ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XVII.

"otevřeno"

Před bouří (2)

Skončila dramatická pouť časopisu Tvář několika měsíci roku 1965. Bylo těžké vědět, proč z nás všech byl potrestán pouze šéfredaktor, i když je pravda, že byl za obsah časopisu odpovědný. Ale proč jsme zůstali ušetřeni my ostatní? To jsme se nikdy nedozvěděli, a tehdy jsme měli jiné starosti.

Jak jsem psal, pracovali jsme "v poloilegalitě". Dnes působí výraz poloilegalita směšně, tenkrát ale byla jiná doba. Svobodu spolčování a shromažďování považovali komunisté za nebezpečné přežitky buržoazní doby, a protože nás sledovali, mohli jsme snadno skončit v kriminále. Abychom tomuto nebezpečí čelili, scházeli jsme se pod záminkou skupiny, které nejde o nic jiného, než dosáhnout toho, aby opět vycházel časopis Tvář. Psali jsme Svazu spisovatelů žádosti o znovuzaložení Tváře a přitom jsme pořádali "semináře" ( o avantgardě, o hnutí recese, s Janem Patočkou o Ladislavovi Klímovi, s Růženou Grebeníčkovou o Haškovi atd.). Po tímto tlakem nám Svaz spisovatelů dokonce dovolil vydat dva sborníky (Podoby I a Podoby II). Usilovně jsme hledali instituci, která by byla ochotna nás přijmout za členy. Koncem roku 1966 jsme měli štěstí, navázali jsme kontakt s pracovníkem Národního muzea dr. Bohatcem. Byl to horlivý katolík a člověk po všech stránkách nevšední. Měl jsem s ním dvě debaty, na které nezapomenu. Nejenže byl naším příznivcem, ale měl i vyhraněný vztah k antidogmatismu. "Víte," řekl mi jednou, "ti lidé předstírají, že by bez marxismu nedokázali žít, ve skutečnosti se ale bojí o svá dobrá bydla. No co, kdyby se stalo a musel jsem jít k lopatě, tak bych šel k lopatě a bylo by to."

Dr. Bohatec na mne udělal velký dojem, jeho názory a činnost odpovídaly mé představě o drobné práci, uvědomělé a spojené s obětavostí. A dr. Bohatec nám také dobře poradil. Když chcete instituci, řekl, nezapomeňte, že při Národním muzeu existuje Matice česká a že vám nikdo nemůže bránit, abyste do ní vstoupili. Rada to byla dobrá a my jsme se podle ní zařídili skutečně rychle, během jednoho týdne. Matice česká, tento letitý spolek pojednou ožil tvářisty, odhodlanými použít spolku, k čemu to jen půjde. (Bez překážek bylo například možno pořádat v Muzeu přednášky). Naši činnost v Matici ale někdo brzdil. Nevěděli jsme kdo, teprve po čase jsme se od dr. Bohatce dozvěděli, že to byli akvaristé, kteří měli v Matici české zvláštní sekci a chtěli tohoto spolku využít podobně jako my. Viděli v nás nekalou konkurenci.

V době, kdy jsme se pokoušeli dosáhnout nějakého kompromisu s akvaristy, měli jsme již za sebou ve Tváři rukopis sborníku Podoby I a měli jsme dobrý pocit, že se vše vyvíjí k lepšímu. Režim měl nepochybně stále větší potíže a my jsme přepokládali, že teď, na počátku roku 1967 žijeme v jakémsi mezidobí. Podle našich představ skončí tím, že československý režim bude nucen přinejmenším zmírnit některá omezení, zejména v oblasti svobody projevu. Tuto naši pohodu zasáhl na konci června 1967 jako blesk z čistého nebe IV. Sjezd Svazu československých spisovatelů. Nebudu se zabývat jednotlivými projevy, které jsou nebo měly by být dobře známy. Podstatné bylo, že ráz celému sjezdovému jednání vtiskl úvodní projev Milana Kundery, který nepokrytě zaútočil přímo na kulturní politiku režimu a svázal existenci národa s obrodou jeho kultury, která nesmí být umlčována. Projevy jednotlivých spisovatelů útočily na aparát a zejména na cenzuru a žádaly její zrušení; vrcholem této kritičnosti byl neobyčejně ostrý projev Ludvíka Vaculíka

