ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XVIX.

"otevřeno"

Konečně!(2)

V jarních měsících roku 1968 postupoval takzvaný obrodný proces v československém politickém životě. Svaz spisovatelů měl nové, liberální vedení a obnovoval dříve zakázané časopisy. K obnově Tváře se neměl. Redakční rada časopisu podnikala poloveřejné akce k rehabilitaci časopisu.

Ve Svazu spisovatelů uvažovali, co si s naším časopisem počít, když v květnu vyjdou "Sešity pro mladou literaturu" s obsahem nultého čísla Tváře. Vedení Svazu to až příliš dobře vědělo. Mezitím však vznikl uvnitř naší redakční rady spor o to, zda pokračovat v dosavadním způsobu zápasu o obnovení a rehabilitaci časopisu, anebo jej zásadně změnit. Přemysl Blažíček napsal velmi kritický článek o Svazu spisovatelů a jeho týdeníku (se zvláštním zaměřením na to, jak se SČSS nehorázně choval ke Tváři) a chtěl, ať souhlasíme s jeho okamžitou publikací v Literárních listech, jak Svaz spisovatelů přejmenoval Literární noviny. Článek nelhal, vyznačoval však úplně jinou cestu, než byla ta, kterou jsme se až dosud ubírali. Znamenala by svázat úsilí o obnovu Tváře se zásadním politickým sporem o charakter Svazu spisovatelů a o jeho minulost. Velká většina z nás to považovala za hazard; i po těch dlouhých letech mne nenapadá, proč bychom tenkrát měli namáhavé úsilí o obnovení Tváře zkomplikovat právě tímto způsobem. Blažíček považoval náš souhlas s okamžitým otištěním jeho článku za zásadní věc a vystoupil z redakční rady. Jeho článek vyšel v červenci ve Studentu.(V této souvislosti je mi nejasné, proč Michael Špirit ve své hezké studii o Tváři srovnává postup ještě neexistující, zakázané a dosud nerehabilitované Tváře s postupem Svazu spisovatelů vůči KSČ v době, kdy byl Svaz "převodní pákou", to znamená se zákazem Tváře v roce 1965.)

Co jsme také mohli a měli dělat? Svaz spisovatelů měl ještě roku 1968 ke Tváři velmi nepřátelský vztah (jeho předseda ji nenáviděl) a my jsme SČSS nutili, aby se znovu ujal funkce jejího vydavatele. Za této situace jsme si nemohli dovolit jakýmkoli způsobem provokovat vedení Svazu, který byl tehdy značně populární, zatímco na Tvář vzpomínalo pár intelektuálů. Brzy se ukázalo, že tento postup byl úspěšný. Aniž se o tom radil s Eduardem Goldstückerem, zařadil místopředseda ČSSS spisovatel Jan Procházka otázku obnovení časopisu Tvář na program zasedání ústředního výboru Svazu spisovatelů, které se konalo 17. a 18. dubna 1968 v Brně. Nám řekl, ať pošleme do Brna delegaci. Vzali jsme jeho slova velmi vážně. Delegace sestávala z Nedvěda, Ladislava Dvořáka a mne. Láďova a moje účast měla symbolizovat jednotu "starých" i "nových" členů redakční rady (Havel jakožto předseda redakční rady se zúčastnit nemohl, protože byl mimo republiku). Předpokládali jsme vážnou diskusi, popřípadě i ostrou výměnu názorů a připravili jsme se na ni. Ale bylo to úplně jinak.

V Brně přišla otázka Tváře na program jednání až druhého dne. My tři jsme seděli v kavárně hotelu, v němž se konalo zasedání, a čekali jsme, kdy nás pozvou k jednání. Minuty, čtvrthodiny i půlhodiny ubíhaly - a pořád nic. Naše nervozita stoupala a konečně po neskutečně dlouhé době nám kdosi řekl, že máme jít dovnitř. Tam nás ani nevyzvali, abychom se posadili. Stáli jsme jak tři králové a vyslechli usnesení ústředního výboru ČSSS o obnovení Tváře. Bylo sice jednoznačné, ale formulované tak mlhavě, že Nedvěd pociťoval potřebu zeptat se, jestli to znamená, že Tvář bude znovu vycházet. Goldstücker odpověděl že ano, a tím naše přijetí skončilo. Když už bylo po všem, zeptal se nás Jan Procházka, co tomu říkáme. Byl jsem ze všeho tak rozčilen, že jsem jemu, který nám vlastně schválení časopisu zařídil, vynadal. Pamatuji si, že jsem začal slovy: "Pane Procházka, to je přece škandál!" Myslel jsem tím naši potupnou rehabilitaci "o nás bez nás". Ústřední výbor Svazu spisovatelů to ovšem tak nebral.

Teprve postupně jsme se začali dovídat, co se v plénu ústředního výboru ČSSS dělo v době, kdy jsme netrpělivě čekali, až nás přijmou. Eduard Goldstücker zahájil debatu o našem časopise vyslovením názoru, že Tvář nemůže být rehabilitována se vším všudy jako ostatní časopisy, protože "střílela na kulturní frontu z boku". Proti němu ostře vystoupil Milan Jungmann s námitkou, že to by se dalo při dobré vůli říci i o Literárních novinách a že Tvář musí být obnovena stejně jako ostatní svazové časopisy. To bylo vlastně všechno, protože zbylý - a dosti dlouhý čas - věnovali renomovaní členové ÚV ČSSS tomu, aby se jeden po druhém dušovali, že to v pětašedesátém roce mysleli dobře a že se Tvář vlastně zakázala sama. Nakonec přijali usnesení, že Tvář bude obnovena stejně jako ostatní časopisy, což je stálo nemálo povídání. A mnohé jistě i přemáhání.

