ARCHIV

"otevřeno"

Karel Srba před soudem národa

Vždy když si přečtu, jaké potěšení budu mít z toho, že ve čtvrtek 30. října a ještě následujícího dne uvidím v televizi celý soud s Karlem Srbou a jeho komplici, nechtě si vzpomenu na filmové šoty z procesu se Slánským a na to, jak se v té době rozhlas zastupoval ještě neexistující televizi přímým vysíláním procesu se zrádným protistátním centrem. Ne že bych chtěl Srbu a Slánského srovnávat, srovnávám jen vzpomínky a dojmy. A hned si také vzpomenu na známou fotografii z veřejné popravy K. H. Franka. S K. H. Frankem Srbu už teprve nechci srovnávat. Ale na fotografii si vzpomenu.

Je mi líto, že se mi v paměti vynořují takové evidentně nevhodné asociace, zvláště když hlavní obviněný nevypadá na nejpočestnějšího občana. To ovšem, čeho se dopustil, musí posoudit soud. A proč tedy dokonce i někteří významní lidé (například náš premiér a ministr spravedlnosti) mají výhrady k přímému přenosu tohoto soudu? Vždyť soudní líčení jsou u nás veřejná a jaký je rozdíl mezi veřejností v soudní síni a veřejnosti v televizním přenosu?

Obrovský. Publikum v soudní síni sleduje průběh líčení, myslí si o něm své, popřípadě se dělí o zážitky a úsudky se známými. Už sám fakt televizního přenosu však posunuje soudní přelíčení až k hranici davové psychózy. Nikoli náhodou si oba případy, které se mi nechtě v mysli spojují s televizním přenosem soudu s Karlem Srbou, odehrály v mimořádné situaci. Veřejná poprava K. H. Franka po konci války, veřejné rozhlasové přenosy procesu se Slánským v době stalinských čistek. Vždy byl takový apel na veřejnost součástí davové psychózy a ta vytvářela atmosféru národního soudu.

To je tedy to znepokojivé: televizním přenosem procesu s Karlem Srbou vznikne iluze (ale dost možná že víc než iluze) mimořádné situace, v níž se pravděpodobně dostane i na davovou psychózu, která může vyústit v určitý druh národního soudu. Davová psychóza - člověk jinak normálně uvažující se stane součástí davu (a je lhostejné, zda v houfu na náměstí, nebo v rodině u televizoru) a místo toho, aby racionálně uvažoval, cloumají s ním pudy a vášně. Otázka je, proč by tomu v daném případě tak mělo být, zda o něco takového Čt usiluje, a proč to soud povolil. K tomu poslednímu se ovšem neodvažuji vyslovit.

Není však jednoduché najít na uvedené otázky odpověď, víme-li o celém případě jen to, co bylo publikováno, a toho není mnoho. A předem připomínám, že jasnou, zřetelnou odpověď nemám. Mám jen hypotézu. A o ni bych se rád s čtenářem podělil. Je založena na předpokladu, že kdyby v tomto sporu mohly státní orgány prokázat Srbovu vinu na přípravě vraždy Sabiny Slomkové, nebylo by zapotřebí tohoto špektáklu. Jinak řečeno: v tomto sporu státní orgány nemohou racionálně uvažujícímu laikovi dokázat uspokojivým způsobem to, že Srba připravoval vraždu Slonkové. Nemohou, protože případ je jako vystřižený z příručky o tom, jak učinit někoho vinným ("přišít vinu") z činu, který neudělal. Uvádím namátkou:

Především, hovoří se od začátku do konce jen o tom, co Srba chtěl. To je ovšem možné, chtít někoho zavraždit je velice trestné, jenomže tím víc se toto chtění musí hodnověrně doložit jakožto čin, jako skutečná příprava.

Avšak předpokladem Srbovy viny je udání recidivisty a policejního agenta Rziepela, že byl předchozího dne najat k vraždě Sabiny Slonkové a že k provedení činu dostal semtex s rozbuškou. Tedy předvedení toho, co se skutečně stalo, závisí na tomto kriminálníkovi a policejním agentu. Mně to připadá jako úryvek z grotesky.

Je tu ovšem další z hlavních svědkyň, Tomščovičová , která uvedla během vyšetřování mimo jiné hned tři další osoby, jejichž likvidaci (tedy vraždu) si přes její SIM kartu objednal Karel Srba (šlo o bývalého ředitele štiřínského zámku Václava Hrubé, podnikatele Petřeka a do třetice o nějakého Maxmiliána). Soud posléze toto udání nevzal na vědomí, nicméně nevypovídá to nic podstatného o věrohodnosti svědkyně?

Jak by ne: Tomšovičová podle znalců trpí poruchou osobnosti, je nestabilní, má sklony k intrikářství a snaží se za každou cenu být středem pozornosti. Navíc jeví známky takzvané bájné lhavosti.

Tak bychom mohli pokračovat. Mohli bychom hovořit o "vedlejších věcech": o vykradení kanceláře soudního znalce Slavomíra Hubálka i o výpovědi Tomšovičové že advokátní kancelář Miroslava Kříženeckého, který je Srbovým obhájcem, pomáhala bývalému poradci premiéra Miloše Zemana Miroslavu Šloufovi nakupovat pozemky v Bosně a dalších balkánských zemích. Nevím, co soudy, ale mne, právního laika by takové historky málo přesvědčily o tom, že Srba plánoval vraždu Sabiny Slomkové. Myslím, že každý druhý z nás by se na celou kauzu díval podobně.

Něco jiného by však bylo, kdyby při soudu vyšly najevo existující nepěkné skutečnosti o Českém domě v Moskvě, o štiřínském zámku atd. a to vše by se v prostředí davové psychózy promíchalo s informacemi o přípravě na usmrcení Sabiny Slomkové. Tato příprava k vraždě se pak rozvášněnému vnímání může jevit jako samozřejmá.A Karel Srba se může ocitnout před něčím takovým, čemu se říká národní soud.

To je tedy moje hypotéza. Na otázku, kdo a proč, odpovím, že nevím. Jak bych to také měl vědět? Zdá se mi jen, že z hlediska české společnosti jsou to nebezpečné hrátky.

E.M.