se museli pohybovat pomalu a hovořit šeptem; když Koloman Gajan předčítal do mikrofonu prohlášení českých historiků, připadal jsem si už jako karbonář. Zdeňkovi Šollemu totiž přikázali, aby stál u telefonu ("přijímal situační zprávy" a "vydával příkazy") pod ním seděl Nedvěd a musel se tvářit, jako že vše zapisuje. Bylo to jako z učebnice černého humoru (Honza slyšel, jak Šolle potichu říká: stanu se menším, menším a ještě menším…). Naštěstí nás další den italská televize nechala na pokoji. Připravili jsme sice do tisku ještě jedno číslo Slov svobody, to se však už nepodařilo vytisknout. Naši straničtí a státní představitelé se s tragickou vítězoslávou vrátili z Moskvy a celonárodní odpor odtroubili.

Mám vždycky zlost, když slyším, že se český národ nikdy nedokázal bránit proti útoku. Není to pravda, v srpnu 1968 se národ bránil. Že to nebyl odpor ozbrojený? Nebyl a nemohl být. Československá armáda byla typická armáda Varšavského paktu, celé léto se účastnila manévrů po boku sovětské armády; už proto, nehledě na obrovskou převahu sovětských zbraní, nebylo možné vyslat vojáky do boje proti nim - nepochopili by to prostí vojáci a důstojníci teprve ne. Od počátku obyvatelstvo vědělo, že není možné bránit se jinak než nenásilně, a tento "boj" před sovětskými tanky a kanóny zvládlo. Jiná věc je, co by se stalo, kdyby sovětští vojáci, kteří za daného stavu věcí zkoprněle zírali, co se kolem nich odehrává, dostali rozkaz střílet. Ale nestalo se to a raději na něco takového nemyslet.

Považovali jsme za samozřejmé, že sovětská invaze ukončila naše svobodné aktivity. Nebylo tomu tak. Naši představitelé balamutili veřejnost, že v Moskvě obhájili reformní proces a že bude pokračovat, takže všechno je v pořádku. Pravda, se slzami, které ronil Dubček, to příliš nešlo dohromady, ale nestalo se zatím nic mimořádného. A tak jsme se spolu s ostatními i my navrátili k práci. Je to neuvěřitelné, ale osm čísel Tváře ročníku 1968-1969 vyšlo teprve po srpnu 1968.

Pokračování...

E.M.