SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XIII.

"otevřeno"

Proti všem? (2)

Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostal mezi redakční spolupracovníky časopisu mladých básníků Tvář, a to s charakteristikou, že jsem "odborník na časopisy". První ročník Tváře (1964) vypadal po všech stránkách hrozně. Spolu s Bohumilem Doležalem, Janem Lopatkou, Janem Nedvědem a Jiřím Němcem jsme čekali na příležitost, která nám umožní dělat pořádný časopis. Tato příležitost se naskytla, když Svaz spisovatelů v listopadu 1964 odvolal dosavadního šéfredaktora a na jeho místo jmenoval Jana Nedvěda.

Zajímá ještě dnes někoho, jaká byla česká společnost v 60. letech? Pokud ano a chce se něco dozvědět, mohu doporučit četbu prvních čísel druhého ročníku naší Tváře. Kdyby se obětoval a přehlédl i první ročník, viděl by náramný rozdíl. První ročník připomíná obsahově i formálně dobře situovaný septimánský časopis, druhý ročník vypadá po formální stránce normálně a po stránce obsahové - o tom ještě budeme hovořit.

Nemohli jsme úplně změnit nevýhodný kvartový formát, a tak jsem vymyslel, že ho pootočíme o 90 stupňů, aby vypadal o něco normálněji. Kolegům se to líbilo, uznali, teď už s jistou ironií, že jsem opravdu odborník na časopisy, a mně to dodalo sebedůvěru. Měl jsem ve skutečnosti funkci jakéhosi "jednatele" (dnes by se nejspíš řeklo s jistou nadsázkou zástupce šéfredaktora). S novým šéfredaktorem jsme si rozuměli a s jeho pomocí jsem se posléze dohodl i s novým grafikem Solperou. Nebylo to snadné, z počátku jsme se hodně hádali, ale posléze se náš vztah obrátil k dobrému. Dohodli jsme se na zavedení jednotného písma a na celkovém zklidnění vzhledu Tváře. Redakční rada zavedla nové rubriky: literatura, hudba a výtvarné umění. Výtvarné umění jsem měl oficiálně na starosti já, ve skutečnosti řídil tuto rubriku Antonín Hartmann.

Kdyby čtenáři a hlavně nadřízení hodnotili časopis jen podle vnějšího vzhledu, nebyla by na tom tehdy Tvář úplně špatně. Jenomže od prvního čísla pobuřovala Svaz spisovatelů, mladé básníky a spoustu literátů svým obsahem. Přirozeně, že jsme nechtěli vzbudit všeobecné pobouření, nicméně nedalo se nic dělat, pobouření vzniklo tím, že Tvář během několika málo čísel zbořila slušnou řádku literárních a zprostředkovaně i neliterárních mýtů. Co na tom, že Jan Lopatka svými citlivými, nezaujatými minuciózními rozbory nové prózy spíše získával sympatie (přestože to byly rozbory zcela nekonformní), když Bohumil Doležal podrobil hned v prvním čísle 2. ročníku nelítostné kritice hlavní básníky Května, Šotolu a Šiktance. Bohužel Jiří Šotola byl prvním tajemníkem Svazu spisovatelů, tedy našeho vydavatele. A v dalších číslech Doležal ve studiích o "básnických sbírkách tzv. nejmladší generace", rozcupoval instituci mladého básnictví. Nebudu tu hovořit o článcích dalších autorů, koho by zajímaly, ať si prolistuje výbor z časopisu, který vydalo nakladatelství Torst v roce 1995, a v něm zvláště hodnotný "Pokus o historickou rekonstrukci" Michaela Špirita. Tvář si svým nezávislým kriticismem už v prvních číslech udělala nepřátele jak z "květňáků", tak z dogmatického časopisu Plamen a článkem Přemysla Blažíčka o katedrové vědě i ze čtyř vedoucích kateder na filozofické fakultě.

Konec konců to vypadá tak, jako že Tvář se ve svém druhém ročníku rozhodla vydat na cestu k šibenici. Jistě, je to pohled nazpět. Nezatracujme jej; umožňuje totiž také pochopit společného jmenovatele všech těch "útoků" a jejich společenskou nezbytnost. Tímto společným jmenovatelem bylo vyrovnávání s antidogmatismem, jinak řečeno s pohodlným radikalismem, který v šedesátých letech jako virus napadal všechny generace a všechny obory. Tento antidogmatický radikalismus byl pohodlný, a to nadvakrát. Napoprvé tím, že se dušoval hájením oficiálního ("našeho", marxistického) stanoviska, napodruhé jednoduchým podfukem, naroubováním čehokoli moderního a nového na tento oficiální kmen. To, co o tomto konformním nonkonformismu lze říci takto obecně, projevovalo se pochopitelně v každém oboru a v každé realizaci jinak. Takže také kritika antidogmatismu byla vždy jiná, většinou původní, ale nezmýlíme se, budeme-li v ní vidět zmíněného společného jmenovatele. Nešlo ovšem o pouhou negaci, literární kritikové Tváře přistupovali k próze i k poezii bez ideologické zátěže. Květňácké vedení Svazu spisovatelů však vidělo pouhou negaci. Samozřejmě že ideologické oddělení ÚV KSČ chápalo ještě lépe, oč jde: Tvář podniká útok proti režimu. Není snad třeba zdůvodňovat, že na nějaký útok proti režimu jsme neměli ani pomyšlení. Útočili jsme ovšem na jeho ideologii v dílech jednotlivých osobností, a to i když šlo o marxistickou ideologii v zmodernizované podobě antidogmatismu.

