ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XII.

"otevřeno"

Proti všem? (1)

"Do Tváře" jsem přišel provázen charakteristikou Marie Šolleové, že jsem odborník na to, jak se dělá časopis. Uvážíme-li, že to měl být časopis literární, pak jsem si musel přiznat, že má kvalifikace je ve skutečnosti žalostná. Přiznat veřejně jsem to ovšem nemohl, to bych vypadl z početného okruhu zájemců o práci v novém časopise. A já jsem naopak toužil podílet se na vytvoření časopisu politicky nezávislého, takového, jaký v té době ještě neexistoval.

Ještě dřív, než ideologické oddělení ÚV KSČ podrobilo Dějiny a současnost drtivé kritice, uvědomoval jsem si, že ĎaS má určité limity, které v dané chvíli nelze překročit. Byly dány autory - historiky -, vydavatelem i složením redakční rady. Progresivní historiografie byla antidogmatická, marxistická, a v tomto smyslu závislá na daném systému - negativně i pozitivně. Redaktoři nemohli dělat zázraky a pokud šlo o Zdeňka Šikla ani je dělat nechtěl. Limity časopisu věnovaného historii ostatně předvedl zásah ideologického oddělení. A přitom doba byla zralá na časopis, který by byl svým způsobem nezávislý. Říkám svým způsobem, protože úplná nezávislost, jak dnes jistě nepochybujeme, není možná. Ale mohl by přece, říkal jsem si, vzniknout časopis, který by lidem připomínal konkrétní závislosti a potřebu snažit se od nich odpoutat. Jednu chvíli jsem podlehl blouznivé myšlence, že v dané situaci může vzniknout časopis, který by řídili umělečtí avantgardisté. Jak naivní to byl nápad, to jsem poznal, když jsem byl jako specialista na časopisy přivítán mezi stálými spolupracovníky Tváře.

Nikdy bych neřekl, že je možné, aby s časopisem byly takové problémy, jako byly s Tváří v jejím prvním ročníku (1964). Řízením časopisu byl pověřen František Vinant, bratr spisovatele Petišky. Neměl redakční praxi, ale byl to člověk vstřícný, hodný a vážil si rad spolupracovníků, nic jiného mu také nezbývalo. Bída byla v tom, že rad bylo neméně než spolupracovníků a že to často byly rady navzájem si protiřečící. Jelikož však pocházely z okruhu mladých básníků, měly přece jen společného jmenovatele: požadavek, aby Tvář především propagovala jejich tvorbu a osobnost. Vinantovi to nevadilo. Pozorně naslouchal pokud možno všem svým rádcům, a časopis se tak číslo co číslo po vnější i obsahové stránce podobal dětské skládance. Ve snaze uplatnit se v časopise si mladí básníci často počínali tak neomaleně, že jsem nechápal, jak je to možné. Teprve v březnu příštího roku mě článek Bohumila Doležala "Rozpaky z poezie" spolu s obrovským rozruchem, který způsobil, přiměly k tomu, abych o věci hlouběji uvažoval. Mám za to, že je na místě předejít vyprávění o událostech ve Tváři, a poznamenat, k čemu jsem tehdy došel.

Doležalův článek z roku 1965 byl věnován mladé poezii a - pochopitelně - mladým básníkům. Bohumilovi se tehdy i později vyčítalo, že na rozdíl od Lopatky není jeho kritický pohled oproštěn od anti-ideologie, že dostatečně nerozlišuje literární hodnoty, že jeho metodou lze vlastně dokázat cokoli - i pravý opak toho, co si kritik předsevzal. Jako ne-literární ne-kritik do takových sporů nemohu meritorně zasahovat; pokud však jde mladou poezii, jsem si jist, že Doležalova metoda velmi dobře umožnila pochopit její podstatu. Doležal z literárně kritického hlediska nahlédl, že zdánlivě odlišné a separované skupinky mladých básníků tvoří ve skutečnosti instituci (i když tohoto pojmu nepoužil) se společným názorem na svět a že pokud jde o poezii, také se společnou poetikou, se sdíleným systémem hodnot a básnickým instrumentářem. Jejich výtvory tedy poukazovaly k onomu sdílenému systému hodnot a nic víc. Nikdo z kritiků před ním ani po něm zvláštní druh básnění mladé poezie tímto způsobem nechápal. My ve Tváři ano. Víceméně z donucení: v roce 1965 jsme již měli před sebou mladou poezii jako militantně naladěnou "dceřinou" instituci Svazu spisovatelů. Byla to instituce, která se pyšnila neposkvrněným mládím a umožňovala Svazu spisovatelů vytvářet iluzi, že napomáhá "mladým" při vzniku pozitivních hodnot. Byl to silný protivník.

V roce 1964 však ještě nebyl zorganizován (to bylo pro totálně neukázněnou mladou poezii vždycky těžké) a chudákovi Vinantovi vytvářel situace, ze kterých byl čím dál tím nešťastnější. A vedení Svazu spisovatelů bylo velmi nespokojené protože tak si časopis pro mladou poezii a vůbec pro mladou literaturu nepředstavovalo.

