ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ IX.

"otevřeno"

Buduj vědu, posílíš mír (1)

Naznačil jsem minule obavy, s nimiž jsem odcházel ze Státního pedagogického nakladatelství, i jisté ambice vztahující se k redakční práci. Bylo tomu tak proto, že práce výkonného redaktora pedagogického časopisu mne ani trochu neuspokojovala a předpokládal jsem, že odcházím na lepší pracoviště.

Pokud jde o vnější podmínky, nemohlo být o tom, že jsem si přechodem do nového podniku polepšil, pochyb. Společnost s dlouhým jménem sídlila v celém velkém poschodí Pálfyho paláce ve Valdštejnské ulici s dvěma parádními zasedačkami. Pokud ovšem jde o práci samu, byly mé představy a tužby poněkud přehnané. Trvalo nějakou dobu, než jsem mohl odejít ze Státního pedagogického nakladatelství a když jsem v roce 1960 konečně nastoupil, Dějiny a současnost již vycházely a místo druhého redaktora časopisu bylo obsazeno. Paní Stáhlíková, která se tam bůhvíproč a jak dostala, vystudovala hudební vědu. O jejím vztahu k hudbě jsem měl své mínění, rozhodně ale nebyla nijak nadšena prací v Dějinách a současnosti. Nejenže se pro tu práci nehodila, ale také proto, že časopis ve svém prvním ročníku vypadal obsahově i výtvarně všelijak. Sice obsahoval i soutěž (to by bylo jak dělané pro dnešek), jinak to však byla obsahová všehochuť kořeněná marxismem-leninismem v historiografii.

Já jsem tedy místo do Dějin a současnosti nastoupil do redakce Československé vlastivědy, mohutného mnohosvazkového díla, které bylo rovněž duchovním dítkem akademika Macka. Měl jsem na starosti redakci dvou svazků národních (českých a slovenských ) dějin a mým představeným byl vedoucí redakce Československé vlastivědy Jaroslav Jemelka. Ve velké redakční místnosti Vlastivědy, umístěné v zadním traktu Pálfyho paláce, jsem obdržel židli, psací stůl a kus registračky a dozvěděl jsem se, že musím co nejrychleji zpracovat rukopisy 1. svazku Dějin a zároveň připravovat druhý svazek. Autoři 1. svazku nebyli ledajací, v jejich čele stál sám akademik Macek, ředitel Historického ústavu ČSAV, člen ÚV KSČ a předseda Společnosti s dlouhým jménem.

Vidina spolupráce s akademikem Mackem mi naháněla hrůzu. Znal jsem ho jako přednášejícího z Vysoké školy politických a hospodářských věd. Chodil jsem na jeho historické přednášky v druhém ročníku, tedy v době, kdy už pozvolna sláblo mé opojení marxismem. Josefa Macka předcházela znamenitá pověst, zvláště u studentek. Ty se na jeho přednášky vysloveně těšily, protože to byly přednášky plné citu; vrcholem byl emotivní výklad o Mistru Janu Husovi, při němž se Josef Macek vždycky rozplakal - nu a holky, ty brečely s ním. Přestože Macek byl člověk koncepční, nezískal mé sympatie. Pamatuji si na něj hlavně jako na záporný příklad: jak historici ve službách takzvané marxistické historiografie používali historických fakt libovolně jako stavebních kamenů klamné ideologické konstrukce. Dodnes si ovšem nejsem jist, jestli mu ve svých vzpomínkách nekřivdím; stává se to.

Ale zpět k Československé vlastivědě. Stal jsem se redaktorem historických svazků, a tak jsem si pročítal všechny rukopisy, které jsem dostal. Jakým způsobem je mohu, mám a smím zpracovávat, to jsem nevěděl. Ale než jsem se to dozvěděl, měl jsem na kahánku, protože podobně jak rychle jsem do Socialistické akademie přišel, tak rychle jsem z ní mohl být vyhozen.

Před plenárním zasedáním ÚV Společnosti s dlouhým jménem (její struktura napodobovala, jak vidno, strukturu stranickou) přišel ke mně Jemelka se spoustou všelijak neuspořádaných papírů a sdělil mi, že - nedá se nic dělat - my dva musíme do večera zpracovat materiály pro zítřejší zasedání. Mně přidělil referát pro Roberta Horáka, protože náš tajemník na to psaní a na projevy příliš není, takže je to vše na nás (Jemelka potom tvrdil, že to takhle neřekl, ale já si to dodnes dobře pamatuji). Vzal jsem tedy ty papíry pro Horáka a snažil jsem se z jeho květnaté, metaforické češtiny, prošpikované třídním pojetím, udělat lidsky pochopitelný a aspoň trochu věcný referát o činnosti Společnosti za uplynulý rok. Byla to opravdová fuška, odstranil jsem spoustu zbytečných metafor a odstavců, některé věty jsem celé přepsal a večer jsem mohl dohotovené dílo odevzdat. Ulehl jsem s blahým pocitem, že mám za sebou kus poctivé práce.

