ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ VI.

"otevřeno"

Živé slovo učitele (1)

Kdo uteče, ten vyhraje, tak končilo mé vyprávění o tom, jak jsem uprchl z místa tajemníka ČSM na Vysoké škole technologické. Mohl jsem dát výpověď z funkce tajemníka ČSM na Vysoké škole chemicko-technologické (a také jsem ji dal), protože se ve Státním pedagogickém nakladatelství uvolnilo místo po Bedřichu Loewensteinovi, který odcházel do Historického ústavu ČSAV.

Prvních čtrnáct dní v novém podniku jsem si ve Státním pedagogickém nakladatelství připadal jako v ráji. Ztratil jsem sice privilegium úřadovat sám v jedné místnosti, ale nelitoval jsem toho. Práce v pedagogickém časopise byla proti tomu, co jsem dělal na VŠCHT vrcholem odbornosti. Samo oddělení pedagogických časopisů, jehož jsem se teď stal členem, sídlilo ve dvou rozměrných místnostech - nejprve v Tomášské ulici, potom na Valdštejnském náměstí. V těchto dvou místnostech pracovalo poměrně značné množství redaktorů, protože každý předmět měl svůj "metodický" časopis; navíc tu sídlila dvoučlenná redakce Učitelských novin - jakási šlechta mezi ostatními redaktory. Učitelské noviny měly zacelovat ideologickou mezeru, která vznikala učitelům předmětů, jejichž metodické časopisy byly příliš "reálné". Obdobné, na chudáky rodiče zaměřené poslání, měla redakce časopisu Rodina a škola. Bedřich Loewenstein měl na starosti dva měsíčníky Dějepis ve škole a Zeměpis ve škole, a já jsem je po něm převzal.

Když jsem se obeznámil s obsahem časopisů, které jsem měl jako výkonný redaktor redigovat, pojala mne hrůza. Bylo zřejmé, že Bedřich Loewenstein pojal svou roli výkonného redaktora jako cosi naprosto přechodného. Pochopitelně: buď by se tomu člověk musel věnovat od rána do večera, nebo mohl nechat obsah časopisů tak, jak jej určila redakční rada, a pouze zajišťovat technickou stránku těchto, jak jsem brzy zjistil, více než problematických periodik. I tak to byl značný obsah práce. Já jsem se rozhodl pro první variantu. Oba časopisy byly plné obludných metodických článků, v nichž se učitelům - se zvláštním zřetelem na aktuální politické hledisko - vysvětlovalo, co a jak mají žáčkům říkat, popřípadě jak je mají zkoušet a jen sem tam se našel populárně pojatý článek odborný. A z nich se mi zase zdála přijatelná jen určitá část, ostatní byly zaměřené podle nejedlovské ideologie.

Říkal jsem si (mládí neoplývá moudrostí), že to nemohu jen tak nechat, chápal jsem, že změnit obsah těchto časopisů bude obtížný úkol, a to jsem ještě neznal jejich redakční rady. V jejich čele stály pozoruhodné osobnosti, oba pracovníci tehdejšího špičkového pedagogického pracoviště, Výzkumného ústavu pedagogického. Ten se kromě dusného ovzduší, které ovanulo příchozího, jen co do VÚP vstoupil, vyznačoval tím, že prosadil takřka každý rok revoluční změnu v osnovách, a demoloval tak naše školství.

Dějepis ve škole ovládala dr. Pravdová, mrňavá, zakyslá a nadmíru autoritativní žena, jejíž pohled na dějiny odpovídal - ostatně stejně jako u většiny členů redakční rady - nejspíš páté či šesté třídě, a ještě ke všemu podle trendu ideologického oddělení ÚV KSČ. Obsah časopisu tomu odpovídal. Zeměpis ve škole byl ovládán dr. Josefem Doubravou, osobně příjemným a pracovně schopným člověkem; nejenže dokázal redigovat celý časopis (Loewenstein mi řekl, že je lépe mu do toho nemluvit, a měl pravdu), ale ještě navíc psát nesmírně dlouhé a právě tak nudné metodické články, které číslo co číslo zabíraly značnou část rozsahu časopisu.

Stěží uvěřitelné nudě časopisů odpovídalo členstvo jejich redakčních rad, které jako by kopírovaly personální složení celého pedagogického nakladatelství. Až na výjimky několika mladých lidí se redakce SPN skládaly zejména ze tří druhů lidí: ze zasloužilých učitelů, kteří už byli na škole tak nemožní, že jim poskytli vejminek v pedagogickém nakladatelství, dále z komunistických fundamentalistů a posléze z lidí, které prosadil do pedagogického nakladatelství někdo známý, což byl ostatně i můj případ. Není divu, že tato komunita dokázala dát už tenkrát dohromady dějepisné učebnice - dějepisné jsem dokázal posoudit -, které dávaly jediný smysl, a to agresivně ideologický. Dějepis je asi na většině světa postižen ideologií nejvíc. Ale toto byla podle pouček Zdeňka Nejedlého ideologie napůl komunistická, napůl nacionalistická. Faktografie, jak o to ostatně bezděčně usilovali autoři osnov, nestála za nic a skrývala se pod zvýrazněným ideologickým povrchem.

