ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XIV.

"otevřeno"

Proti všem? (3)

Sledovali jsme počátek krátké a dramatické dráhy"naší" Tváře, 2. ročníku časopisu vydávaného Svazem spisovatelů. Několik prvních čísel zbořilo tolik dosud nedotknutelných mýtů, že to v kruzích literátů a intelektuálů vůbec vzbudilo pobouření. "Mladí básníci" by si byli přáli, aby nový časopis propagoval jejich tvorbu, nelibost neskrývalo ideologické oddělení ÚV KSČ a vedení Československého svazu spisovatelů postupně zaujímalo stanovisko vůči Tváři vysloveně nepřátelské. Posléze se 10. června 1965 sekretariát Svazu spisovatelů usnesl, že na jedné z nejbližších schůzi předsednictva bude předložena "otázka příští podoby a existence Tváře".

Existence Tváře byla ohrožena, o tom nemohlo být pochyb. Vděčně jsme přijali další posilu. Jiří Němec přivedl do redakčního kruhu filozofa Ladislava Hejdánka, který nám všemi silami vypomáhal v nastalých zápasech. Přišel právě včas, aby se spolu s námi mohl vypravit na ÚV KSČ, kam jsme byli pozváni na "dialog" s členy ideologické komise strany. Mysleli jsme si, že je to schůzka, ve které na nás bude činěn nátlak, ale ve skutečnosti bylo všechno jinak. K dialogu s námi nastoupil pouze jediný člen ideologické komise (Domanský), později údajně reformátor. V dané chvíli na to nevypadal a ani se nezdálo, že by měl chuť si s námi popovídat. Hovořili jsme chvíli o Masarykovi (Hejdánkův článek o T. G. Masarykovi zastavila cenzura) a aspoň v tom jsme se dohodli, že se nedohodneme. Při mé epileptické neschopnosti zapamatovat si jména není divu, že jsem člena ideologické komise, který s námi vedl rozhovor, oslovil "soudruhu Nedomanský" (Nedomanský byl známý hokejista). On se nepřiměřeně urazil a prohlásil, že fotbal nehraje. Zřejmě to byl vrchol celého dialogu. Druhým vrcholem bylo, když jsme sjížděli dolů pater nosterem a Gruša, který se účastnil tenkrát akcí redakční rady naposled, se opřel o jeho stěny tak umně, že se celý mechanismus zastavil. Bohudík tento "dialog" na ÚV KSČ nesvědčil o tom, že by padlo rozhodnutí o tom, co se má stát s neposlušnou Tváří. Spíš nasvědčoval, že ve vysokých kruzích ještě panují jakési rozpaky. A tak jsme - na rozdíl od předchozích měsíců - měli čas na to, abychom připravili obranu časopisu. V létě Tvář nevycházela a takové instituce jako Svaz spisovatelů měly v létě příjemnější starosti (dovolené) než administrativní zásahy. Času nebylo nazbyt, ale byl.

Otázka zněla, jak ho využít. Neměli jsme po ruce mechanismy, jimiž bychom mohli na mocný Svaz spisovatelů působit. Po jistém váhání jsme dospěli k závěru, že tedy takový mechanismus vyrobíme sami. Vymysleli jsme podpisovou akci, v níž jsme žádali spisovatele, výtvarné umělce, hudební a vůbec všechny kulturní pracovníky, aby podepsali petici požadující zachování Tváře v současné podobě. Spoléhali jsme na to, že máme poměrně dost známých a že získáme dost podpisů k tomu, abychom zabránili okamžitému zásahu proti časopisu.