Jenomže když jsem druhý den přišel do práce, nikdo se mnou nemluvil, všichni se na mne dívali podivně a Jemelka vysloveně nepřátelsky. Po obědě už jsem to nevydržel a zeptal jsem se ho, co jsem vlastně provedl. Nepřátelský výraz šéfova obličeje poněkud změkl, Jemelka se ke mně naklonil a pološeptem mi řekl: "Člověče, vždyť ty jsi rozcupoval a zničil Mackův referát, on to musel sám dávat celou noc zase dohromady, aby to jaksepatří vyznělo." To tedy byla rána. Pracovnice aparátu Společnosti se na mne dívaly divně ještě dlouho, přece jen to byl aparát a jistě mě některé z nich považovaly za třídního nepřítele (Mackův třídně zaměřený květnatý sloh se tu považoval za cosi posvátného). Očekával jsem za svůj prohřešek sankce, ale kupodivu se nedostavily.

Vedení Společnosti zřejmě dospělo k závěru, že je třeba poněkud mne převychovat - a jelikož jsem byl pověřen redigováním kapitol o národních dějinách, že bude nejlépe, když to udělá akademik Macek sám. A tak jsem se od Jemelky dozvěděl, že pro spojení vědecké a odborné redakční práce uspořádá akademik Macek s Josefem Kočím, rovněž autorem Vlastivědy, a se mnou několikadenní zájezd do Bechyně, na tamější zámek Historického ústavu.

Ten zájezd byl sice jen třídenní, ale stál za to. Vzal jsem s sebou aktovku nabitou rukopisy a chystal se nějak jemně naznačit, že by autoři neměli považovat čtenáře za pologramotné idioty a vnést do svých kapitol také trochu historie. Měl jsem štěstí, protože se mi to nepovedlo. Rukopisy zůstaly netknuty v aktovce a my jsme strávili většinu z oněch tří dnů na Bechyni v radovánkách s dobrým jídlem i pitím; akademik Macek tam měl nějakého kolegu z ciziny (také akademika) a dost se mu věnoval; já jsem měl přes den volno a večer jsme se my tři věnovali besedování s dobrým vínem. Tedy, besedoval hlavně Josef Macek. Několikrát zdůraznil, že právě se svazkem Dějiny I budou potíže docela minimální, protože rukopisy jsou perfektní. Psali je lidé odborně i politicky spolehliví, takže je jenom třeba, abych poopravil překlepy a drobné chyby. Po takových instrukcích okamžitě přecházel k drbům o Historickém ústavu, přičemž dával najevo, že mi zcela důvěřuje, a proto o takových věcech (o kterých se mylně domníval, že mě zajímají), hovoří i přede mnou a právě přede mnou. Bylo zřejmé, že si tak chce zajistit mou oddanost.

Po návratu do Prahy jsem musel vzít na vědomí, že na mne Karel Maršálek doopravdy vyzrál. Šikovně mě uvěznil ve Vlastivědě (ty jsi pro Vlastivědu důležitý, bez tebe by to nešlo, tvrdil mi) tak, že jsem nemohl uniknout. Nicméně i tak se mi podařilo strávit hodně služebního času v redakci Dějin a současnosti a pomáhal Zdeňkovi Šiklovi řešit velmi palčivé problémy s prvními čísly druhého ročníku (1961). Karel Maršálek, který byl z gruntu dobrák, by mi to rád zakázal, ale nedokázal to. Kromě toho tu byly značné problémy a ani on často nevěděl, co si počít. Jak měl vypadat historický časopis s křížovkami a kvizy? Jak vyhovět čtenáři a nedostat se do sporu s cenzurou? Po nějaké době jsme na základní věci přišli: ani křížovky, ani kvizy na stránkách časopisu nebudou, protože Dějiny a současnost budou "normálním" historickým měsíčníkem. A skutečně Dějiny a současnost se pozvolna stávaly opravdovým populárně vědeckým časopisem. Šlo to tím spíš, že existovala silná sociální objednávka. Historikům nebyly proti mysli honoráře za články a čtenáři chtiví historického poučení si konečně alespoň trochu přišli na své. Nebylo to zcela nevýznamné, protože v té době dozníval novotnovský absolutismus a oblast vědy a kultury připomínala poušť.