V této vřavě si již Václav Havel přirozeně nestačil přepracovat projev, věnovaný zejména činnosti Svazu spisovatelů a Tváři a obsahoval některé věcné návrhy. Jeho projev se zabýval věcnými záležitostmi a ve srovnání s přívalem slov progresivních spisovatelů o národě a jeho kultuře víceméně zapadl. V dané chvíli ani on, ani kdokoli z nás proti tomu nemohl nic dělat (později jako prezident si Havel vše vynahradil koncepčními planetárními projevy). To, že jeho projev se ocitl na okraji pozornosti, umožnilo, aby se svazoví činitelé vyhnuli problému zákazu a obnovy našeho časopisu. Kromě toho se pustili na politicky nebezpečnou půdu. Když jsem o tom tehdy přemítal, viděl jsem jen dvě alternativy nadcházejícího vývoje: buď že režim podnikne rázné kroky proti české kultuře jako takové (což bylo zdaleka nejpravděpodobnější), anebo že se zhroutí.

Jenomže režim nebyl ani tak slabý, aby se zhroutil, ani nebyl schopen učinit ráznější opatření, která by postihla českou kulturu. Stačil pouze odejmout Svazu spisovatelů jeho hlavní tiskový orgán Literární noviny (přidělil je Čs. ústředí knižní kultury) a vyloučit z KSČ spisovatele Ivana Klímu, A. J. Liehma a Ludvíka Vaculíka. Bylo to ubohé, nemohlo být pochyb, že se věci daly do pohybu proti politice strany. Velmi podstatné bylo, že podnětem k tomu byl radikalismus spisovatelských projevů, který se za tři čtvrti roku rozšířil v nejrůznějších mutacích po české politice a po české společnosti. Zdařile jej charakterizoval Michael Špirit. Podle něj tento radikalismus

"označuje zvláštní chování, které má politické ambice (změny zákonů či dokonce článků ústavy), vznáší požadavky, jež de facto směřují k demontáži stávajícího režimu, ale nositelé tohoto chování zároveň přitom pokládají stávající režim za jedině možný…" (Michael Špirit, Tvář, pokus o historickou rekonstrukci s. 718).

Zmíněný radikalismus byl základem duchovního klimatu společnosti v nastávajícím období, klimatu, v němž jsme byli značně handicapováni. Neuměli a nechtěli jsme vytvářet radikální texty, vždy jsme usilovali o věcnost a radikalismus jsme odsuzovali. Na druhé straně vznikala pozvolna situace, ve které, jak nám bylo zřejmé, není vyloučeno, že dokážeme obnovit časopis. Bylo naší povinností se na ně pořádně připravit. Pokud pak jde o mne, měl jsem k tomu i dost času.

V srpnu jsem odevzdal do sazby II. Díl "Dějin" Československé vlastivědy a požádal jsem Jemelku, aby mi přidělil další práci. Myslel jsem, že jde o formalitu, svazků k redigování zbývalo dost a dost. Ke svém údivu jsem obdržel odpověď, že to není možné, protože nemám přesně odpovídající kvalifikaci pro kterýkoli ze zbývajících svazků. Nedal jsem se a argumentoval jsem tím, že přece většina redaktorů ve Společnosti nemá přesně odpovídající kvalifikaci pro svou práci. Ale Jemelka byl neoblomný; zřejmě tlumočil stanovisko vedení Společnosti. U nás v redakci Vlastivědy to však vzbudilo pohoršení, což zjevně nebylo účelem věci. A tak mi Jemelka oznámil, že přece není tak zle, že mám dost času na hledání místa, protože po uplynutí výpovědní lhůty mi vedení Společnosti poskytne neplacenou dovolenou, abych nemohl být popotahován za příživnictví.

Nebyla to právě příjemná situace. Ale já jsem využil známostí, které jsem měl ve Svazu spisovatelů a podařilo se mi získat na čtvrt roku tvůrčí stipendium ve výši dosavadního platu. Řekl jsem si, že vše se obrací k lepšímu a to jsem se nemýlil. Vše se obracelo k lepšímu - až příliš.

Pokračování...

E.M.