Aby si někdo koncem padesátých let (1958-1960) vzal uprostřed této spouště do hlavy, že bude usilovat o opravdové zlepšení ať již učebnic, nebo časopisů, k tomu musel být mladý, nepříliš zkušený a musel mít značně nepřizpůsobivou povahu. V každém případě totiž postupoval proti koncepcím ideologického oddělení KSČ - lhostejno, zda si to uvědomoval nebo ne. Všechny uvedené parametry jsem splňoval a - pochopitelně - můj konečný výsledek by se snadno dal ohodnotit jedinou známkou: nedostatečně. Ale ještě než stručně vylíčím, jak jsem ve Státním pedagogickém nakladatelství propadl, dovolím si malou odbočku.

Pokud někdo v pedagogickém nakladatelství poctivě pracoval a navíc neodbytně usiloval o novoty a zlepšování daného katastrofálního stavu, brzy musel z SPN odejít. Ale byli také lidé, kteří poctivě pracovali a snažili se přizpůsobit pedagogicko-politickému klimatu pracoviště aspoň do té míry, aby je nevyhodili. Vzpomínal jsem na ně v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy přece ve společnosti bylo takových lidí víc, než si dodnes myslíme, a myslíme si to hlavně proto, že ze společnosti viditelněji vyčnívají drobní zloději, političtí machři a podvodníci než lidé poctiví. Ale také proto, že mnozí intelektuálové jsou dodnes ovlivněni disidentským myšlením, podle něhož normální lidé, tedy především ti poctiví, de facto kolaborovali s komunisty a patří snad ne do očistce, ale rovnou do pekla. V padesátých stejně jako v sedmdesátých či osmdesátých letech (a vždy jindy) samozřejmě platilo, že mladí lidé, kteří vystudovali určitý obor, chtějí v životě uplatnit své znalosti a dovednosti. Pravda, už tenkrát, deset let po komunistickém převratu, tedy koncem padesátých let postupně postihovala naši společnost desintegrace, což potom po dalších patnácti dvaceti letech…. Tím spíš bychom neměli "normální" lidi, kteří poctivě žili a pracovali v té době, odsuzovat.

Mám-li se vrátit ke svému redakčně pedagogickému osudu, musím předeslat, že jsem k oněm "normálním lidem" nikdy nepatřil. Vždycky jsem měl svou hlavu a vždy jsem si ji natloukl o zeď zdejších poměrů. Inu, každý je nějaký. V pedagogickém nakladatelství jsem tuto samozřejmou poučku uskutečnil tak, že jsem se od počátku nelogicky a netakticky pustil do boje na dvou frontách, na frontě dějepisné i zeměpisné. V dějepise jsem se ovšem cítil mnohem jistější, jenže právě v Dějepisu ve škole to bylo obtížnější. Časopis byl zavalen množstvím příspěvků o tom, jak ideologicky správně vykládat husitství, Jiráska, dělnické hnutí, dějiny KSČ i KSSS. O vypuštění některých z těchto článků jsem bojoval s paní dr. Pravdovou, většinou ovšem marně, u jiných jsem našel věcné chyby, takže i ona je musela odmítnout, a jiné se mi zase podařilo na věky zasunout do redakčního šuplete. Ale proti mně samojedinému stála hrozivá falanga takových článků a autorů, a tak se na obsahu časopisu tyto zásahy, které mě značně namáhaly, poznaly jen velmi nepatrně. Až jsem se tomu divil.

Trochu jiné to bylo v Zeměpisu ve škole. Byl jsem laik a chápal jsem sice, že například nesrozumitelný článek, jak vykládat učivo o severní Africe a jak z poznatků o ní zkoušet žactvo, byl v časopise zbytečný, jenomže nic víc bych byl o takovém článku nedokázal říct, vše ostatní zavánělo politickým krchovem. Řekl jsem si, že začnu od dr. Doubravy, s kterým jsme si při prvním setkání báječně popovídali, a zkusil jsem zkrátit jeho housenkovitě dlouhý metodický text. Po pětačtyřiceti letech nevím, o čem byl, ale přesně jsem to nevěděl už tenkrát, jelikož Doubravovy články se podobaly jeden druhému jak vejce vejci. A tak - překvapilo mne to - se mi bez potíží podařilo zkrátit jeho text zhruba o polovinu. Hrdě jsem mu ho předložil.

(Pokračování)

E.M.