ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ XI.

"otevřeno"

Buduj vědu, posílíš mír (3)

Zmínil jsem se naposledy o tom, jak v první polovině 60. let postupovala ideologická krize komunistického režimu. Jednotlivé kroky a krůčky této krize bylo těžké identifikovat, protože vládnoucí komunistická strana se tvářila, jako by se nic nedělo. Ale i tak postupně vycházely první, ještě jen částečně artikulované příznaky krize na veřejnost. V roce 1964 jsem se o to přičinil i já. Je možné, že z následujících řádek to není zřejmé, a proto nechť čtenář vezme předem na vědomí, že můj podíl v celém tomto společenském pohybu byl neobyčejně skromný.

Skandál, o němž byla minule řeč, začal tak tiše, že by byl nikdo neřekl, jakých nabude rozměrů.. Jednoho dne jsem byl spolu s Jaroslavem Jemelkou předvolán k tajemníkovi (Robertu Horákovi). Tušili jsme, že si nejdeme pro pochvalu, protože práce na Československé vlastivědě nepostupovala tak rychle, aby toto dílo mohlo po českých lučinách a hvozdech šířit slávu Společnosti s dlouhým jménem a jejího předsedy akademika Macka. Do jaké míry jsme za to mohli my (redakce), lze těžko posoudit, protože podíl té druhé strany, československé vědy, byl olbřímí. Při projektu Československé vlastivědy Společnost evidentně vycházela z třídních přestav o postavení a situaci vědy, která se za socialismu sama od sebe rychle rozvíjí, a nikoli ze skutečnosti. Pokud jde o historiografii (ale pravděpodobně i o jiné další obory), předpokládali autoři projektu, že čím má kdo vyšší vědeckou funkci, tím fundovanějším a zručnějším je autorem. To nesouhlasilo s realitou; mnozí z vědeckých hodnostářů byli dosazeni do vysoké funkce nikoli pro svou vědeckou, nýbrž politickou fundovanost, což se projevilo jak na kvalitě rukopisů, tak na zdržování termínu, ve kterém jsme je dostali.

Vcházel jsem do Horákovy pracovny s podezřením, že "naše věda" nebude chtít tento svůj podíl na zdržování Vlastivědy uznat. Toto podezření vzrostlo, když jsme zjistili, že s Robertem Horákem sedí za stolem sám akademik Macek. Mackovi však nešlo o apologetiku naší vědy, nýbrž o to, aby jednotlivé svazky byly co nejdříve na světě. Vyslechl naše stesky, něco z toho si poznamenal a zdál se být poněkud otřesen (tak jsem ho viděl tenkrát poprvé a naposled). Jako by ho toto nazření do opravdového života vědy přimělo k tomu, že se protáhl, vstal a pronesl úplně mimo kontext osudný výrok:"Víte, ten Vašek Král je taky pěkný čuně. Vzal zápisy ze zasedání vlády a udělal z nich pamflet: přiřadil k sobě věty, které k sobě vůbec nepatří, a dávají úplně jiný smysl než původně. A ještě k tomu ty dokumenty zničil, aby se to nedalo dokázat." Tím zřejmě o Václavu Královi řekl vše, vzápětí změnil předmět hovoru.

Neustále mi to v příštích dnech vězelo v hlavě. Od toho, co prozradil takto poloveřejně o Králově knížce ("Cestou k únoru"), nemohl Josef Macek ustoupit. To přece musel vědět právě tak dobře, jako že Společnost vydává časopis Dějiny a současnost. Kdyby se Královy machinace podařilo nějakým způsobem prokázat, "obohatilo" by to tehdejší dosti zastaralé konvence, jichž se přidržovali historikové, o zásadu, že lhát se nesmí o nikom, byť by byl podle autora nebo ÚV KSČ třídní nepřítel. Radil jsem se o možnosti něco o Králových zásadách publikovat v redakci Dějin a současnosti, ale nikdo nevěděl, čím nahradit zničené dokumenty. A bez nich se nedalo dokázat nic. Okolnosti však byly opět jednou na mé straně. Právě v tu dobu se ozval Vilém Prečan, s nímž jsem udržoval styky od doby, kdy se ze Slovenska přestěhoval do Prahy. Prečan pracoval v oddělení nejnovějších dějin Historického ústavu, tedy u Krále. Chtěl se se mnou sejít a nebyla to náhoda. Řekl, že mi ukáže něco zajímavého. A splnil svůj slib: přinesl fotokopie ze zápisů zasedání československé vlády, oněch zápisů, které byly podle mínění dr. Krále zničeny. Nevybíravými výrazy pohovořil o odporu svém i celého oddělení nejnovějších dějin proti Královým vědeckým metodám a žádal, abych v žádném případě nikomu neříkal, jak jsem získal ony fotokopie. Jinak však prý s nimi mohu naložit podle svého uvážení.

