ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ VIII.

"otevřeno"

Živé slovo učitele (3)

Ve svém vyprávění jsem dospěl až k významnému činiteli v šíření informací v 50. letech, k cenzuře (HSTD) a k tomu, jaké jsem měl kvůli této instituci potíže, když jsem ve Státním pedagogickém nakladatelství pracoval jako výkonný redaktor časopisů Dějepis ve škole a Zeměpis ve škole.

Nebylo mi dáno mít od cenzury pokoj. Nejprve jsem se dozvěděl zprávu (dnes by se řeklo poplašnou zprávu) o tom, že již vytištěná učebnice latiny byla dána do stoupy. Za pravost této zprávy neručím, ale tehdy jsme jí všichni věřili. Šlo o to, že cenzor našel v učebnici větu: "Svět je plný bláznů a šašků". Cenzor zřejmě uvažoval logicky: je-li svět naplněn blázny a šašky, jsme jimi i my včetně vedoucích činitelů. Tomu se přece ale nemohou žáčci učit!

I kdyby zpráva byla zcela vymyšlená, byla předzvěstí ofenzívy HSTD. Netrvalo dlouho a obdržel jsem stejně jako ostatní redaktoři na své jméno pozvánku k návštěvě výstavy zkonfiskovaných tiskovin a článků, kterou pořádala tato cenzurní instituce. Hned jsem se na výstavu vydal a přiznám se, že se mi neobyčejně líbila. Takovou přehlídku tuposti a pitomosti jsem do té doby neviděl. Kromě několika materiálů evidentně protistátních a "protistranických", které HSTD chtivě zabavila, se cenzura zabývala hrou připomínající prohnaně důmyslné křížovky. Cenzoři se vyřádili tím, že prohlíželi protilehlé stránky novin a časopisů a dokázali vytvořit protistátní smysl hlavně z titulků, které spolu neměly co dělat. Tak na jedné stránce byl titulek "Náš soudruh Klement Gottwald" a na protější, "zemědělské" stránce úplně někde jinde nadpis článku o chovu vepřů "Vepř patří do chlívku"; oni oba názvy spojili v strašlivě protistátní výzvu - a takových věcí tam bylo bezpočtu. I když mi příslušných redaktorů bylo líto, hlavně jsem musel zadržovat smích. Měl mě brzy přejít.

Za tři dny mě povolal k důvěrnému rozhovoru vedoucí oddělení. Mezi čtyřma očima se mne přitlumeným hlasem zeptal, jestli jsem byl na výstavě HSTD. Ano, ovšem, odpověděl jsem a nezdržel jsem se poznámky, že je velice poučné, co všechno považují cenzoři za protistátní. Takhle nemluvte, odpověděl ing. Volek, a zeptal se mě, jakým podvodem jsem se dostal na výstavu, na kterou mají přístup pouze členové strany. To mě poněkud zaskočilo, ale řekl jsem mu, že jsem dostal pozvánku, že bez ní, jak jistě ví, by mě tam nepustili. Stejně tomu pořád nechtěl věřit a řekl, že dobrá, že se celá věc musí vyšetřit. Nevím, jak by se byla vyšetřila, kdybych rychle nezašel za "svým" cenzorem a nevylíčil mu tuto patálii. Ani se tomu nesmál a nedivil, řekl, že to způsobil on, protože on mne vepsal do seznamu pozvaných redaktorů. Rozhodně něco podnikl, protože celé vyšetřování tím pro mne skončilo.

Bylo to dobře. Školská reforma, která v té době rozbouřila vlny Státního pedagogického nakladatelství, byla důkladná a srdcervoucí. Omezila počet hodin věnovaných dějepisu a jejím hlavním heslem byla "polytechnická výchova". Týkala se však i pedagogických časopisů. Z důvodů údajně výchovných (ale asi hlavně proto, že docházely peníze), muselo nakladatelství časopisy slučovat. Místo dvou jsem měl napříště redigovat pouze jeden časopis, Dějepis a zeměpis ve škole, a tak se mi pracovně ulevilo. Neulevilo se členům dosavadních dvou redakčních rad. V důsledku jejich sloučení skoro polovina členů redakční rady Dějepisu ve škole i Zeměpisu ve škole musela opustit toto metodicky tak významné místo. Nevím, kde všude se tato otázka řešila, byl jsem ale rád, že ing. Volek se mne jen příležitostně zeptal, zda bych uvítal toho či onoho v redakční radě. To bylo vše.