Poněkud napjatá situace Dějin a současnosti, které získávaly oblibu u čtenářů a nepřátele na důležitých vyšších místech, nevyhovovala Věře Stáhlikové. Našla si jiné místo a Zdeněk Šikl zůstal v redakci sám. Já jsem mu pomáhal, jak to jen šlo, a dokonce jsem se směl stát členem redakční rady - ale redaktorem v žádném případě. Podle vedení Společnosti ne snad proto, že by mne tam vidělo nerado, kdepak. Ale to víš, musíš redakčně pracovat hlavně na Vlastivědě… A tu jsem si vzpomněl na naše teoretické hovory s Milanem Churaněm o tom, co by se mělo a dalo dělat, a navrhl jsem Šiklovi, ať se ho pokusí získat pro práci v Dějinách a současnosti. Vedení nemělo námitek, zato Churaňovi se z archivu příliš nechtělo, ale nakonec si dal říci. Churaňova cílevědomá práce byla pro další vývoj časopisu velmi důležitá; redakční rada se těžko zotavovala z konformismu a o nedostatku odvahy jejího předsedy Zdeňka Šolleho se vykládaly ságy. Přitom práce v časopise nevyžadovala hrdinství, ale pouze elementární odvahu.

Do rychle se vyvíjející společenské situace přišla jako na zavolanou zpráva, že Státní pedagogické nakladatelství vydalo edici nových, metodicky neobyčejně vylepšených učebnic. Jejich novost spočívala v tom, že v nich bylo podle francouzského vzoru hojně obrazového materiálu a méně textu než dříve. Zato byl stručný text nových učebnic stejně poplatný nejedlovsko-gottwaldovskému pojetí jako dosud. Byl třídně nepochybný a věcně katastrofální.

To bylo v roce 1963. Napsal jsem článek "Výprodej dějepisu?", ve kterém jsem nové dějepisné učebnice dost znectil, a to jak po odborné, tak částečně i po politické stránce. Tehdy už to bylo možné, doba se měnila a i když na veřejnosti nebyly změny příliš znatelné, kdesi v podzemí to začalo kvasit a vřít. Část tohoto podzemního chvění jsme mohli zaznamenat právě v Dějinách a současnosti, a to také tím, že se k mému článku o učebnicích rozvinula nečekaná diskuse. Byla to ovšem jen malá součást začínajícího pohybu ve vědomí inteligence. Historici, zejména ona velká část z nich, která se věnovala dějinám KSČ nebo KSSS, začali nahlížet obrovský rozpor mezi historickými dokumenty a tím, co se učilo, i tím, co dosud sami psali do článků, knih a učebnic. Pokoušeli se výklad dějin vylepšit, a to tak, aby zůstal v mezích daných marxismem leninismem. Jistěže šlo o pokrok, nicméně výsledky byly příliš často takové, že by nad tím člověk nejraději brečel. Oni to ovšem chápali jinak, viděli právě jen pokrok, a tak i článek toho druhu, jaký jsem napsal o učebnicích, automaticky zařazovali do progresivně marxistického proudu. Inu, nevím. V závěru dosti bouřlivé diskuse o učebnicích, která se změnila v diskusi o dějepisu jako takovém, jsem psal:

"…nepochybný přínos, který přinášela orientace na nejnovější období, zdůraznění dějin hospodářství a techniky, revolučních tradic i postavení lidových vrstev, je přínosem právě jen tehdy, jestliže nejsou opomenuty ‚tradiční' složky dějepisného výkladu. Náležité ocenění nejnovějších dějin ztrácí na významu, podcení-li se proto starší epochy; období revolučního vzepětí nelze vysvětlit bez objasnění období tzv. klidného vývoje a právě tak výklad o postavení lidových vrstev neměl by mít protějšek jen v paušálním odsudku ‚vyšších' společenských tříd, ale ve vysvětlení jejich negativní i kladné úlohy v dané společnosti."

V té době už byly patrné změny i v aparátu Společnosti. Brzy poté, co jsem nastoupil do redakce Vlastivědy, odjel Robert Horák s početnou stranickou a vládní delegací na Kubu. Když se vrátil, svolal všechny pracovníky Společnosti do velké zasedačky, povstal a za všeobecného nadšení zvolal: "Soudruzi, přivezl jsem radostnou zprávu: na Kubě je na nezadržitelném pokroku socialismus a komunismus, Kuba se stává jedním ze členů velké rodiny tábora míru!"

Robert Horák se mi tehdy jevil jako komunistický fanatik. Za necelých pět let poté vyhodilo ÚV KSČ jeho i Karla Maršálka ze Společnosti pro pravicový oportunismus… Doby se mění a my se měníme v nich, že?

E.M.