A to nebylo příliš obtížné. Srovnání původních dokumentů a artefaktů, které z nich vyrobil dr. Václav Král, vyznělo katastroficky. Editor bez upozornění vytrhal z kontextu odstavce i věty, pospojoval je tak, že dávaly jiný, mnohdy opačný smysl, dokázal, aniž varoval čtenáře, vyrobit z dlouhého textu dokument o třech řádcích a další historicko-kouzelnické kousky. Nebylo obtížné sepsat sedm druhů Králových odchylek proti poctivé ediční práci a po pravdě dodat, že ve výčtu by bylo možno pokračovat. Článek s názvem Výbor vybraných dokumentů, který jsem napsal pro Dějiny a současnost, závěrem zdůrazňoval zásadu "respektovat, že to, co se stalo, stalo se právě tak, jak se to stalo, a nijak jinak" - tedy nelhat o nikom a o ničem. Protože Králova publikace tuto zásadu vážně porušila, nebyla použitelná ani k vědeckým, ani k osvětovým účelům. Po politické stránce pak, napsal jsem, Králova publikace navazuje na metody "kultu osobnosti", jak se tehdy říkalo stalinismu.

Bylo ovšem očividné, že otištění takového článku nebude snadné. Královy machinace směřovaly proti "třídnímu nepříteli" a jejich odmítnutí znamenalo uznání toho, čemu ideologové tehdy říkali positivismus (to znamená, že se ani o buržoazii nesmí lhát), a pak - dr. Král byla osobnost, o jejíž intimních stycích se sovětským velvyslanectvím všichni dobře věděli.

Reakce se projevila okamžitě. Článek ještě ani nebyl redakčně upraven a už jsem měl v redakci návštěvu. A byla to vzácná návštěva - sám dr. Václav Král. Přál si se mnou hovořit mezi čtyřma očima. Šli jsme do malé zasedačky a on okamžitě vyhrkl: "Tak mládenče, nebudeme si hrát na slepou bábu, kolik za to?" I když často potřebuji trochu času k tomu, abych pochopil přízemní věci praktického života, toto jsem pochopil okamžitě. Řekl jsem dr. Královi, ať se mi nepokouší tuto nabídku opakovat, že článek v žádném případě nestáhnu, on na to zabrblal něco takového, že tedy uvidím, zač je toho loket, a tím naše rozmluva skončila. Příliš chytré to od dr. Krále nebylo, historici už o článku věděli a já jsem ustoupit nemohl, dokonce i kdybych toužil po úplatcích nebo nějakých privilegiích. To vše bylo zcela jednoduché a jednoznačné. Dr. Král podnikl další krok a vystoupil z autorského kolektivu Československé vlastivědy. Ani tento krok však nebyl příliš účinný: během týdne ho ochotně nahradil Václav Kural.

K zákazu publikovat můj článek tedy měla posloužit oficiální procedura, která začala brzy poté. Ani nevím, jaké všechny útoky musela přestát redakce ĎaSu, ale přestála je. Pokud jde o mne, vyžádal si mě k telefonu referent ideologického oddělení ÚV KSČ, jímž nebyl nikdo jiný než - Karel Kaplan. Člověče, řekl mi, ty chceš otisknout takový ostrý článek proti Královi (Kaplan mi tykal, zřejmě si myslel, že jsem člen KSČ), ale jemu se to nelíbí, pokračoval, a je to vlivný člověk. Měl bys článek stáhnout, bude z toho děsná ostuda. Odpověděl jsem, že to je v pořádku, když někdo vydá tak ostudnou knížku, má z toho být ostuda. Takže ty to nechceš stáhnout, viď, ptal se mě ještě jednou Kaplan. Odpověděl jsem že ne a on na to řekl, že tedy dobře, že se to musí předložit k rozhodnutí akademiku Mackovi. V duchu jsem zajásal - nejen já jsem nemohl souhlasit s tím, že článek nemá vyjít, Josef Macek přece taky ne. A kromě toho mu možná (pravděpodobně?) bude vyhovovat, když článek vyjde.

A tak článek skutečně vyšel. Král opět udělal to nejhorší, co mohl, pustil se se mnou na stránkách Dějin a současnosti do polemiky; veřejně, i když v obecné a zastřené formě hájil donebevolající nekorektnosti historické práce, a tak ta polemika byla pro něj předem prohraná. Redakce Dějin a současnosti ve srozumění s Karlem Maršálkem to závěrem velmi jemně, ale srozumitelně napsala. Věděla už tehdy, že je to jeden z hřebíků do její rakve?