Horší to bylo s předsedou redakční rady. Oba dosavadní předsedové, dr. Pravdová a dr. Doubrava mocně usilovali o budoucí předsednictví a využívali zřejmě všech možných konexí, aby tuto funkci získali. Byla to především otázka nakladatelství a ing. Volek byl ze zákulisních bojů obou pedagogických osobností celý utrápený. A tak mne opět jednou pozval k věcnému pohovoru: "Řekněte mi, co s tím mám dělat, vždyť ať z těch dvou jmenujeme kteréhokoli, bude to špatně." Po dlouhé době jsem vycítil možnost pozitivně ovlivnit pedagogicko-metodické dění a vymyslel jsem to. Navrhl jsem, ať nejmenuje žádného z dosavadních předsedů redakčních rad, nýbrž někoho třetího. Usilovně jsem přemýšlel, kdo by to mohl být (bylo zřejmé, že to musí být historik). Po krátkém přemýšlení jsem vylíčil ing. Volkovi v nejsvětlejších barvách osobnost dr. Jiřího Hánla ; navrhl jsem právě jeho, učitele na pedagogické fakultě, protože byl jediný, kdo se dokázal vzepřít dr. Pravdové - alespoň někdy. Načervenalá špička jeho nosu dávala tušit, čemu (kterému druhu tekutiny) dává vysokou prioritu. Já jsem s ním vždy po redakční radě chodil do Rotisserie (tehdy to ještě byla levná restaurace), popíjeli jsme víno a nadávali na dr. Pravdovou. Teprve když za pár let Hánl přešel na filozofickou fakultu, dozvěděl jsem se, v čem spočívala pevnost jeho pozice: byl dogmatickým komunistou. Bylo to pro mne překvapení. Dodnes si s jeho údajným dogmatismem nedovedu srovnat v hlavě jeho tolerantní vystupování na redakční radě (o vinárně ani nemluvě). Ale jsou takové věci.

Jako předseda redakční rady se tedy dr. Hánl choval velmi tolerantně, jinak řečeno nechal vše na mně a příliš do časopisu nemluvil. Stejně jsem nemohl zabránit tomu, aby většinu obsahu Dějepisu a zeměpisu ve škole ovládly metodické články, mezi nimiž se články z oboru hospodářské geografie a dějepisu doslova ztrácely. Zjišťoval jsem, že z určitého druhu politické práce na VŠPHV jsem přešel do pedagogického nakladatelství ne snad na odbornou práci, ale na jiný druh politické činnosti. Pocit marnosti, který jsem z toho měl, se podstatně zmenšil, když jsem se seznámil s Milanem Churaněm, pracovníkem státního archivu. Zjistili jsme, že máme velmi podobné, mnohdy totožné politické názory. Byli jsme mladí, plní energie, a tak jsme se scházeli a vymýšleli, co by se dalo dělat "proti komunismu". I když to většinou byly pošetilosti, měly pro nás smysl. Pochopili jsme, že je málo "trvalých" způsobů, jak se vzepřít nemravnostem, které komunistický systém přinášel, že však mnohé je třeba vynacházet podle dané situace. Já jsem si rozpomněl na národoveckou tradici drobné práce a usmyslel jsem si, že se ji pokusím uplatnit v nových poměrech.

Také jsem si rychle začal hledat jiné zaměstnání. Náhoda tomu chtěla, že jsem se mohl ucházet o místo asistenta na filosofické fakultě, bohužel u prof. Říhy. Toho jsem zažil, už když jsem studoval (říkalo se mu "žralok", protože ve svých přednáškách líčil agresivitu imperialistických dravců) a do obnovené komunikace s ním jsem neměl chuť. Ale okolnosti také jednou byly na mé straně. Zdeněk Šikl, který se měl stát redaktorem nového časopisu "Dějiny a současnost", hledal partnera, druhého redaktora. Dějiny a současnost se chystala vydávat společnost s dlouhým jménem, jak se říkalo Společnosti pro šíření politických a vědeckých poznatků. Zdeněk tvrdil, že nebude obtížné, abych se stal druhým redaktorem, protože se dobře zná s vedoucím edičního oddělení Karlem Maršálkem.

Když jsem chtěl být přijat do Společnosti pro šíření politických a vědeckých poznatků, musel jsem se s Karlem Maršálkem seznámit. Bylo to příjemné - stačilo zajít s ním několikrát na pivo. Karel měl pivo kromobyčejně rád, takže v hospodě jsme vše dojednali. Že do doby než bude systemizováno druhé místo v redakci Dějin a současnosti, budu pracovat v jako redaktor svazku dějin Československé vlastivědy, což bylo ideové dítě předsedy společnosti s dlouhým jménem akademika Josefa Macka. Vedoucí tajemník společnosti Robert Horák, jehož byl Karel Maršálek náměstkem, se prý s akademikem Mackem dobře zná, takže mé přijetí nebude problém (a také nebyl). Oni ostatně, naši vědci, si redakční práci z větší části budou dělat sami.

Když jsem v roce 1960 - tentokráte víceméně po dobrém - odcházel ze Státního pedagogického nakladatelství, vyprovodil mě ing. Volek stručným ohodnocením mé redakční činnosti: "Víte, soudruhu Mandlere, vašeho odchodu je trochu škoda. Ale na druhé straně bude vždycky každé pracoviště rádo, když mu ubude člověk, který do všeho šťourá".

To jsem ještě netušil, že při posedávání v hospodě docházel nevinně se tvářící Karel Maršálek k podobným závěrům; samozřejmě mi nikdy neřekl, že nepřipustí, abych se stal redaktorem Dějin a současnosti. Ale nepřipustil to…

(Pokračování)

E.M.