ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ X.

"otevřeno"

Buduj vědu, posílíš mír (2)

Když jsem byl přijat do Společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí, nepodařilo se mi stát redaktorem Dějin a současnosti, jak bych si byl přál, ale mnohosvazkového díla Československá vlastivěda. S Dějinami a současností jsem směl spolupracovat, šéfredaktor Zdeněk Šikl však redakční práci nemohl vykonávat sám. Po jistém přechodném období se stal redaktorem Dějin a současnosti Milan Churaň

Přijetím Milana Churaně začala další etapa nejen pro Dějiny a současnost, ale i pro mne. Časopis pokračoval v započatém kurzu, byl oblíben mezi autory, progresivními historiky, i mezi čtenáři. Redakce si ale teď už vystačila sama a dala mi najevo, že stačí, když s ní budu spolupracovat autorsky. Uvízl jsem v Československé vlastivědě.

Personální obsazení Vlastivědy takřka odpovídalo Mackovu velkému projektu. V redakci pracovala jediná žena, Eva Skřivanová, k níž jsem měl zvlášť blízký vztah; kromě Jaroslava Jemelky a mě tu byli ještě tři další redaktoři. Jeden, Radovan Šimáček, byl už starší pán silně národoveckého zaměření, druhý byl historik umění Bohumír Mráz a třetí - říkejme mu zde tak, jak jsme ho nazývali my: Kočičák. Ten člověk měl smůlu, že se narodil do špatné doby (dnes by se uplatnil výrazněji), a štěstí, že pracoval právě v Československé vlastivědě. Jaroslav Jemelka byl přísný vedoucí, ale neskonale nerozhodný, a tak trpěl Kočičákovy pracovní zálety - každodenní pracovní výlety, které se patřičně a zdánlivě neodůvodnitelně protahovaly. Zdůvodnění bylo ovšem racionální a jednoduché, protože šlo o opravdové zálety. Kočičák byl typem člověka, jemuž se říká sexuální velmoc. Měl zápisník s telefonními čísly svých přítelkyň a ty obden nebo i každodenně obtelefonovával, aby se dozvěděl, kdy na něj mají čas a chuť. Vůbec to nebyl zlý člověk, naopak, nicméně sex bylo jediné, o co měl opravdový, dá se říci hluboký zájem, všemu ostatnímu se věnoval, až když ukojil své primární i sekundární sexuální choutky. Za jeho choutky sekundární bylo možno považovat fotografování obnažených přítelkyň, které zacházelo až do úrovně fotodokumentace.

Brzy se ukázalo, že Jemelka tolerováním Kočičákových výletů učinil osudovou chybu. Spolu s Bohumírem Mrázem jsme usoudili, že přece všichni redaktoři jsou si rovni, a že také my dva si můžeme někdy udělat výlet - i když ne právě sexuální. Bohumír Mráz patřil k několika málo výtvarným kritikům, kteří se zabývali nefigurativním uměním, v té době ještě nepovoleným či spíše zakázaným. Nevím, co si ode mne sliboval, v každém případě však mu vyhovovalo brát mne s sebou na krátké návštěvy nefigurativních umělců. Tak jsem se seznámil s částí tehdejší avantgardy a byl to pro mne několikanásobný šok. S údivem jsem kupříkladu zjistil, že na opačném konci ulice, v níž jsem bydlel (Slavíčkova ulice v Bubenči), sídlí přední avantgardní sochař Jan Koblasa. Toho jsme navštívili jako jednoho z prvních a pak jsme chodili do dalších ateliérů. Teprve potom - jako by odhaloval jakési tajemství - mi Bohumír sdělil, že mne tedy s sebou vezme k Mikuláši Medkovi.
S Mikulášem Medkem se snažili navázat kontakt mnozí výtvarní teoretici a kritici i další lidé, kteří měli zájem o výtvarné umění. Většinou se chovali tak, jako kdyby šlo o osobnost geniální, zcela mimořádnou. Byla to zajisté pravda, bohužel také pokud jde o vztah k alkoholu. Kdo se s ním snažil sblížit, vzal ho do hospody a bylo to. Já jsem ale miloval posezení s Mikulášem Medkem v jeho kuchyni u jeho velkých hotových a právě dohotovených nefigurativních pláten, z jejichž hluboké nádhery mě tehdy přecházely oči. Nevím, čím vším - kromě zcela neopakovatelných obrazů - si Mikuláš podmaňoval lidi. Kupodivu i osobním stykem, což bylo zcela zvláštní; opravdu byl osobností naprosto mimořádnou: alkoholika s tak ostrým důvtipem, s takovým smyslem pro logiku ay nepředsudečný úsudek se jen tak nepotká. A přitom to byl geniální malíř…

