ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ VII.

"otevřeno"

Živé slovo učitele (2)

Předešlé pokračování pojednávalo o mé činnosti v redakci časopisů SPN v roce 1998. Pracoval jsem jako výkonný redaktor časopisů Dějepis ve škole a Zeměpis ve škole. Vyprávění skončilo tím, jak jsem hned zpočátku o polovinu zkrátil předsedovi redakční rady Zeměpisu ve škole dr. Doubravovi jeho dlouhatánský metodický článek a předložil mu ho.

Dr. Doubrava nemusel svůj zkrácený článek ani číst; stačilo mu, že viděl jeho délku, podle jeho měřítek krátkost. Začal lapat po vzduchu, povstal a naklonil se ke mně. Bylo vidět na první pohled, že má nepříčetnou zlost. Jen nebylo zcela jasné, jestli chce v příštích vteřinách vyskočit z okna nebo vyhodit z okna mne. Tato eventualita byla pravděpodobnější, nicméně vše se odbylo řevem. Že se to už nikdy nesmí opakovat, že podceňuji živé slovo učitele, že nechápu ideový význam Doubravových metodických pokynů a bůhví co všechno. Co jsem měl dělat? Slíbil jsem mu, že se to už opravdu opakovat nebude a odcházel jsem totálně poražen.Viděl jsem že tudy cesta nevede.

Pokusil jsem se v obou časopisech, hlavně v Dějepisu ve škole, o pozitivní řešení: sháněl jsem od historiků a geografů věcné články, z nichž některé se mi opravdu podařilo publikovat. Ale jen některé. Pedagogičtí metodikové rychle vynašli silnou obranu: pedagogické časopisy nemají duplikovat časopisy odborné, nýbrž jsou od toho, aby poučily učitele, jak si mají při výuce počínat. Metodika, umožňující působení živého slova učitele, je to nejdůležitější Své záměry udělat z obou tiskovin časopisy jsem mohl uskutečňovat velmi obtížně..

V té situaci jsem pojednou našel jakéhosi spojence. Paradoxní bylo, že spojenec se objevil na základě mých předsudků, z toho, že jsem stále ještě bral vážně věci, které starší a moudřejší redaktoři už dávno hodili za hlavu. Pedagogické časopisy byly celostátní, takže se na nich měli podílet rovněž Slováci. Tak to bylo stanoveno a samozřejmě, že v Praze něco takového brali jako formalitu: v časopisech se objevil slovenský článek jednou za čas. Já jsem na schůzích redakčních rad horoval pro větší účast Slováků na tvorbě časopisů (myslel jsem to upřímně) a v tom jsem předem vyhrával, vždyť to vlastně bylo oficiální stanovisko.

Nabídl jsem se, že pojedu do Bratislavy shánět slovenské historické (samozřejmě hlavně metodické) příspěvky. Tehdy ovšem platil pokyn, že do Bratislavy se nemá jezdit, nýbrž létat - kdosi spočítal, že je to hlavně v důsledku nižších diet levnější. Tak jsem poprvé letěl letadlem a tato cesta do Bratislavy a zpět se pak mnohokrát opakovala. Nebylo to jako cestovat dneska. Tehdy se svět ještě nebál teroristů, ale cesta letadlem asi nebyla bezpečnější. Dosluhovaly (vlastně přesluhovaly) Dakoty z druhé světové války a často jsem měl před Bratislavou pocit, že z jejich třesoucích se křídel padají nýty.

Můj první výlet do Bratislavy se odbyl jako běžná služební cesta. Ale když Slováci viděli, že to s jejich účastí na Dějepisu ve škole myslím vážně, byl pro mne každý přílet do Bratislavy malou slavností. Hostili mě a s radostí zjistili, že nenamítám, když mi nabízeli dobré pití. Jakmile z několika narážek zjistili, jaký mám vztah k režimu, netajili se svým. Nebyl příliš pozitivní, a to si s odstupem doby myslím, že přede mnou značně mírnili svůj odpor vůči Čechům. Vedli jsme dlouhé diskuse a celkem vzato se ke mně chovali velice hezky. Na schůzích redakční rady Dějepisu ve škole se to projevilo tím, že se mne slovenská zástupkyně kde jen mohla zastala.

V té době mě začala zaměstnávat cenzura (tehdy se jmenovala Hlavní správa tiskového dohledu - HSTD). Bylo to tím, že jsem přece jen nějaké věcné články do časopisu prosadil a cenzura si toho povšimla. Dnes už jsou doby, kdy existovala tato instituce, dávno za námi; "cenzuru" dělají dobrovolně sama média, a to často velmi přísně. Tenkrát to bylo zařízeno tak, že redaktor musel odnést na HSTD stránky časopisu a po nějaké době - dvou tří dnů - dostal zpět stránkové obtahy opatřené razítkem, které znamenalo, že příslušné číslo časopisu se může tisknout. Když jsem do Státního pedagogického nakladatelství nastoupil, šlo o čistou formalitu, jelikož cenzoři brzy pochopili, že v metodických článcích se nemůže vyskytnout nic, co by bylo možno považovat za protistátní. Tento formalismus velmi pozvolna mizel, a to právě v souvislosti s tím, jak se mi dařilo zasahovat do obsahu čísel a publikovat i věcné články. Asi po roce svého působení ve Státním pedagogickém nakladatelství jsem musel několikrát jít k pracovníkovi cenzury, který měl na starosti mnou redigované časopisy, a nechat si objasnit, které formulace neobstály. Buď jsem je změnil na místě, anebo jsem nedostal razítko a musel jít na cenzuru s opravenými formulacemi znovu.