Nad Dějinami a současností se totiž začaly stahovat mocenské mraky. Tak jak to odpovídalo situaci, časopis přinášel stále nové texty vymykající se z oficiálního pojetí historické vědy (také můj článek o Králově knížce přispěl k nespokojenosti vyšších orgánů s Dějinami a současností). Zdálo se, že i oficiální autoři se neodvážili psát do ĎaSu zcela konformně. Ale našli se také historici, kteří považovali za nezbytné dát v dané situaci svou vědu do služeb politiky. Do redakce Dějin a současnosti, jak jsem s nelibostí pozoroval, stále častěji chodil Milan Hübl a nosil statě dr. Husáka, nedlouho předtím propuštěného z vězení. Tyto texty o slovenském povstání v roce 1944 byly zaměřeny proti české oficiální politice a proti Čechům vůbec, a navíc byl samozřejmě jejich pohled velmi komunistický. Dr. Gustáv Husák ovšem, to je třeba vědět, platil tehdy i v Praze za odvážného a perspektivního reformního politika.

Byl jsem proti tomu, aby se takové texty, i když je zplodil "antidogmatický" politik, otiskovaly třebas i jen na kuléru, a dostával jsem se čím dál tím víc do sporu s většinovým názorem. Můj vztah k Dějinám a současnosti se uvolňoval. Opět tomu přála shoda okolností.

Eva Budilová, redaktorka Společnosti a má dobrá známá, se v ordinaci u doktora sešla s Marií Šolleovou. Marie Šolleová se právě stala redaktorkou časopisu Svazu spisovatelů Tvář. Měl být "tribunou" mladých básníků, ale ti neměli s časopisem zkušenosti a nevěděli si rady jak sehnat nějaké články a jak je dát dohromady, aby vytvořily časopis. Marie Šolleová, která předtím pracovala v televizi, si také nevěděla rady; navíc se právě vdala a čekala dítě, takže se po pracovní stránce ocitla v pěkné bryndě. Eva Budilová, která tehdy měla přehnané mínění o mých schopnostech, jí poradila, aby se obrátila na mne. To se stalo, a já jsem se tak dostal mezi spolupracovníky časopisu Tvář, v jejíž síti jsem natrvalo a rád uvízl. Ale to už je jiná kapitola.

Má - ale nejenom má - kapitola s Dějinami a současností právě v této době končila. Pracovník ideologického oddělen í ÚV KSČ Jaroslav Pecen, který stranicky pečoval o Společnost pro šíření, byl již delší dobu znepokojen oportunismem, který spatřoval v redakční práci Dějin a současnosti a nadto i v některých dalších činnostech Společnosti. Prostřednictvím dalších pracovníků ideologického oddělení upozorňoval na tyto znepokojivé jevy vedení Společnosti, ale to nedbalo varování. Šedesátá léta byla mimořádná doba, lidé se během několika měsíců měnili jako jindy za celé roky. Během několika let se i ve vedení Společnosti stali z věřících komunistů věřící antidogmatici. Robert Horák a Karel Maršálek bez jakéhokoli nátlaku podpořili Dějiny a současnost, takže vedení Společnosti nepodniklo nic k nápravě stavu, který se podle ideologického oddělení stále zhoršoval. A tak jednoho únorového dne roku 1965 číše trpělivosti ideologického oddělení přetekla. Ústřední výbor se rozhodl odvolat vedoucího tajemníka společnosti i jeho zástupce (Roberta Horáka a Karla Maršálka) a šéfredaktora Dějin a současnosti Zdeňka Šikla. Bylo to naštěstí v době uvolnění v šedesátých letech, a tak všichni tři sehnali poměrně slušná zaměstnání. Milana Churaně nechali v redakci Dějin a současnosti i pod novým šéfredaktorem - zřejmě proto, aby časopis zcela neztratil kontinuitu. Než se rok s rokem sešel, vyhodili i jeho. Byl nestraník, a tak získal zaměstnání mnohem horší než ti, kteří odešli před rokem.

Po administrativním zásahu ÚV jsem považoval za samozřejmé, že členové redakční rady mají odstoupit. Já jsem to udělal okamžitě, ale byl jsem jeden z mála. Většina nechápala, proč by to měli dělat (přitom to bylo samozřejmé: už proto, aby se veřejnost dozvěděla, že se stalo cosi, s čím nelze souhlasit). Měl jsem na toto téma zajímavý rozhovor s Bedřichem Loewensteinem. Bedřich sice chápal zásah ÜV jako administrativní akt, nicméně se domníval, že na něj KSČ měla právo. Podívej se, řekl mi, vždycky přece vydavatel určoval zaměření a personální složení časopisu. To, co se stalo, není tedy nic obzvlášť mimořádného. Asi to nebyl ojedinělý názor. A tak z redakční rady vystupovali členové postupně a nadto neodešli všichni.

Pro mne to vše bylo námětem k přemýšlení, jak pracovat v novém časopisu, ve Tváři. Domníval jsem se, že Dějiny a současnost si zasloužily lepší konec, než jaký jim připravilo ideologické oddělení ÚV KSČ, a připravoval jsem se na to, že ani Tvář to nebude mít s vládnoucí stranou snadné.

Pokračování...

E.M.