ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XVIII.

"otevřeno"

Konečně!(1)

Popsal jsem šikovný způsob, jakým se mne v létě 1967 zbavila Společnost pro šíření: když jsem odevzdal druhý svazek Dějin, nedali mi další práci. Ale byli humánní a poskytli mi neplacenou dovolenou, abych si mohl najít jiné zaměstnání. Mezitím jsem si obstaral čtvrtletní tvůrčí stipendium a do konce roku 1967 jsem měl vystaráno.

Nemohu ovšem zamlčet, že obstarání stipendia jsem neměl snadné. Má pověst literáta byla po vydání mé knížky próz "Atrakce" (1965) velmi špatná. Prózy, ve kterých jsem se snažil mimo jiné využít Kafkovy poetiky, zejména kasuistiky, k vyjádření tragického stavu tehdejší společnosti, zřejmě opravdu nebyly zcela vyvedené. Nicméně když byla zlikvidována Tvář, začaly skoro ve všech tiskovinách vycházet na "Atrakci" hrůzostrašné recenze jako na knížku, která svou neuvěřitelně nízkou úrovní přímo ohrožuje naši literaturu.Uvážíme-li, jaký brak tehdy vycházel, bylo to pobuřující. Nikdo se mne však nezastal, dokonce ani nikdo z mých přátel, kterým se ostatně mé texty nelíbily. Další má knížka "Poslední Branibor" nemohla mou reputaci napravit (a je otázka, zda by to dokázala), protože její sazba byla za sovětské okupace rozmetána. S touto nezáviděníhodnou pověstí jsem si nicméně přece jen "tvůrčí stipendium" vysloveně vyběhal. (K tomu poznámku na okraj: v roce 1983 jsem se setkal s Jiří Čutkou, autorem jedné z těch nenávistných recenzí na "Atrakci". Řekl mi, že by se mi nemohl podívat do očí, kdyby se nepřiznal, že tenkrát o mé knížce psát nechtěl. Nakonec svou recenzi napsal v důsledku jistého morálního nátlaku: přemluvili ho, aby podpořil dobře organizovanou kampaň proti mně.)

Od října 1967 jsem tedy přestal navštěvovat Československou vlastivědu a říkal jsem si, že budu mít dost času k práci i pro úsilí o obnovu Tváře. Ředitel Encyklopedického ústavu ČSAV Marcel Zachoval mi hned v září slíbil, že mne zaměstná. Vše bylo dohodnuto; v druhé polovině prosince jsem s nimi měl domluvit podrobnosti. Do té doby jsem se o nové zaměstnání nestaral.

Co se týče Tváře, měl jsem ale co dělat. Propukl spor, který jsme snad mohli, kdybychom byli prozíravější, předvídat. Ve společnosti panovala dusná atmosféra, poznamenaná tím, že Literární noviny dostaly spisovatelům za trest nového šéfredaktora Zelenku (později, za normalizace byl ředitelem televize), ale i tak bylo zřejmé, že druhá polovina roku 1997 je obdobím přechodným. Nepochybovali jsme, že Tvář bude obnovena. Jen to jsme netušili, že rehabilitaci a obnovení časopisu budou stát v cestě značné překážky.

První způsobil Václav Havel. Byl z nás všech jediný na veřejnosti hodně známý, byl uznávaný Svazem spisovatelů, a tak nám porůznu dával najevo, že má ještě jiné aktivity, než je Tvář, a že my nejsme zdaleka tak důležití jako on. To bylo nepříjemné a vyvrcholilo to v roztržku. Milan Nápravník přišel s nesmyslným nápadem, aby Tvář vycházela nikoli jako časopis, ale na volných listech. Velká většina z nás to odmítla, protože Tvář nechtěla být esoterickým časopisem; byli jsme přesvědčeni, že jde o to, aby Nápravník nemusel publikovat svá avantgardní (a hodnotná) díla na témž archu jako "obyčejní lidé". Ale Havel se Nápravníka zastal. A v této souvislosti nám řekl, že by bylo lepší, kdyby šéfredaktorem časopisu nebyl Nedvěd, nýbrž on sám, a to proto, že je známá osobnost a má užitečné konexe. Noví členové redakční rady (Vladimír Kafka, Přemysl Blažíček) to považovali za samozřejmé, "staří" tvářisté o něčem takovém nechtěli ani slyšet: má-li být Tvář rehabilitována, pak samozřejmě s bývalým šéfredaktorem. Při hlasování Havel výrazně prohrál a urazil se. Přestal chodit na naše schůzky a někteří další členové redakčního kruhu s ním.

Byla to snad nejnebezpečnější situace za celou dobu, co časopis existoval, protože rozštěpením redakční rady klesla šance na jeho faktické obnovení na minimum. V té chvíli jsem blahořečil tomu, že nemusím chodit do zaměstnání. Věnoval jsem značné úsilí a hodně času tomu, aby se rozštěpení redakční rady odstranilo, aby se udobřil Havel i "odštěpení" členové redakční rady. Jenomže museli se udobřit také dosavadní členové redakční rady, kteří měli Havlovi jeho chování hodně za zlé. Najít kompromis byla fuška. Konečně se našel. Spočíval v tom, že Nedvěd zůstane šéfredaktorem a Havel bude jmenován předsedou redakční rady. S tím Václav Havel souhlasil a v předvečer roku 1968 byla redakční rada Tváře opět jednotná. Tato potíž tedy byla odstraněna.