Můj cenzor byl vytáhlý štíhlý chlapík, který se snažil tvářit civilně, přestože cenzura byl orgán Ministerstva vnitra. Zpočátku jsem se neodvažoval odporovat, ale čím víc houstly cenzurní zásahy, tím větší jsem dostával zlost, a po nějaké době jsem se osmělil a vůči jeho zásahům jsem vznesl cosi jako námitky. Příliš se mnou nediskutoval, úspěch mé námitky neměly, ale bylo vidět, že s ním lze hovořit. Příště jsem odporoval artikulovaněji a postupně se z mých návštěv u cenzora (škoda, že si nepamatuji jeho jméno) vyvinul dialog. Dokázal pak některé své zásahy vzít zpět a jiné zmírnit. Naše sblížení postoupilo tak daleko, že jsme spolu hovořili i o běžných věcech civilního (nikoli vnitráckého) života. To bylo výhodné pro stranu cenzurovanou, tedy pro mne.

Netušil jsem ovšem, jaký vliv mají cenzurní zásahy do obou časopisů na SPN. Nakladatelství bylo ze strany HSTD o všech cenzurních zásazích informováno a jeho administrativa se zabývala něčím, co by se dalo nazvat žebříčkem úspěšnosti redaktorů. Úspěšný redaktor byl ten, kdo neměl žádné cenzurní zásahy nebo jich měl jen minimum. Nejméně úspěšný byl ten, kdo měl cenzurních zásahů nejvíc. V této "neúspěšnosti" jsem vítězil na celé čáře.

Dozvěděl jsem se to, když mi jednoho dne vedoucí oddělení ing. Volek řekl, že se mám sebrat a co nejrychleji se dostavit k šéfredaktorovi nakladatelství.Už samo rychlé a strohé předvolán í se mi vůbec nelíbilo. Tomu odpovídal přísný výraz i tón šéfredaktorovy promluvy.Se značným důrazem pohovořil o "úspěšnosti redaktorů" z hlediska cenzury a o tom, jak jsem na tom s cenzurou špatně. Vlastně nejhůř. To není žádná formalita, zdůraznil, protože časopisy, které rediguji, nepůsobí podle cenzurních zásahů na učitele dostatečně výchovně. A my jsme povinni vědět, že naši učitelé nejsou na tom po stránce uvědomění vždy zcela nejlíp, mají kupříkladu množství přežitků a předsudků, které si přinesli z vykořisťovatelské společnosti. Bez intenzivní výchovné činnosti by živé slovo učitele nedokázalo oslovit žáky. Kdybych se takhle choval i nadále, zabrzdilo by to můj služební postup a to bych jistě nechtěl. Beztak nejsou peníze, ale musíme doufat, že jednou budou.

Na tuto originální šéfredaktorovu myšlenku jsem si v příštích letech mnohokrát vzpomněl - když jsem neměl peníze, což bylo často. Příliš nepředbíhám, protože tomu tak bylo i ve Státním pedagogickém nakladatelství. Redaktoři časopisů byli zařazeni v nižší platové třídě než redaktoři učebnic. Byla to bída. Na jedné poradě oddělení jsem se přihlásil a navrhl, abychom požádali o zařazení do stejné skupiny jako redaktoři učebnic. Některé redaktorky (v oddělení byla většina žen) hned s mým návrhem nesouhlasily, ostatní mlčely. Vedoucího oddělení můj návrh natolik rozčilil, že mi vytkl nedisciplinovanost a od té doby se ke mně často choval nepřívětivě.

Stěžoval jsem si na postoj redaktorů Marii Stryjové, redaktorce ruského jazyka ve škole. Byla to nastávající manželka Bedřicha Loewensteina, intelektuálka nepříliš vzhledná, ale vzdělaná a chytrá. Dobře jsme si rozuměli. Ale ani ona mě v této věci nepodpořila. Říkala, že jsem jiný než ostatní a v tomto ohledu "horší". Mně jde o peníze, jim ale - ví to, protože o tom s kolegyněmi několikrát mluvila - jde o důležitější věci. Myslel jsem si své: většina kolegyň měla dobře placené manžely. Ovšem i tak, proč by hovořily o penězích, kdyby jim o ně nešlo? Ale neodporoval jsem. Byl jsem však o zkušenost bohatší: že když člověk chce v těchto poměrech peníze, musí předstírat, že mu na nich nezáleží.

(Pokračování)

E.M.