ARCHIV

"otevřeno"

Intelektuálové střední Evropy směřují k budoucnosti

Oběti nacismu a jeho válečného řádění dostaly brzy po skončení druhé světové války důstojné památníky. Mocná protiněmecká nálada v celé Evropě způsobila, že ještě dlouho po válce se nepovažovalo strádání, ztráty a oběti německých obyvatel za rovnocenné strádáním, ztrátám a obětem spojenců a okupovaných zemí. I když je tomu již přes půl století, co skončila druhá světová válka, hoblík času v tomto případě neodřezal tvrdošíjné suky starých různic. I v rovině pouze morální je velký rozdíl v posuzování obětí mezi první a druhou světovou válkou. K obětem z první světové války přistupujeme nostalgicky bez ohledu na jejich národnost, oběti z druhé světové války posuzujeme selektivně - podle národnosti. Přirozeně, velkou vinu na tom mají nacisté svým rasově pojatým vražděním, na jehož vrcholu stál holocaust.

Toto nacistické "pojetí" bylo hlavní příčinou nadřazenosti, které po válce cítila vůči Němcům prakticky celá Evropa, mezinárodního nátlaku na Německo, aby postupovalo důsledně v denacifikaci, i závažných změn v německé identitě a ztráty sebevědomí celého národa. To vše značně pocítili ti z Němců, kterým vítězné národy těžce ublížily a ukřivdily koncem války nebo dokonce až po válce. Při Sověty vnuceném "přesazení" Polska na západ bylo z dřívějších německých území vyhnáno na devět miliónů Němců a od nás jsme po válce vypudili tři miliony Němců obývajících po staletí souvislé pohraniční území. Všichni přišli o veškerý majetek. Pokud ještě žijí a dožadují se satisfakce (nebo činí-li tak jejich potomci), jsou odbýváni poukazem na Hitlera, nacismus, Osvětim, Lidice a další nacistické zločiny. A to bez ohledu na okolnost, že s nacismem nemají nic společného, protože byli vyhnáni z domoviny jako mladí - ti, kterým je letos méně než třiasedmdesát let, se narodili po roce 1930…

Přestože německé obyvatelstvo neprojevuje vůči vyhnancům nijakou zvláštní náklonnost, je projekt Svazu vyhnaných na vytvoření Centra proti vyhnání v Berlíně jedním z výrazů rostoucího sebevědomí celého německého národa. Není možné, aby takový proces vždy a všem vyhovoval; začne-li pokořený národ získávat sebevědomí, těžko to může být pro okolí pouze příjemné. V daném případě Svaz vyhnaných nepochybně chce vynutit od Evropy dosud odmítanou pozornost a satisfakci za utrpení a oběti vyhnání. V jedné věci však zašli tvůrci projektu Centra dále, než to bylo nezbytné a pojali projekt "evropsky". Centrum tedy má být zaměřeno i proti vyhánění z domoviny kdekoli v Evropě a asi i na světě. Bylo to zbytečné, národní rámec, oněch dvanáct milionů německých vyhnanců stačí.

Síly, které ve střední Evropě usilují o to, aby se vyhnaným Němcům nedostalo satisfakce, vycítily šanci. Středoevropští intelektuálové (a nikoli ledasjací: Günter Gras, Karel Schwarzenberg, Bronislav Geremek, Imre Kertész, , Petr Pithart, Jan Ruml, němečtí historici Mommsen a Lemberg, čeští oficiální historikové prof. Pánek a prof. Pešek a mnozí další) přivítali ve zvláštní výzvě tento projekt, ale jen za podmínky, že Centrum proti vyhnání nebude v Berlíně a nebude "převážně národním projektem". Hned spočetli Němcům, že za celé 20. století bylo "mezi 50 a 70 miliony Evropanů vypuzeno, přesídleno nebo vyzváno k vystěhování, deportováno nebo donuceno k nuceným pracím". Kontroverzní německý projekt, soudí středoevropští intelektuálové, v sobě skrývá "nebezpečí, že by si národy navzájem vyčítaly své utrpení a opomíjely různé příčiny a kontexty vyhánění, nuceného přesídlení a deportací".

Jak vyplývá z výzvy, kterou intelektuálové podepsali, nejsou za dnešního stavu ostatní národy (to znamená hlavně Češi) schopny a ochotny odpovědět na takové symboly utrpení adekvátním způsobem. Výzva intelektuálů totiž nucené deportace a vyhánění verbálně odmítá, přitom však přejímá zásadu českého prezidenta Václava Klause, že v minulosti mohly být oprávněné: "Z našeho dnešního hlediska znamenají vyhánění, nucené přesídlení a deportace bezpráví, a proto je musíme odmítnout". To je klíčový bod celého prohlášení. Zeptáme-li se, proč se ve výzvě intelektuálů zdůrazňuje, že vyhánění je bezprávím pouze z dnešního hlediska, pak odpověď je jednoznačná: jenom proto, že podle dřívějšího hlediska tomu tak nebylo. Takto se však zločiny proti lidskosti posuzovat nedají. Lze snad říci o genocidách - nejen holocaustu, ale kupříkladu i o genocidě Arménů - že je "z dnešního hlediska nepřijatelná"? Pro stát Izrael by taková formulace o holocaustu znamenala cosi podobného jako casus belli.

Není to náhoda, že středoevropští intelektuálové přejali formulaci Václava Klause. Vždyť české oficiální politice je více než blízké rovněž tvrzení, že kdyby Centrum bylo vybudováno jako německý národní projekt, mohly by národy opomíjet "různé příčiny a kontexty vyhánění, nuceného přesídlení a deportací". Česká politika je přesvědčena, že příčinou vyhnání Němců byla agresivní politika nacismu, že se "odsun" odehrál v tomto kontextu, a tudíž musí být posuzován zvláštním způsobem - podle Benešových dekretů.

Ve skutečnosti tedy výzva středoevropských intelektuálů přenáší do mezinárodního rámce pojetí české oficiální politiky, zatvrzele trvající na oprávněnosti poválečného vyhnání Němců. Morální a intelektuální klima střední Evropy by mělo podle tohoto pojetí zůstat takové, jak je vytvořily výsledky druhé světové války. To znamená, že i dnes, více než půl století po válce, se Němci posuzují jinak než ostatní. Kdyby česká politika konečně od tohoto nacionalistického pojetí upustila, kdybychom se slušně vyrovnali se zločinem proti lidskosti, kterého se československý stát dopustil vyhnáním německého etnika z jeho dávné domoviny, přestalo by nám Centrum proti vyhnání v Berlíně vadit. Naopak, mohli bychom si, jak to navrhuje Bernd Posselt, zřídit podobné centrum v České republice. Jistě by neškodilo připomínat si i nedobré stránky našich dějin; že by totiž naše politika a naše společnost byly náchylné k pověstnému "sebemrskačství", to se opravdu říci nedá.

A také by se jistě nikdo, včetně středoevropských intelektuálů, neuchyloval k takové nepatřičnosti, jako že se zakazuje Němcům vybudovat a postavit si v Berlíně cokoli, co nevybočuje z německých zákonů.

E.M.