Při cestě zpět do Prahy jsem Nedvěda ujišťoval, že se teď budu Tváři věnovat, protože, jak jsem se těsně předtím dozvěděl, Robert Horák přijal funkci tajemníka Socialistické akademie a já teď mohu s klidným srdcem složit funkci v odborech. To jsem také po návratu do Prahy udělal. Jenže současně jsem se dozvěděl, že zatímco jsem byl v Brně, jmenoval mne Robert Horák vedoucím edičního oddělení (ani nevím, kam zmizel soudruh Cihla). Nastaly pro mne krušné časy.

Ediční oddělení Socialistické akademie totiž bylo v důsledku Cihlova vedení v nepořádku a zaostalé. Abychom pochopili, co to znamenalo, musíme si uvědomit, že Socialistická akademie byla vlastně svým rozsahem na svou dobu vydavatelstvím ne zcela zanedbatelného rozsahu. Jeho obor byl - nadneseně řečeno - popularizace vědy. V knižní produkci to znamenalo především nám dobře známý mamutí podnik s názvem Československá vlastivěda - a značné množství časopisů vydávaných (podobně jako Vlastivěda) v různých nakladatelstvích. Socialistická akademie vydávala Dějiny a současnost, v Brně Vědu a život a v SNTL Technický magazín, ale také Magazín naší vesnice, výpravný Domov pro kulturu bydlení a komunisticky orientovanou Mezinárodní politiku. Blízkost ÚV KSČ byla ovšem v roce 1968 pro Socialistickou akademii značným handicapem; obrodný proces s ní zacloumal víc než s většinou dalších institucí. A tak chybělo málo, aby nakladatelství, v nichž vydávala své publikace a časopisy, je převzaly samy. Bylo tedy mým prvořadým úkolem dát tyto věci do pořádku. Musel jsem jednat nejen s šéfredaktory časopisů, ale i s vedoucími nakladatelství, zejména nakladatelství Orbis a se Státním technickým nakladatelstvím, a dosáhnout jakéhosi příměří. V té době byla soustředěna všeobecná pozornost na vzrušující politické události, takže to, oč nám šlo, braly příslušné instituce celkem jako vedlejší záležitost a vyhověly nám.

Do budoucna se zdálo nejen mně, ale i Robertu Horákovi jako nejlepší řešení vytvořit vlastní nakladatelství a v něm soustředit všechny ediční podniky Socialistické akademie. Dnes, po tolika letech se může zdát plán, který jsem vymyslel, pouze utopický (což byl), ale já jsem se jím řídil.

Spočíval v tom, že nějakým způsobem získáme pro Socialistickou akademii nakladatelskou licenci a pak zřídíme pořádné nakladatelství, které se osamostatní a bude navazovat na Tvář a na její program. Takový nakladatelský program se jistě zdá dnes, kdy v Česku může vycházet takřka vše v nesčíslném množství nakladatelství, nadbytečný. Ale tehdy se psal rok 1968 a všechna média i všechny nakladatelské podniky, jichž tehdy bylo poměrně málo, byly uhranuty reformním komunismem. V tom smyslu můj plán, který byl reformnímu komunismu na hony vzdálen, nadbytečný nebyl. Měl ovšem jiné vady.

Hlavní vada byla v tom, že šlo o plán dlouhodobý a my všichni v Československu jsme měli vyměřeno hrozně málo času relativní svobody. V červnu 1968 jsem už považoval za velmi pravděpodobné, že nás Sověti napadnou, ale přesto jsem se svého plánu držel. Bylo by těžké jej opustit, naše věci se už daly do pohybu. A kromě toho v době, kdy po tolika letech nesvobody vzniknou určité volné možnosti, mají lidé většinou tak nepřekonatelnou chuť tyto možnosti vyzkoušet, že je těžké jim to mít za zlé. I za takových poměrů, jaké byly v pozdním jaře roku 1968.

Získat nakladatelskou licenci bylo tehdy dost obtížné. Přesto jsme se o to pokusili. Nepřipadalo ovšem v úvahu, že bychom ji mohli dostat oficiálně, na to měla Socialistická akademie stále ještě - a právem - špatnou pověst. Robert Horák však přišel s jurodivým nápadem, že zkusíme, zda by nám ji ještě nemohl poskytnout jeho známý, ředitel likvidujícího se podniku ČUKK, Josef Grohman. ČUKK byla zkratka instituce České ústřední knižní kultury, což byl vznešený název pro knižní cenzuru. Grohman byl velký partajník, kdysi dávno dokonce předseda Mezinárodního svazu studentstva, takže musel být "napojen" na všelijaké podezřelé struktury (v minulosti také na bezpečnostní oddělení ÚV KSČ, ve kterém pracoval Robert Horák). Tím spíš se Grohman jako ředitel cenzurní instituce snažil tvářit liberálně a založil při ní dokonce kulturní časopis. Jeho redaktory byli Jiří Kolář a Josef Hiršal, takže časopis samozřejmě dlouho nevydržel. Ještě před tím byl Grohman ředitelem Státního nakladatelství technické literatury, jehož zaměstnanci si ho nemohli vynachválit, jak se o nakladatelství a jeho pracovníky pečlivě staral. Také pracovníci ČUKKu s ním asi byli spokojeni; když byla tato trapná instituce na jaře 1968 rozpuštěna, vytvořil výbor, který se úspěšně staral o umístění jejích pracovníků. V době, kdy jsme s Grohmanem hovořili o nakladatelské licenci, zůstali už jen čtyři poslední, které, to přiznával, nebylo možné "nikomu" udat. Nebýt toho, asi bychom licenci nedostali.

Pokračování...

E.M.