ARCHIV

"otevřeno"

Chce justice ospravedlnit perzekuci?

Třináct let po převratu se v Hradci Králové rozhodli, že odhalí pamětní desku s nápisem "Pavel Wonka - oběť komunistického násilí". Bojovník za svobodu Pavel Wonka v tamější věznici zemřel v roce 1988. Už dnes si lze o tom přečíst sloupky v novinách. Možná že ani komunisté nebudou protestovat. Deska, která bude obsahovat Wonkovy životopisné údaje, po tak dlouhé době nikomu přespříliš nevadí. Podstatné je, že neuvádí viníky. Kdyby je uváděla, to by se asi Pavel Wonka jen tak desky nedočkal.

Možná - ale jen možná - by deska Pavla Wonky byla odhalena o pár let dříve, kdyby jeho bratr Jiří nepoukazoval tak dlouho a důsledně na vinu. Šlo mu hlavně o trutnovskou soudkyni dr. Marcelu Horváthovou, která na Pavla Wonku v roce 1988 uvalila vazbu, protože odmítl ochranný dohled. Ve vězení držel Pavel Wonka hladovku a jeho zdravotní stav byl takřka kritický. Bez ohledu na to ho soudkyně odsoudila k pěti měsícům vězení. Zde Pavel Wonka, jemuž se nedostalo potřebné lékařské péče, zemřel.

Po převratu se ani Jiřímu Wonkovi, ani Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných nepodařilo dosáhnout toho, aby dr. Marcela Horváthová byla za evidentní vážné provinění proti politickému vězni postavena mimo službu. Tím by se totiž porušila naše nepsaná, ale platná zásada obecnosti: jenom nikomu konkrétnímu nevytýkat jeho provinění, zvláště v době předlistopadové. Podruhé ji porušil Jiří Wonka, když psal soudkyni dopisy, v nichž jí připomínal, jak se podílela na smrti jeho bratra. Pravda, bylo by taktičtější, kdyby pro ni nepoužíval názvů z živočišné říše; jenomže jí to nebolelo, kdežto její verdikt, zajisté formálně slušný, bolel jeho bratra až k smrti.

Jiří Wonka si tedy zřejmě měl počínat podobně, jako to udělali docela přednedávnem autoři petice "S komunisty se nemluví". Nevím, kdo a jak se ozval konkrétně proti našim prezidentům, když s komunisty nejen mluvili, ale přímo se s nimi spojili; tehdy mohla mít petice směřující ke konkrétním záležitostem věcný smysl. Nynější petice věcný smysl nemá (komunisté jsou ve Sněmovně jazýčkem na vahách, "mluví" a budou s nimi mluvit všichni), ale mnoho signatářů se považuje za hrdiny - a nikomu to všechno nevadí.

Proti tomu byl postup Jiřího Wonky adresný, zaměřený proti soudkyni, která se nepochybně těžce morálně provinila. Wonka tím vadil justici (chtěl postavit soudce mimo službu!), a tak na něj vydali zatykač a poslali policajty. Jelikož prezident Jiřího Wonku během týdne omilostnil, pronásledovalo jej rozzuřené vnitro alespoň finančně. Měl zaplatit opravu auta poškozeného při zásahu (!), uhradit bolestné policistům, kteří jej zatýkali pomocí hmatů a chvatů (byli tři a Wonku poranili) a ještě platy dvou z nich, když byli tak značnou přesilou, jakou prezentoval Jiří Wonka, donuceni pobývat nějakou dobu v pracovní neschopnosti.

To, že kauza Jiří Wonka vůbec vznikla, je ostuda Ministerstva vnitra i Ministerstva spravedlnosti. Čas však pro ně nepracuje. Zatímco se snaží nějak na Wonku vyzrát (například poslední líčení nebralo ohled na čtyři civilní svědky, kteří potvrzovali hrubost policejního zákroku), pokračuje prestižní mezinárodní organizace Amnesty International v neustálé kritice českých poměrů za to, že úřady důkladně nevyšetřují zločiny v policejním sboru. Úřady podle Amnesty International policistům nadržují, a v důsledku toho " policisté se domnívají, že mohou beztrestně porušovat lidská práva."

A tak Ministerstvo vnitra drží krok a přitom ustupuje. Naposledy žádalo, aby Jiří Wonka zaplatil 16 tisíc, k odvolání Wonkova obhájce se však vyjádřil ředitel správy MV V Hradci Králové v tom smyslu, že už má zaplatit jen něco přes 1600 Kč "bolestného". Odvolává se přitom na lékařské zprávy, "které údajné zranění žalovaného nepotvrzují". Pozoruhodné: mám před sebou lékařskou zprávu z 14. února 1995 ("zákrok" byl proveden 13. února), z níž vyplývá, že ošetřovaný má "nad levým boltcem hematom o průměru 2 cm" a "na přední ploše obou bérců jsou po jednom hematomu o průměru 4 cm". Tato poranění přesně odpovídají výpovědím svědků - na něž ovšem soud dosud nebral zřetel.

Když se teď musí všude šetřit a škrtat zbytečné výdaje, neměly by naše úřady rychle zrušit žaloby a postupy, které mají posléze za cíl odůvodnit a ospravedlnit perzekuci protivníků předlistopadového režimu? Beztak je už pět minut po dvanácté.

E.M. (Lidové noviny 26. 6. 2003)