V tehdejší redakční vřavě se pohybovalo a pokoušelo se uplatnit množství lidí, které jsem neznal - mezi nimi nechyběli ani takové pozoruhodné osobnosti jako Ivan Wernisch, Jiří Gruša a Antonín Brousek. S potěšením jsem zjistil, že si rozumím s třemi "mladými" z užšího okruhu spolupracovníků. Výhodou Jana Lopatky, Bohumila Doležala a Jan Nedvěda bylo, že tvořili partu, a už proto měli šanci se v časopise skutečně uplatnit. V roce 1964 si postupně rozdělovali rajóny. Doležal se věnoval poezii, Lopatka próze, přičemž oba vycházeli z kritiky květňáckého pojetí literatury a usilovali o hlubší porozumění literárním dílům a jejich posuzování. Pokud jde o Nedvěda, chystal se na funkci redakčního pracovníka. Měl k tomu potřebné předpoklady: jistou praxi v Literárních novinách, schopnost navazovat a udržovat kontakty, spolupracovat i s lidmi, kteří se k nám ostatním nechovali vstřícně a - v neposlední řadě také to, že byl členem strany (už koncem léta mu na Svazu spisovatelů neformálně sdělili, že s ním počítají jako s příštím šéfredaktorem časopisu). S těmito třemi jsem chodil popíjet víno, povídali jsme o Tváři a já jsem pochopil, že jsou mnohem nadanější a morálně poctivější než mladí básníci. Aniž jsme o tom hovořili, přijali mne mezi sebe. Úvahami o žalostné situaci Tváře jsem byl nucen vytvořit spolu s nimi představu časopisu, jehož cílem bude prezentování nezávislé literární kritiky, rozbor a posuzování hodnot i pahodnot, přičemž se redakce nesmí ohlížet na vnější tlaky. Nemusím snad zdůrazňovat, že nám šlo o to tuto podobu prosadit.

Uvědomoval jsem si však, že je nás k tomu málo. Kromě toho bylo po věcné stránce nelogické, že jsme se my čtyři blíže nespojili a nespolupracovali s Jiřím Němcem, katolicky orientovaným filozofem, který se pokoušel s nepříliš valným úspěchem uplatnit v redakční radě Tváře. Snažil jsem se hrát úlohu jakéhosi prostředníka mezi Jiřím Němcem a mými novými přáteli, což bylo spojeno s obtížemi, které by se dnes mohly zdát bizarní. Na jedné straně takřka celá mladá generace pohlížela na katolíky jako na zakuklené inkvizitory, na straně druhé takoví lidé, jako byl Jiří Němec, se snažili najít na rozpadajícím se režimu kladné stránky, takže někdy to vzbuzovalo dojem, že se pohybují na hranici pochlebování režimu. A tak rovněž moji přátelé byli vůči Jiřímu podezíraví; navíc jsem se s ním i já domlouval velmi těžko. Nevím přesně proč, ale nedůvěřoval mi - asi také proto, že jsem byl zaměstnán v tak "režimní" instituci, jako byla Společnost pro šíření. K tomu, že Jiří Němec se k nám čtyřem připojil, neobyčejně přispělo, že času nebylo nazbyt. Konec konců nás pět také přispělo k celkovému katastrofickému dojmu z časopisu, a to tím, že se nám v druhém pololetí roku 1964 dařilo do Tváře prosadit jisté množství hodnotných kritických a teoretických článků. Ve spojení s produkty a úvahami mladé poezie získala Tvář stěží uvěřitelnou podobu časopisu z jiného světa.

Vedení Svazu spisovatelů to těžce neslo. Kromě toho se mu nelíbila "aktualizace" katolické ideologie, kterou v některých (Němcových) příspěvcích zaregistroval, bál se ideologického oddělení ÚV KSČ a chtěl vyhovět mladým básníkům (i když mladí básníci vlastně věděli jen to, že chtějí časopis, který by je propagoval). Jednotlivé orgány SČSS pojednávaly o situaci kolem Tváře stále beznadějněji a v létě dospěly k zoufalému závěru, že Tvář by se měla stát časopisem celého mladého pokolení. Tento požadavek byl ovšem absurdní; snad souvisel s tužbami mladých básníků, kteří viděli, jak se jim časopis rychle vymyká z rukou, a chtěli jej nějakým zázrakem získat. Bylo však zřejmé to, co činitelé Svazu spisovatelů beztak věděli, že jestli někdo nemůže napjatou situaci časopisu zvládnout, pak je to František Vinant. V listopadu 1964 Svaz spisovatelů usoudil, že nastala pravá chvíle, odvolal ho z funkce a novým šéfredaktorem jmenoval Jana Nedvěda. Konec konců byl mladý.

To se tedy vedení Svazu spisovatelů opravdu podařilo. Zcela proti své vůli umožnil Nedvědovi a nám čtyřem dalším, abychom se pokusili vytvořit skutečně nezávislý literární časopis. Ovšem, "bylo nás pět". Ale to nemělo dlouho trvat.

Pokračování...

E.M.