Při podpisové akci, která probíhala na podzim, jsme se dost zapotili; každý podpis nám byl dobrý. Nestačili jsme se divit, kdo všechno podepsal (například Jaroslav Dietl) i kdo podepsat odmítl (kupříkladu Josef Škvorecký). A že podpisů v žádném případě nemohlo být přespříliš, vymyslel jsem si, že zajedu do Bratislavy. Na první pohled to byla zoufalá akce, protože i když jsem byl vybaven doporučeními od Havla i od dalších kulturních osobností, jel jsem do neznáma. Přesněji řečeno, do intelektuálních kruhů Bratislavy jel kdosi jim zcela neznámý. Že jsem tu cestu podnikl, k tomu mne vedly dva důvody. Především jsem se snadno uvolnil ze zaměstnání: vymyslel jsem si, že pro svazek "Dějin" Československé vlastivědy potřebuji s bratislavskými autory ihned cosi vyřídit (byla to maličkost nenáročná na čas) a hned jsem jel - tehdy už se zase na služební cesty jezdilo vlakem. Druhý důvod byl důležitější. Nezapomněl jsem totiž na snadnou spolupráci se Slováky v době Dějepisu ve škole a předpokládal jsem, že i tentokrát vše půjde hladce. Teprve ve vlaku se mne začaly zmocňovat pochybnosti a výčitky, vždyť tehdy, když jsem byl redaktorem Dějepisu ve škole, byla jiná situace, spolupracoval jsem s několika málo lidmi, kdežto teď jedu do společnosti kterou neznám - a mnoho dalších pochybností. Na bratislavském nádraží jsem vystupoval neurotický a sklíčený.

Avšak skutečnost předčila nejsmělejší očekávání. Intelektuální Bratislava byla tehdy ostře naladěna proti pražskému centralismu a v naší petiční akci spatřovala, ostatně ne zcela neprávem, svého spojence proti společnému protivníkovi. Strávil jsem v Bratislavě pouze několik hodin, ale do konce života na ně nezapomenu. Připadal jsem si jako Caesar při triumfu; jezdili se mnou do velkého množství soukromých bytů (například k Lacu Novomeskému - podepsal), všude mi nalévali tolik, že jsem to posléze odmítal (byl jsem přece ve službě!) a až na výjimky všichni rádi podepsali. Když jsem přijížděl do Prahy, nechtěl jsem věřit svým očím: vezl jsem na šedesát podpisů, což byla celá pětina celkového množství. To o všem znamená, že ostatní kolegové v Praze se taky dost činili. Podpisová akce byla velmi úspěšná a Svaz spisovatelů musel s administrativním zásahem proti Tváři posečkat.

Jaký div, že mé pocity byly pocity vítěze. Bohužel, netrvalo to dlouho. Předložil jsem ve Společnosti pro šíření vyúčtování služební cesty a domníval jsem se, že vše je v pořádku - to, co jsem měl v Bratislavě pro Vlastivědu zařídit, jsem skutečně zařídil. Jenomže za dva dny mne předvolal nový vedoucí edičního oddělení soudruh Cihla a sdělil mi, že jsem podle informací, které jsou dostupné vedení Společnosti, zneužil služební cesty do Bratislavy. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že od Prahy do Bratislavy a zase zpět mě neustále museli sledovat vnitráci. Soudruh Cihla mi sdělil uvedené obvinění a s tím mě, aniž by mi na štěstí nechal cokoli říci, propustil. Propustil mě soudruh Cihla, říkal jsem si, propustí mě i Společnost pro šíření. A tak jsem čekal výpověď. Jenomže - výpověď jsem nedostal; dodnes vím jen to, že mé propuštění z pracovního poměru si nové vedení naplánovalo jako záležitost podstatně dlouhodobější.

Pravděpodobně totiž podcenilo význam našich tehdejších aktivit ještě víc než my sami. Já jsem si ovšem uvědomoval, že podpisovou akcí začínáme cosi, co tu od února 1948 nebylo, ale až později jsem pochopil, oč přesně jde. Rozšířili jsme interní, dalo by se říci "literární" spor ve Svazu spisovatelů na celou intelektuální veřejnost a v tomto víceméně veřejném sporu jsme postupovali politickým způsobem. Uprostřed rigidních podmínek autoritativního režimu jsme použili metody převzaté ze svobodné společnosti. To bylo možné proto a jenom proto, že Novotného režim již byl v krizi. Byl by proti nám jistě zasáhl mnohem tvrdším způsobem, jenomže se obával, že by to vzbudilo nežádoucí pozornost a že by se spor mohl posunout do dalších rovin. My jsme si naštěstí uvědomovali pouze tolik, že to, co děláme, je v dané chvíli možné. Ale není politika uměním možného?

Pokračování...

E.M.