Zato nastaly nečekané komplikace s mým novým zaměstnáním. Šel jsem se najisto přihlásit do historického oddělení Encyklopedického ústavu. Najisto proto, že jej řídila L. B. (mimo jiné nejhezčí dívka z našeho ročníku), u níž jsem předpokládal víc než přátelské přijetí. Ale stal se pravý opak. L. B. měla malé pochopení pro mé existenční starosti; sdělila mi, že stav jejího oddělení je plný, že o žádného dalšího pracovníka nežádala a také žádného nechce, mě nevyjímaje. Násilím jsem se do Encyklopedického ústavu dostat nemohl, takže mi nezbylo, než přijít s prosíkem do Společnosti pro šíření, aby mi prodloužili neplacenou dovolenou.To byl počátek ledna 1968, všichni jsme věděli, že KSČ má nového vedoucího tajemníka, ale málokdo věřil tomu, že to něco podstatnějšího znamená. Jenomže Společnost pro šíření byla jako prodloužená ruka aparátu neobyčejně citlivá na to, co se děje na ÚV. A tak jsem se od Jemelky dozvěděl, že vlastně bych ani hned odcházet nemusel, že se pro mne něco "prozatímního" najde. Jelikož přišly korektury, měl jsem prozatímní práci a čekal jsem, co se ze všeho vyklube.

Vyklubalo se v únoru. Svaz spisovatelů dostal zpět Literární noviny a v české společnosti nastal pomalý, ale nepochybný pohyb. Bylo jej možno zaznamenat hlavně u nás, ve Společnosti pro šíření. Jaroslavu Pecnovi se jako bumerang vrátil administrativní zásah z roku 1965, kdy bylo na jeho podnět násilím odstraněno poměrně liberální vedení Společnosti. Teď se tu každý den konala schůze všech zaměstnanců a na nich byl vedoucí tajemník Pecen podrobován kritice za všechno možné; během týdne se z pokorných pracovnic a pracovníků aparátu stali zarputilí bojovníci za spravedlnost. Ale Pecen byl šikovný a ze všeho se dokázal sice s obtížemi, ale přece jen vyvléct. Nakonec vítězoslavně prohlásil: "Vidíte, nebyli jste schopni říct, co jsem pokazil, komu a čemu jsem ublížil. Všechno jsou jen pomluvy." Přihlásil jsem se a řekl jsem mu, ale ano soudruhu Pecne, mně jste ublížil, mně jste přece vyhodil, a to z průhledných politických důvodů. A stručně jsem vyložil svůj příběh. Byla to ona proslulá kapka, kterou přetekla číše. Pecen, který už i tak měl dost, neměl chuť dále se bránit, a rezignoval na svou funkci.

Do Dějin a současnosti se již předtím vrátili Šikl a Churaň a výbor KSČ - ještě dříve, než se rozpadl - požádal Roberta Horáka, aby se stal znovu tajemníkem Společnosti, nyní honosně nazývané Socialistickou akademií. Ale Robert Horák měl již vyšší funkci, byl poradcem na ÚV KSČ, a zpátky se mu nechtělo. V Socialistické akademii by tak panovalo bezvládí, kdyby neexistoval čerstvě zvolený závodní výbor ROH. Ani jsem se nedivil, že po odstoupení Jaroslava Pecna komunisté a komunistky z aparátu Socialistické akademie zvolili jeho předsedou právě mne. Kdybych ovšem byl věděl, do čeho se řítím, jistě bych si hodně rozmýšlel, zda tuto funkci přijmu.

Závodní výbor ROH musel totiž poměrně komplikovanou činnost takřka napůl rozpadlé Socialistické akademie skutečně řídit a zabývat se úplně vším. Od plánů přednášek a seminářů přes náklady časopisů až po osobní spory, kterých bylo v Socialistické akademii vždycky dost. Byl jsem ještě mladý, ale beztak jsem byl ze všeho brzy uhnaný, protože v této době jsem se musel věnovat i další důležité aktivitě: rozhodovalo se o budoucnosti Tváře.

Její obnovení vůbec nebyl hladký a snadný proces. V čele Československého svazu spisovatelů stanul přesvědčený komunista Eduard Goldstücker, kterého beznadějně (a právem) potupil ve Tváři Přemysl Blažíček svým článkem "Katedrová věda". Eduard Goldstücker byl jako "sionista" vězněn, a o to větší váhu mělo ve Svazu spisovatelů jeho slovo. A právě on nechtěl o obnovení Tváře ani slyšet. Jenomže události se vyvíjely v náš prospěch. Koncem února byla zrušena cenzura a do pohybu se dal "obrodný proces". Zapojili jsme se do něj zatím neveřejně, potichu. Navštěvovali jsme schůze ve studentských kolejích (sám jsem byl na dvou) a vysvětlovali jsme, že k rehabilitacím patří také rehabilitace časopisu Tvář. Museli jsme vynaložit značné úsilí, abychom přesvědčili studenty, ale dařilo se nám to. Mimo jiné jsme tak dělali Československému svazu spisovatelů dost velkou ostudu.

V tu chvíli vycítil příležitost časopis "Sešity pro mladou literaturu", který nás před třemi léty vysloveně podrazil při likvidaci Tváře.Vznikl na jejím hrobě, a to dokonce téhož dne, kdy byla likvidována. Nyní se zachoval úplně jinak (zaplaťpánbůh za to, i když "Sešitům" nic jiného nezbývalo) a nabídl nám celé své jedno číslo. Měl pouze pošetilou podmínku, že právě já se uspořádání čísla nesmím účastnit. Tvář trvala na svém a uspořádáním tohoto čísla pověřila právě mne. "Sešitům" nezbývalo než se skřípěním zubů ustoupit.

Tvář v Sešitech pro mladou literaturu vyšla sice až v květnu, ve Svazu spisovatelů o tom ovšem už dávno věděli. Zdálo se, že obnovení našeho časopisu nemůže stát nic dalšího v cestě. Ale to jsme si jen mysleli.

Pokračování...

E.M.