ARCHIV

"otevřeno"

Benešovy dekrety jako zástupný problém?

Politická vřava, která u nás zavládla po vynesení rozsudku o majetku Františka Oldřicha Kinského, jako by neměla obdoby. Ne snad intenzitou povyku, i když je značný, ale hlavně tím, oč jde. Jde o to vnutit soudům vůli vysoké politiky, jinými slovy zamezit nezávislost soudů a přimět je, aby důležité kauzy končily tak, jak si to politika přeje. V tomto smyslu jsou už jednoznačně všechny parlamentní strany v jednotné (národní) frontě. Hovořilo se dokonce o změně Ústavy tak, aby to umožňovalo. Teď se však hledá cesta, která by alespoň vypadala méně nedemokraticky. Je to nebezpečné; pokud by se tento pokus české vysoké politiky vydařil, byl by to mocný krok směrem k autoritativnímu režimu. Rétorika ohánějící se nebezpečím "prolomení Benešových dekretů" na tom nemůže nic změnit.

Co si počít s restitucemi?

Nejde o Benešovy dekrety. Desetkrát už je mohl stát sám "prolomit" tím, že by je zrušil .ex nunc (bez zpětné platnosti), a tím vlastně potvrdil majetkové poměry, které vznikly po vyhnání německého obyvatelstva. Takže když se naše politika domnívá, že majetkové problémy byly vyřešeny po válce Benešovými dekrety a že je nezbytné zuby nehty je držet, jde o omyl. Benešovy dekrety jsou dílčí a do značné míry zástupný problém. Česká politika je neustále staví do popředí, protože s jejich pomocí udržuje nacionalistické napětí a národní jednotu.

Ve skutečnosti jde o to, co a jak se mělo restituovat, neboli o restituce. Autoritativní a totalitní režimy zkonfiskovaly:

• židovský majetek
• větší průmyslový, zemědělský a finanční majetek
• německý majetek
• církevní majetek
• majetek šlechty
• drobný zemědělský majetek (združstevnění)
• majetek větších živnostníků
• nemovitý majetek (činžovní domy)

Politik uvažující po roce 1989 o eventuálních restitucích musel dojít k závěru, že je to vážný problém. Samozřejmě už pro jejich obrovský rozsah. Ale nejen to. O mnoha německých majetcích existovala jenom fotodokumentace, protože byly zničeny, některé majetky byly propojeny dohromady (JZD), jiné i nadále patřily státu. Velká většina nemovitostí byla ve vlastnictví nových majitelů, kteří většinou neměli kde jinde bydlet. A mnohé majetky, kupříkladu původně církevní, byly vlastnictví institucí vykonávajících obecně prospěšnou činnost. (Nyní v souvislosti se sporem o majetek Františka Oldřicha Kinského vychází najevo další významná okolnost, a to že některé konfiskace nebyly podloženy právní normou.) Kulturně vyspělé Československo uskutečnilo samo, bez nátlaku zvenčí dokonalé vyvlastnění obyvatelstva, a to nadvakrát: v první vlně národně socialistické revoluce (1945) a v její sovětské fázi roku 1948 a po něm. Toto vyvlastnění bylo tak rozsáhlé, že restituce by se v Československu vůbec nemohly uskutečnit, pokud by zahrnovaly všechny zkonfiskované majetky. Privatizaci by místo restitucí muselo doprovázet nějakým způsobem odškodnění.

Jak se Česko vyrovnalo s minulostí

To by ovšem znamenalo dát rovné právo všem, kteří byli od roku 1945 postiženi konfiskacemi. O to však česká nacionalistická politika neměla zájem. A tak se hladce uplatnil všeobecně rozšířený názor, že všechno se vyřešilo už dávno, bezprostředně po válce, tedy v roce 1945, kdy se také uskutečnilo hlavní vyvlastnění - Němců a šlechty. Tyto skupiny přece nemůžeme odškodňovat. Tento pohled umožnil udělat částečnou restituci pouze v případě majetků zabavených komunisty (po 25. únoru 1948).

Restituce tak, jak byly uzákoněny, znamenaly mnohem hlubší zásah do společenských a politických poměrů Československa (Česka), než si to běžně uvědomujeme. Běžně se vedou diskuse o tom, jak se vyrovnat či nevyrovnat s minulostí. Avšak restitucemi česká politika uskutečnila dalekosáhlé vyrovnání s poválečnou revolucí. Odmítla její sovětskou fázi (únor 1948), ale plně se postavila za její podstatnou, národně socialistickou fázi v roce 1945, a to se všemi jejími majetkovými "řešeními", se zestátněním velkých podniků a konfiskací veškerého majetku Němců.

