"otevřeno"

Co po srpnu?

Ještě hodně dlouho se bude hovořit a diskutovat o tom, co se v srpnu 1968 stalo a odehrálo. Právě tak si však nezaslouží zapomnění ani měsíce po srpnu, od nichž nás dělí 35 let. Tyto měsíce v souvislosti s tím, co se dálo od počátku roku, vytvořily tradici, která působí až do dnešních dnů.

V roce 1968 byl základní trend české politiky proklamativně reformní. Rozhodující část české politiky se dušovala, že chce reformy, ale nevěděla jaké a jak. Dávala lidu nejasné sliby demokratizace společenského života a byla naplněna blažeností, když je za tyto sliby oslavoval. A přesto chtěla dobře vycházet s imperátory v Kremlu. Suma sumárum nevěděla, co chce. Při vynuceném jednání v Kremlu pouze dogmatickému komunistovi Františku Kriegelovi bylo zcela zřejmé, že nyní je pouze reprezentantem národa, ostatní nevěděli, nejsou-li spíš úředníky sovětského impéria. Jinak by nemohli podepsat tzv. moskevský protokol, kterým odsuzovali polednovou politiku, zavazovali se k poslušnosti vůči Sovětskému svazu a ještě slíbili, že o všem neřeknou na veřejnosti ani slovo.

Po srpnu by byli Dubčekovi lidé rádi pokračovali v reformní politice. Jenomže zase nevěděli jak, protože moskevským protokolem se zavázali plnit normalizační rozkazy Kremlu. A tak je plnili - neradi, ale plnili: schválení smlouvy o "dočasném" pobytu sovětských vojsk, postupný odchod reformních předáků do ústraní, souhlas se zvolením Gustáva Husáka prvním tajemníkem, podpis mimořádných zákonů… Teprve za normalizace, která zlikvidovala i jen náznak reforem, byla státní politika jednoznačná, Husák dobře věděl, co má dělat, Husák neváhal. - Nová éra skutečné československé politiky nastala teprve po listopadovém převratu 1989.

A byla to opět éra poznamenaná nerozhodností, jako by vláda kopírovala reformní politiku roku 1968. Až do léta 1992 vládní strany (OF, OH) chápaly, že je nezbytně třeba hlubokých reforem, ale opět nevěděly jaké a jak. Vycházely z toho, že politické strany jsou pouhou přítěží, stranické členství že je pouhou formalitou a vůbec že je třeba politicky ušlechtilejšího chování (kupříkladu ke komunistům a k rychle rostoucí korupci). Takové strany dělají reformy opravdu těžko.

Je pravda, že další vláda ne-stranickým předsudkem netrpěla. Ale koaliční vláda ODS byla opět značně rozpačitá a nevěděla kudy kam. Nepohnula s velkými znárodněnými podniky, ráda ponechala státu bankovní kolosy, rozhodla se neměnit proslulé "výsledky druhé světové války" a neprohodit s reprezentanty vyhnaných Němců ani slovo. Sociální politika zůstávala v podstatě tak, jak byla za socialismu, ke korupci shlížela vláda vlídným okem pozorovatele. V jediné věci se rozpačitost vyplatila, v poměru ke Slovákům. Vláda znala pouze tuhou politiku pražského centralismu, tu však nebylo možno uskutečňovat. A tak ochotně a mírumilovně stát rozdělila.

Nynější státní politika tradici politické rozpačitosti korunuje. Zatímco hlavní vládní strana ostře vystoupila proti americkému vojenskému zásahu v Iráku a prezident svým protiamerickým vystupováním způsobil málem diplomatickou roztržku, vláda poslala do Iráku vojenskou nemocnici a povolila přelet amerických letadel nad českým územím. Nebo: při volbě prezidenta republiky sociální demokracie trojnásobnou nominací nevolitelných kandidátů pomohla volbě Václava Klause, ačkoli právě tomu chtěla zabránit. Nad tzv. reformou veřejných financí zatím vláda rozpačitě přešlapuje.

Jenomže rozpačitá státní politika je špatná politika, zejména v době přechodu k demokratické společnosti. Není pochyb, že naše státní politika navazuje mimo jiné na nerozhodnost reformátorů socialismu v roce 1968. Co na tom, že je to navazování nevědomé; nepochybně má tato nerozhodnost jako zřetelný prvek českého postkomunismu s rokem 1968 společné rysy Tehdy existovaly jen zmatené reformní proudy v KSČ a chyběla rozhodná strana. Dnes jsou v Česku jenom zmatené politické strany. Pravda, jsou schopny projevit nekompromisní rozhodnost, bohužel tehdy, kdy by byla na místě snaha o vzájemné pochopení a o kompromis.

E.M.