ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XV.

"otevřeno"

Před bouří (1)

V předchozí kapitole jsem se pokusil vyprávět o krátkém, ale velmi dramatickém osudu časopisu Tvář a naposledy pak o tom, jak koncem roku 1965 vedení Svazu spisovatelů ve spojenectví s ideologickým oddělením ÚV KSČ neposlušný časopis "zachránilo" tím, že ho zlikvidovalo. Vracel jsem se do redakce Československé vlastivědy.

Vlastně to ani nebyl návrat. I během bojů o Tvář jsem se musel věnovat redigování "Dějin" Čs. Vlastivědy - často i po večerech. Po zrušení Tváře bylo nové to, že jsem čekal výpověď. Ale nedostal jsem ji. Redakční kruh Tváře se sice nerozpadl, ale práce na časopise a na jeho obraně odpadla. Mohl jsem se věnovat pozorování a dokonce i úvahám.

Náš nový vedoucí tajemník Jaroslav Pecen byl zajímavý člověk. Byl to on, tento altruista, kdo měl v ideologickém oddělení ÚV KSČ na starost Společnost pro šíření a kdo navrhl výměnu neposlušného vedoucího tajemníka Roberta Horáka - za sebe. Hloupý nebyl. Nastoupil do funkce a nedělal zbytečný rozruch; zřejmě nechtěl dalšími administrativními zásahy neurotizovat inteligenci, na které jeho instituce závisela. - To vedoucí edičního oddělení soudruh Cihla byl z jiného těsta. Vědělo se o něm, že přišel z armády, kde měl hodnost majora. Prý mu, když byl s vojáčky na filmu o Smetanovi, selhaly nervy právě ve chvíli, kdy režie chce naznačit Smetanovo ohluchnutí a uprostřed poslechu hudby najednou film oněmí. Cihla jako pravý lampasák vyskočil a začal křičet: "Zvuk, zvuk"! Dobrá; na druhé straně se s ním dalo hovořit o běžných věcech každodenního života skoro jako s kýmkoli jiným. Naštěstí ho obor, který ve Společnosti pro šíření řídil, evidentně nezajímal. Ve Vlastivědě tak byl klid. Zvykl jsem si na něj a jednou jsem na to mohl doplatit.

Tak jako vždycky a všude museli být "proškoleni" nejen komunisté, ale i my ostatní. Cihla nás - nemýlím-li se, bylo nás sedm nebo osm - svolal na první část školení a pověřil Zdenu Hlavovou z časopisu Domov, aby si připravila referát na téma "tři zdroje a tři součásti marxismu". Zdena, osobně velmi sympatická dívka, přednášela půl hodiny pečlivě připravený text, který by dobře mohl vyjít jako příloha stranického listu. Mně šly ty řeči silně na nervy. Když skončila, vyjel jsem na ni, proč nás takovými pitomostmi okrádá o čas, ať už jednou dají s marxismem-leninismem pokoj, že když někdo má zájem, ať si ty klasiky čte, ale ať tím neotravuje ostatní. Zdena byla celá rudá a později jsem se dozvěděl, že jsem jí mluvil z duše.

Soudruh Cihla se nevyjádřil. Ale já jsem si už následujícího dne toto vystoupení hodně vyčítal. Byl jsem odpůrcem takových radikálních akcí, jakou jsem právě předvedl, akcí, které jsou dobré pouze jako osobní a občanská sebevražda. Napjatě jsem čekal, co se stane, ale čekal jsem naštěstí marně. Ani nevím, co Cihla udělal po tomto skandálu, ale pravděpodobně neudělal nic. Žádné další školení už nesvolal, a musel tedy dávat falešná hlášení, že školení se konala s naší účastí. Vyplývalo z toho jediné: že ho ani marxismus - leninismus příliš nezajímá. Teprve po dvaceti letech jsem se dozvěděl, proč. Cihlovo pravé zaměstnání byla kasařina. "Dělal" pokladny a v této funkci prý byl učiněný profesionál. Ve službách Ministerstva vnitra odmykal v noci cizí byty a sejfy, do kterých se vnitráci potřebovali dostat. Za odměnu dali svému člověku trafiku ve Společnosti pro šíření….