Restitucemi se zrodila realita, podle níž si všichni občané nebyli a nejsou rovni. Hlavním kritériem rozlišujícím práva občanů na restituce (ale nejen na ně), se stala národnost. V Česku ještě takřka šedesát let po válce existuje nerovnoprávná německá menšina - bez nároku na restituce - a za hranicemi republiky vyhnaná národnostní skupina sudetských Němců, jíž naše vláda odmítá vyjít vstříc i skromným humanitárním gestem. Počátkem devadesátých let zůstaly gigantické průmyslové i bankovní podniky v rukou státu jakožto základ Klausova bankovního socialismu. Tato epocha vytvořila zvláštní posvátnost vlastnictví. Bylo svaté, když se to státu hodilo, a naopak byla jeho hodnota zanedbatelná, pokud to bylo zapotřebí.

Jsme na rozcestí.

Verdikt soudu v případě Františka Oldřicha Kinského je vlastně ukazatelem na dvě opačné strany. Buď zabřednout ještě hlouběji do rozhodování a vůbec politického klimatu české národně socialistické revoluce (to znamená postupovat i nadále směrem konfrontačních poválečných aktivit), anebo se snažit s touto tak nepříjemně nashromážděnou minulostí vyrovnat. To by znamenalo pochopit, že revoluční majetkové vyrovnání celé společnosti nemůže být demokratické, nevychází-li ze zcela základní zásady, že všichni lidé jsou si rovni, tedy že jsme si rovni také my s těmi, kteří byli po válce z této země vyhnáni.. A co by se tedy při dodržování takových zásad dalo dělat?

Především přestat s nynější hysterií naší politiky, která svolává všechny do jednoho houfu, jako by někdo Českou republiku ohrožoval (viz dále o nápadu prezidenta republiky). Bude-li tato hysterie pokračovat, opravdu může vést k faktickému i oficiálnímu obnovení Národní fronty. Nejnebezpečnější je, jak jsem se již zmínil úvodem, nezakrytá snaha nejen vládních, ale i ostatních parlamentních stran nařizovat soudům, jak mají rozhodovat. Do rozhodování soudů vládě nic není a kroky naší exekutivy směřující k ovlivňování soudů, jsou velmi nebezpečné.

Při korektním postupu oficiální politiky by ovšem, to nelze popírat, vznikla situace, kdy by vrácení jistých majetků pravděpodobně postihlo část dnešních, to znamená nových vlastníků. To by stát musel řešit v zájmu těchto vlastníků, protože je tu mimo jiné od toho, aby chránil majetek svých občanů. Ovšem nemohl by takové případy řešit soudně, nýbrž způsoby, které má legitimně k dispozici - například odškodněním bývalého vlastníka (dejme tomu z fondu půdy, kterou stát vlastní) nebo náhradou majetku postižených občanů. Nepříjemnosti tohoto druhu jsou možné a zajisté je nelze podceňovat.

Nikdy však nemohou tímto způsobem vzniknout takové potíže, jaké se chystá způsobit prezident republiky tím, že chce petrifikovat "konsensus" ve vztahu k minulosti, k němuž údajně dospěla naše společnost počátkem 90. let. Jde o záměrný omyl, k tomuto konsensu dospěla společnost už za komunistů (samozřejmě jde především o kladný vztah k vyhnání Němců, i když zdaleka ne jen o něj) a prezidentův nápad směřuje do této temné minulosti. Jsme opět na rozcestí: demokracie vyžaduje neustálý diskurs, celospolečenský dialog o minulosti, a to předpokládá různost názorů. Naopak - oficiální historiografie je u nás už dlouho ve službách politiky a teď, jak se zdá, bude politika vyžadovat její podřízení i institucionálně. Takto se tedy vášně neuklidní.

Přirozeně, na druhé straně by velmi uklidnilo vznícené vášně, kdyby česká vláda přispěchala s humanitárním gestem vůči sudetským Němcům a zejména vůči příslušníkům německé menšiny v Česku.

Zdá se ovšem, že něco takového nepřipadá v úvahu. Tak jako táborští hájili vozovou hradbu, hájí česká politika tzv. poválečné majetkové poměry. Že by za současné potíže mohly mimo jiné nevydařené restituce, to nikoho ani nenapadne.

E.M.