Dalo by se předpokládat, že už v první polovině ročníku 1965 se bude muset redakce bránit proti útokům zvenčí. A skutečnost tomu odpovídala. Hned po prvním čísle byl Nedvěd předvolán na ideologické oddělení ÚV KSČ. Bylo to vlastně předvolání k výslechu. Měl objasnit, jak jsme si mohli dovolit otisknout překlad Heideggera, když komunisté tohoto filozofa kritizují. Tím začalo Nedvědovo bludné putování na ÚV KSČ, ale především na vedení Svazu spisovatelů. Tam se musel zodpovídat za obsah časopisu, který se vedení Svazu spisovatelů nelíbil, a poslouchat rady či příkazy, co všechno Tvář nemá dělat. Říká o tom:

"Byly mi kladeny různé záludné otázky, na které jsem nemohl odpovídat přímo, jak bych chtěl, nýbrž bylo nutné neustále kličkovat a něco zdůvodňovat. Šlo o takový interní zápas s cenzurou, který jsem musel vést, aby časopis mohl alespoň nějakou dobu vycházet (…) Tenkrát jsme na mou žádost vypracovali takovou metodu, totiž že když jsem šel na onu diskusi, tak jsme ji předem inscenovali. Já jsem vždycky převzal roli cenzora, protože jsem věděl, co asi bude na tapetě, a kladl jsem nepříjemné otázky, ostatní na to odpovídali a já jsem si jejich odpovědi zapamatoval, a tím jsem se připravoval na to nesmyslné klání."

Vedení Svazu spisovatelů se začalo s Tváří vyrovnávat poměrně rychle. Už 17. února 1965 rozhodlo, že svolá schůzku redakční rady Tváře se současnými i dřívějšími spolupracovníky časopisu. Vzhledem k tomu, že po prvních dvou číslech povážlivě vzrostl počet "dřívějších spolupracovníků" (našich protivníků, zejména z řad mladých básníků), bylo to usnesení hrozivé. Z redakční rady Tváře vystoupili všichni literáti kromě nás pěti a muzikologa Josefa Beka. V redakční radě nezůstal už ani jediný člen Svazu spisovatelů a my, kteří jsme zůstali, jsme navíc byli veřejnosti neznámí. Ke všemu ještě nás bylo málo. Situace časopisu byla zoufalá a nebýt posil, určitě bychom první půlrok 2. ročníku nepřestáli. Jenomže jako mávnutím kouzelného proutku posily dorazily. Jiří Němec přivedl básníka Zbyňka Hejdu, s nímž jsme se během několika týdnů upřímně spřátelili, pro vstup do redakční rady jsme získali Ivana Wernische a posléze se sám od sebe přihlásil Václav Havel, dramatik, který už v roce 1963 se stal více než známým svou Zahradní slavností. Zaměření Tváře mu vyhovovalo a nám přirozeně vyhovovalo, že se k nám přidal.- Do redakční rady tedy vstoupili tři významní literáti, náš vydavatel ji musel - dokonce i při snaze změnit časopis k obrazu svému - brát vážně.

Byl to paradox. Tvář se již předtím stala terčem útoků proto, že údajně přestala být časopisem celé generace (!) a stala se časopisem skupinovým (rozum dá, že jiný časopis než skupinový je nemyslitelný), a noví členové redakční rady "skupinovost" časopisu ještě posílili. Podporováno nenávistí mladých básníků, literární a mocenské klima kolem Tváře houstlo. Chápali jsme, že není zbytí a že všichni v redakční radě musí pevně držet při sobě. Bylo zle: Svaz spisovatelů usnesením svého ústředního výboru z 22. dubna 1965 rozhodl, že "v nejbližších dnech" svolá jeho sekretariát schůzku šéfredaktorů, která připraví "návrhy pro nejbližší zasedání ÚV k řešení situace v redakcích svazových časopisů". To znělo více než výhružně: situaci kterého časopisu chtěl asi tak Svaz spisovatelů řešit? Teď už bylo mimo jakoukoli pochybnost, že se jeho vedení rozhoduje k administrativnímu zákroku proti Tváři.

Věděli jsme, že dříve než sekretariát svolá šéfredaktory časopisů, musíme podniknout protitah. Příležitost k tomu se naskytla: v červnu uspořádal Svaz spisovatelů u příležitosti 20. výročí konce války plenární konferenci. Zdálo se nám příhodné využít této konference k tomu, abychom seznámili členy ČSSS se situací časopisu a s hrozbami, jimž je vystaven. Musel by to však udělat někdo známý a ten někdo známý mezi námi byl pouze Václav Havel. A Havla nebylo ani trochu nutné přemlouvat. S velkou chutí si začal připravovat projev, přednesl nám ho a my jsme ho doplnili o detaily. Projev byl brilantní, začínal tím, že před časem spadla ve vnitřní Praze římsa, upoutal tím zájem posluchačů a otevřeně i když s jistou rezervou (nemohl v dané situaci riskovat) promluvil o nedobré situaci současné české literatury a jejího vydávání. Vrcholem projevu byla pasáž věnovaná Tváři, v níž se Václav Havel přihlásil k časopisu a odmítl pokusy o zásahy proti redakční radě. Účelu bylo dosaženo, Havlův projev měl značný ohlas a členové Svazu spisovatelů byli informováni o situaci Tváře.

Ale Svaz spisovatelů nehodlal ustoupit. Hned následujícího dne se jeho sekretariát usnesl, že na jedné z nejbližších schůzi předsednictva bude předložena "otázka příští podoby a existence Tváře". A tak jsme tedy měli na kahánku…

Pokračování...

E.M.