"otevřeno"

O slušnosti a aroganci

I. Klausův státnický reparát

Setkání amerického velvyslance v Praze Craig Stapletona s novináři 29. července víceméně oficiálně potvrdilo to, co vědí čtenáři zajímající se o politiku dávno: českému prezidentu se dostalo od Bushovy administrativy odplaty. Po skvělém přijetí premiéra Špidly v Bílém domě a nesmírně prestižním vyznamenání Václava Havla spojeném s neplánovaným půlhodinovým přijetím u prezidenta bude Klaus pozván do Bílého domu "nejdříve" příští rok. Posoudíme-li tento trest (a nemá smyslu zapírat, že jde o skutečné potrestání) z hlediska Václava Klause osobně, jakožto člověka, těžko nedojít k závěru, že má, co si zasloužil. Nesluší se hlavě malého českého státu chovat se k velvyslanci supervelmoci, jako kdyby tento velvyslanec zastupoval vratký režim banánové republiky, a ještě méně srovnávat sovětskou okupaci Československa s eventuální přítomností amerických vojenských jednotek v zemi. Tedy patří mu, že mu Američané ukázali, zač je toho loket?

Patří mu to nepochybně jako osobě. Obtížnější je odpověď na otázku, zda je patřičné, když Američané tímto způsobem potrestali Václava Klause jako prezidenta České republiky. Jinak řečeno, zda tak drsná odveta (trest) prezidentovi republiky je zcela namístě. Nelze zapomenout, že se Bushova administrativa činila, aby bylo vidět, že v době, kdy s Klausem nechtějí mít nic společného, Klausovi odpůrci nebo oponenti - na prvním místě neustálý Klausův rival Václav Havel, ale také premiér Špidla a ministr zahraničí Svoboda -, že ti všichni mají její důvěru. Co je na tom problematického?

Kdyby prezident Bush stál v čele banánové republiky, nebylo by na tom problematického nic. Protože však stojí v čele Spojených států, vzniká nepřirozená situace, kdy se supervelmoc dohaduje s českou exekutivou přes hlavu prezidenta republiky a slavně vyznamenává jeho soka; konec konců tím Spojené státy zasahují do vnitřních poměrů naší republiky. Není úplně jednoduché pochopit, co tím přesně sledují - kromě toho, že určitě chtějí podpořit síly ochotné k transatlantické spolupráci. Jistě, bylo by toho zapotřebí. Jenže takové intervence zvenčí jsou vždycky problematické a při určité shodě náhod, kterou nikdy nelze vyloučit, mohou vést dokonce k úplnému opaku původního záměru. Exemplární potrestání prezidenta České republiky těžko utlumí city našich protiamerických sil a naopak: co velkého lze očekávat od Václava Havla, když nemá politickou stranu a americké vyznamenání ji nevytvoří? Premiér Špidla je asi mnohem méně "transatlantický", než by si Američané přáli, a kromě toho řídí zemi v čele rozvrácené strany a koalice. Je takřka jisté, že taková velmoc jako USA včetně prezidenta a velvyslance Stapletona by se při troše dobré vůle mohla chovat přece jen s jistou mírou velkorysosti.

Pokud pak jde o Václava Klause, musí po takové potupě podstoupit zkoušku státníkovu. Situace, v níž se ocitl, není záviděníhodná. Lze mu jen přát, aby se choval racionálněji, než na počátku této své první a neobyčejně trapné mezinárodněpolitické komplikace ve funkci prezidenta republiky.

Emanuel Mandler, Lidové noviny, 4. 8. 2003

II. Stanovisko Jiřího Weigla

vyšlo v Lidových novinách 8. srpna s roztomilým názvem "Mandlerovy ohlasy dob totalitních". Vedoucí prezidentovy kanceláře se domnívá, že podle mé představy, jakoby vystřižené z dob, na které se my snažíme zapomenout, je údělem malých států poklonkovat velmocem. Já prý spolu s řadou dalších, uvádí Jiří Weigl, považuji vlastní zemi za banánovou republiku a chovám se k zahraničí v duchu protektorátní mentality. "Zdá se, že pro některé publicisty a politiky není svéprávná existence malé, ale s ostatními rovnoprávné země představitelná," píše Jiří Weigl. Ostatně čtenář si může celou reakci vedoucího prezidentské kanceláře evokovat kliknutím na název jeho článku.

III. Odpověď autora

je obsažena v článku "Úděl malých států" (Lidové noviny 13. 8. 2003):

"V době irácké krize náš prezident svou arogancí mocně popudil amerického velvyslance i samy Spojené státy. Jejich odveta, to znamená komunikace s premiérem a s Klausovými odpůrci přes hlavu státu, byla nepřiměřená. Napsal jsem, že "takové intervence zvenčí jsou vždycky problematické" a "že taková velmoc jako USA včetně prezidenta a velvyslance Stapletona by se při troše dobré vůle mohla chovat přece jen s jistou mírou velkorysosti". Chápu, že Václavu Klausovi se odveta Spojených států líbí ještě méně a také chápu, proč se šéf prezidentovy kanceláře nepustil do prezidenta Bushe, nýbrž - do mne. Jsem lepší soupeř, že?

A tak podle p. Jiřího Weigla svým způsobem myšlení vězím v "protektorátní mentalitě". Především prý se domnívám, "že údělem malých států je poklonkovat velmocem, že ani v dnešním světě nemá místo rovnoprávné partnerství mezi státy." Nic takového se nedomnívám. Ale na rozdíl od našeho prezidenta a jeho týmu chápu, že rovnoprávné partnerství nemění vojenskou, mocenskou, demografickou, hospodářskou a další nerovnost států. Malý příklad:

Václav Klaus nejvíc pobouřil Američany srovnáním eventuální přítomnosti amerických jednotek u nás se sovětskou okupací. Kromě toho, že toto srovnání je skutečně nehorázné, ukazuje na rozdílnost velmocí a "banánové republiky". Mohla by banánová republika okupovat čtyřicet let půl Evropy? A naopak, když za studené války ubránily Spojené státy západní Evropu před sovětskou hrozbou - mohl by tuto jejich funkci zastat malý, slabý stát? Každá zahraniční politika malé země si musí být vědoma takových souvislostí.

Něco v mém článku chybí. Upozornění, že slušní musí být naši státníci i vůči reprezentantům malých a hodně malých států. Považuji to za přirozené. Bohužel v naší politické kultuře se až dosud slušnost nezabydlela."

K tomu ještě na závěr tři poznámky. Je zvláštní, že vedoucí prezidentovy kanceláře považuje za "vyjádření legitimního názoru své země" a za "oficiální stanovisko přijaté naším Parlamentem" rovněž neuvěřitelně neskutečné Klausovo srovnání sovětské okupace s eventuálním rozmístěním amerických jednotek na našem území. Nebo to tak není? A vůbec, kde zjistil p. Weigl, jak se právě já chovám k zahraničí? Ví to někdo z prezidentova okolí? Jestliže mne pak Jiří Weigl viní z protektorátní mentality, pak mne také (v téže větě) viní ze "servility k mocným tohoto světa"; budiž. Mocný tohoto světa je například náš prezident. Ruku na srdce, pane prezidente, projevoval jsem se k Vám někdy servilně? A projevuji se tak nyní? Nejsou výroky pana Weigla ohlasem prezidentova malého ohledu k těm, kteří k mocným tohoto světa nepatří?

E.M.