Tehdy jsem se o Cihlově pravé zaměstnání nestaral. Měl jsem čas a klid uvažovat o tom, co jsme Tváří dokázali a nedokázali. Dodnes si myslím, že jsme toho stačili udělat dost. Na naši práci intelektuálové a politici většinou navázali nepříliš šťastným způsobem, za to ale my nemůžeme.

Pro mne byla Tvář významnou realizací drobné všední práce, jak jsem o ní snil podle upraveného a zmodernizovaného obrozeneckého základu. Budu mít ještě příležitost srovnat tyto nenáročné myšlenky s hlavním proudem tehdejšího opozičního hnutí, které v šedesátých letech slavilo mezi intelektuály jednoznačný úspěch. Bylo ideologické a pojímalo svět prismatem této levicové (někdy dokonce radikální) opoziční ideologie. Nám se naopak sedmnáct let po únoru 1948 podařilo obnovit základy umožňující vytvářet na ideologii relativně nezávislou legální literární kritiku a metody pro posuzování hodnot. V obraně nezávislosti časopisu jsme pak dokázali, že spojenými silami je možné postavit se oficiálním institucím, že účinnějším prostředkem proti tlaku shora než držení pozic je soudržnost kolektivu, a použili jsme proti tomuto tlaku dvou zcela nových prostředků. První bylo vytvoření neformálního, to znamená neoficiálního sdružení (Aktiv mladých), druhým byla podpisová (petiční) akce.

Použití petic jako nátlakového prostředku se rychle rozšířilo a dodnes působí úplně jinak, než jak my jsme to zamýšleli. Od druhé poloviny šedesátých let každý druhý intelektuál, který chtěl nejen něco prosadit, ale třebas pouze vyjádřit svůj názor, považoval za vhodné opatřit příslušný text alespoň dvaceti podpisy. Tímto zevšeobecněním petic se stala neobyčejně obtížnou organizace skutečných podpisových akcí, které dodnes v mnoha situacích neztratily smysl.

Vzpomínám si, jak dobrých dvacet let po zákazu Tváře, jednoho podzimního dne roku 1988 mi Jiřina Šiklová telefonicky tajuplně sdělila, že k ní mám večer přijít. Poslechl jsem a u Jiřiny jsem k svému překvapení zastihl Milana Šimečku. Chtěl se mnou probrat jedinou věc: abych já (a se mnou co nejvíc členů Demokratické iniciativy) připojil svůj podpis k manifestu HOSu. Pro mne nebyl manifest HOSu, horující za ideální, zcela spravedlivou společnost politicky i hospodářsky rovnoprávných občanů, ani trochu realistickým politickým programem, a Šimečka zase nechápal mé výhrady. Jde přece o to, říkal, aby co nejvíc lidí podepsalo program vycházející z idejí lidských práv a zaměřený proti režimu. Považoval jsem tento přístup k opoziční politické činnosti za zcela nevhodný pro jeho nereálnost a také proto, že mnozí signatáři takových textů se zbytečně cítili zavázáni i do budoucna ke společnému a ne vždy racionálnímu postupu.

Ale vraťme se na počátek druhé poloviny šedesátých let. Tehdy se redakční rada Tváře pozvolna vzpamatovávala ze šoku způsobeného zlikvidováním časopisu. Slíbili jsme si, že se budeme pravidelně scházet a usilovat o jeho obnovení. Neuměli jsme sice tehdy ještě myslet skutečně politicky, nicméně nám fakt, že nejzazším potrestáním odbojné redakční rady bylo vyloučení šéfredaktora ze strany, více než naznačil, že poměry jsou mírnější než na počátku šedesátých let. Ovšem šéfredaktora chtěla KSČ opravdu potrestat. Bylo to prosté, Jan Nedvěd jako vyloučený ze strany mohl těžko sehnat místo. Avšak - a to opět ukazovalo na změnu poměrů - , Nedvěd sice měl jisté potíže, ale ty vyplývaly z pochopitelné nejistoty nezaměstnaného člověka. Na druhé straně mu i lidé, jejichž ideje jsme předtím podrobovali kritice, většinou pozdější osmašedesátníci, rádi zprostředkovávali výhodné vedlejší příjmy. Na jaře 1966 mohla redakční rada Tváře začít působit. Řekněme s nadsázkou, že v poloilegalitě.

Pokračování...

E.M.