ARCHIV

"otevřeno"

Ateistický chrám sv. Víta

Když jsem před dobrými čtyřiceti léty zaskakoval za nemocného šéfredaktora v redakci tehdy nedávno vzniklého časopisu Dějiny a současnost, měl jsem telefonní hovor, který se mi dokonce i v té kuriózní době zdál neobvyklý. Jakýsi čtenář ĎaSu si trpce stěžoval, že jak časopis sám, tak Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, která jej vydávala, provozují nehorázně pasivní ateistickou propagandu. Proč se neozvete proti tomu, že církve mohou užívat kostelů k bohoslužbám? ptal se ten člověk. Kostely jsou přece v socialistické společnosti od toho, aby sloužily ateistické propagandě, musí být zkonfiskovány a v jejich prostorách zřízena ateistická muzea, veřejnost je do nich nutno zvát na přednášky z oboru vědeckého ateizmu. A vy pro to nic neděláte, rozčiloval se náš čtenář. Příliš jsem ho neuklidnil, ale na tom teď nezáleží. Píšu o tom proto, že mi spor o vlastnictví chrámu sv. Víta určitými rysy tu dobu připomíná. A myslím, že podobně jako se začátkem šedesátých let ozval onen ateista, který volal do redakce Dějiny a současnosti, měli bychom dnes promluvit zvláště my, kteří nejsme katolíky ani členy jiné církve.

Jde o mnoho, jde o elementární kulturnost této společnosti. Soudní spory o chrám svatého Víta přehlušily zásadní otázku: proč mají kostely patřit někomu jinému než církvi? Věřící uctívají Boha právě v kostele a tak je tomu od nepaměti. Jestliže je chrám svatého Víta jedním z národních symbolů, nestojí to přece v cestě bohoslužebným účelům a naopak: katolický rituál nemění nic na tom, že chrám svatého Víta je národním symbolem. Jinak by to mohlo být pouze v tom případě, kdyby velká část národa a katolická církev stály proti sobě. O to právě šlo komunistické vládě v oněch čtyřech desetiletích minulého století a je pravděpodobné, že důsledky toho pociťujeme dodnes.

Tím spíše bychom měli apelovat na spoluobčany, kteří nejsou v řadách církve či církví, aby projevovali toleranci k víře ostatních a zároveň aby se snažili pochopit, čím křesťanství přispělo k rozvoji Evropy a - samozřejmě - rovněž našeho národa.

Církev je instituce. A jako taková má za sebou také některá období poklesu; vcelku však humanizovala společnost a vedla ji k lásce a odpovědnosti. Rozdělení moci světské a církevní pak umožnilo rozkvět vědy a kultury, který je charakteristický pro euroamerickou civilizaci. My jsme církvi za její dějinnou roli přílišnou vděčnosti neprokázali. Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v roce 1918 nebylo jen věcí nenávistného davu, který se k tomu propůjčil. Velká část politiky i obyvatel chápala katolickou církev jako symbol prohnilé rakousko-uherské říše, v jejímž svazku náš národ žil a byl utlačován.

Dnes však, kdy utichly vášně, dobře víme, že Rakousko-Uhersko nebylo žalářem národů, že tento stát kromě negativních rysů byla poměrně liberální říše, ve které se český národ po materiální stránce rychle a dobře vyvinul. A tak bychom i katolické církvi měli dát to, co jí přísluší. Útoky za to, že usiluje o vlastnictví svého hlavního chrámu (ponechá-li si ho, nebo věnuje ho národu, není podstatné), si určitě nezaslouží. Přece jen mi poněkud připomínají onoho čtenáře ĎaSu, který si před čtyřiceti léty přál přeměnit kostely v ateistická muzea.

Reminiscence na dobu reálného socialismu je na místě o to víc, že nenávist vůči katolické církvi není izolovanou záležitostí. Nenávist není a nemůže být izolovaná, vždy se šíří i do sfér a oblastí, ve kterých ji její původci ani nepředpokládali. A opravdu, naše společnost je v současné době takřka naplněna nenávistí. Je to nenávist vůči bohatým lidem, vůči sudetským Němcům, Němcům a vůbec cizincům, nenávist vůči šlechtě i vůči církvi. Není na čase začít v celém národě s tolerancí? A to právě od "kauzy" chrámu svatého Víta.

E.M.