Od té doby jsem několikrát slyšel, že Medkova díla z tohoto období nejsou vrcholem jeho tvorby. Nevěřím tomu. Už proto ne, že jsem ovlivněn tím, jak jsem s Bohumírem Mrázem a jeho věrným spolupracovníkem Antonínem Hartmanem (spolupracoval později s Tváří) sedával u Medka v bytě a spolu s ostatními povídal o tom, čím a jak k nám hovoří poslední Mikulášovy obrazy. Medek býval při takových příležitostech střízlivý (nebo takřka střízlivý) a s živým zájmem těm povídačkám naslouchal. Nevím jak a proč, ale snad mu tyto hovory i něco řekly. Jednou se takového posezení zúčastnil jistý zavalitý, na první pohled sice konformní, ale inteligentní člověk, kterého nám Mikuláš Medek představil jako Ludvíka Součka, primáře stomatologického oddělení střešovické nemocnice. Ludvík Souček se chystal jeden z Medkových obrazů koupit. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že jej s Bohumírem Mrázem navštívíme. Ještě předtím nás Mikuláš Medek stačil před ním varovat - pozor na něj, je to kovaný komunista. To ovšem bylo patrné i bez tohoto upozornění. My jsme ale i tak v dohodnutém termínu za Součkem do jeho bytu zašli. Bylo to v polovině šedesátých let, v době politického uvolňování a Mráz i já jsme také patřičně nadávali na poměry a - jak se slušelo a patřilo - na prezidenta Antonína Novotného. Když jsme odcházeli, náš hostitel vážně pronesl: "Teda kluci, to vám řeknu, ještě nikdo se přede mnou neodvážil nadávat na komunisty tolik, jako vy dva."

Odbočuji. Po dlouhých letech, v roce 2002, tomu náhoda chtěla, že jsem se, i když in margine účastnil natáčení televizního filmu o Ludvíku Součkovi. Měl jsem před kamerou povídat, jak jsem u Mikuláše Medka poznal Ludvíka Součka. Začal jsem vykládat příhodu, o které jsem se domníval, že je docela zábavná: jednou jsme přišli k Medkovi a on měl opuchlou tvář. "Tak jsem si myslel, že ten Souček, když je primářem na stomatologii, umí vrtat zuby. Ale on to vůbec neumí, vrtal mi všechno možné jen ne zuby."

"Stop", zahřměl režisér. "To jsme tu ještě neměli, že by Ludvík Souček byl primářem. Jak jste na to přišel?" Vysvětlil jsem mu, že Ludvíka Součka jsem znal málo, že však Medek o něm vždycky mluvil jako o primáři, a po tomto vysvětlení mi režie dovolila příhodu dopovídat. Ve filmu ji vystřihli.

Vraťme se však do šedesátých let. Jak roky tehdy šly, jeden za druhým, rostly potíže režimu s podniky, které si přivlastnil, s lidmi, které ovládal, a s kulturou, kterou tito lidé pod jeho tlakem vytvářeli. Minule jsem se již o tom zmínil: různým tempem a s rozdílnou důsledností začali mladí historici, s nimiž jsem přicházel do styku prostřednictvím Dějin a současnosti, docházet k závěrům že "jejich" věda je postavena na lži a že má-li být opravdu vědou, musí se zbavit nepravdivých, lživých dogmat. Filosofové zjišťovali, že kromě Marxe existuje i mladý Marx a že v jejich vědě lze používat "buržoazní", filozofické terminologie. Ve všech oborech vědy, kultury a osvěty pozvolna vzkvétal antidogmatismus. Režim, usuzovali kulturní a vědečtí pracovníci, se neprávem honosí přívlastkem komunistický. Ve skutečnosti režim marxismus potlačuje, provozuje tuhou cenzuru a znemožňuje jeho plné rozvinutí a všeobecné rozpoznání, že marxismus je nejprogresivnější metodou vědy, kultury, hospodářství i osobního života na světě.

Lidé, kteří takto uvažovali, ovšem v drtivé většině už nebyli tak mladí, aby byli panicky čistí; mnozí z nich měli za sebou díla a dílka s všelijak ideologicky pokrouceným povídáním o příslušném tématu, jinak řečeno různým způsobem se i oni podíleli na dosavadním dogmatismu.Většina z nich však nebyla ochotna, často také z obavy o vlastní existenci a kariéru, tuto osobní účast upřímně reflektovat (taková reflexe by nemohla nedospět až k hořkému závěru, že je třeba pracovat a žít úplně jiným způsobem) a účastnila se módní obrody marxismu. Té byla plná společnost.

Podobně jako Bohumír Mráz a Milan Churaň i já jsem měl od tohoto hnutí odstup. Po dlouhých létech se mi zdá, že jsme to měli my, lidé, kteří jsme přímo vědecky nepracovali, poněkud snazší, protože jsme se nemuseli obávat vlastních lží. Ostatně pokud jde o Milana Churaně, musím poopravit to, co jsem napsal minule. Milan Churaň se ucházel o místo redaktora Dějin a současnosti již v roce 1962. Tehdy však dostal přednost František Svátek, ale ten pobyl v redakci jen jistý čas, pak se odebral na lepší, stranicky významnější místo. A tak Milan Churaň roku 1963 místo redaktora v ĎaSu přece jen získal. Pokud to poměry dovolovaly, zbavoval se časopis jeho působením předsudků, které dosud panovaly nejen ve veřejnosti, ale i mezi historiky - a těch bylo dost.

Pokud jde o mne, pozvolna jsem docházel k závěru, že je zapotřebí postavit se proti antidogmatickému proudu, protože se snaží nahradit jeden marxismus druhým, jeden nepravdivý pohled na svět jiným. Zdálo se mi také, že režim není tak silný, aby zabránil prezentování názorů, které byly v rozporu s tím, co se tehdy mělo mluvit a psát. Přímo na půdě Společnosti se mi tímto způsobem podařilo vystoupit jen jednou. Skandál, který z toho vznikl, je už povětšinou zapomenut. Ale stál za to.

Pokračování...

E.M.