ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ V.

"otevřeno"

Pod okap (2)…

Minule jsem psal o tom, jak jsem se řízením osudu stal tajemníkem ČSM na Vysoké škole chemicko-technologické a jaký jsem měl komplex z administrativní práce, kterou tato funkce obnášela.

Můj komplex z činnosti na VŠPHV byl ovšem hlubší, než jsem stačil naznačit. Je těžký život v v zaměstnání, kde vás berou vážně asi jako náramkové hodinky. Prosvazáčtí odborní asistenti se ke mně aspoň chodili vypovídat, ale při různých příležitostech (například když se vyjednával termín pro nějakou schůzi) jsem musel také jednat s "normálními" odbornými učiteli, docenty a profesory. Nemohu říct, že by mi dávali najevo nějaké přezírání; prostě svazáckého tajemníka nebrali na vědomí. Bylo to nepříjemné.

Ke všemu ještě jsem nedodržel své předsevzetí, že se nebudu plést do věcných záležitostí svazácké "organizace". Jenomže právě v té době sílícího politického tlaku se aktivnější členové svazu mládeže na škole začali skutečně organizovat. A předseda hlavního výboru ČSM Nerad(§) byl ostrý hoch. Šel s duchem doby a rozhodl se, že je třeba aktivizovat práci svazu mládeže tím, že výbor vezme studenty "u huby" - nebude se s nimi hádat, handrkovat, přesvědčovat je. Prostě se za pomoci odborných pracovníků i administrativy školy hlavní věci (především, že každý student musí být členem ČSM) nařídí a bude to. Poměrně ostře jsem proti němu vystoupil. Na půdě svazu mládeže a ještě k tomu v té době jsem samozřejmě nemohl vyhrát, nicméně podařilo se mi získat v celoškolském výboru ČSM několik příznivců, a tak se spor o to, máme-li "brát studenty u huby" rozhoříval. Měl jsem čím dál tím intenzivnější pocit, že to nedopadne dobře.

Do toho zasáhl osud. Dostal jsem žloutenku, musel jsem do nemocnice a několik týdnů jsem nemohl chodit do práce. Nerad měl zelenou. Když jsem byl v pracovní neschopnosti, mohl podle své chuti vzít studenty "u huby". Pokusil se o to a zjistil, že to není tak jednoduché. Místo toho, aby se všichni student stali členy svazu mládeže, bylo dost takových, kteří z ČSM vystoupili, a administrativa školy je nedokázala potrestat. Nerad se umírnil a když jsem se vrátil do práce, mohli jsme spolu víceméně normálně komunikovat.

Nastalo pro mne na VŠCHT poměrně klidné období, ve kterém měl můj spleen dostatek příležitosti, aby mne jak se patří zneklidňoval. Jakýmsi vyrušením byly studentské grotesky, které se odehrávaly vedle, na vojenské katedře. Můj "sekretariát" byl umístěn vedle místnosti vojenské katedry a hned vedle ní bylo pánské WC. Na vojenské katedře sídlila starší žena viktoriánského vzezření - dříve se takovému stvoření říkalo stará panna. Muselo to jednou přijít a opravdu se stalo, že si některý ze studentů spletl dveře a místo na WC vešel na vojenskou katedru a pak … Reakce té paní byla hrozná a to vedlo studenty k tomu, že toto jakoby opomenutí sem tam opakovali. Mně to příliš zábavné nepřipadalo. Ostatně práce jsem měl dost: vybíral jsem příspěvky, snažil se, aby alespoň někdo chodil na schůze, sháněl studenty na brigády, vyplňoval různé formuláře a věnoval se podobným administrativním činnostem.

Dlouho to netrvalo a najednou se vše úplně změnilo. Dostal jsem poprvé a naposled písemnou pozvánku na rektorskou radu. Ani jsem při svém svazáckém flegmatismu netušil, že taková instituce existuje, a nechápal jsem, proč bych se zrovna já měl tak vznešené porady zúčastnit. Byl jsem však poučen, že jsem "složka", a tudíž jako takový mám být zván na každou poradu rektorské rady.

A právě tato jediná porada, na kterou mě pozvali, byla mimořádně důležitá. Hned úvodem rektor prohlásil, že mnozí z nás v přestálé zkoušce - to byl vztah k maďarskému povstání - prokázali nedostatek uvědomění a že je z toho třeba vyvodit patřičná ponaučení. Pochopil jsem, že jsem přítomen součásti proti-wichterlovského tažení, brzy však vyšlo najevo, že jde ještě o další důležitou věc. Rektor ve svém úvodním projevu pokračoval, že se dokonce našel jedinec, který chtěl organizovat studenty a pedagogy proti straně. S tímto protistranickým přístupem se musíme vypořádat.

Předvolali toho člověka, jehož jméno jsem už dávno zapomněl, musel před námi stát jak malý kluk, díval se do země a bylo jasné, že kdyby mohl, utekl by někam hodně daleko. Od první chvíle bylo patrné, že se proti němu domluvili. V době maďarské krize prý se vyjadřoval v tom smyslu, že se má s komunisty zatočit i u nás, což zaslechla soudružka z kádrového oddělení a teď to tady tomu člověku přede všemi dosvědčí… Jenže v organizaci tohoto monstrprocesu byly zjevné chyby. Soudružka z kádrového oddělení místo toho, aby svědčila, začala popotahovat, za chvíli brečet a svědectví pořád nikde.

"Obžalovaného" jsem neznal a nedělal na mne nejlepší dojem. To je ale asi těžké, aby člověk v takové situaci vypadal sympaticky. Vzpomněl jsem si na procesy s protistátním a protistranickým centrem, na umrtvující řeči prokurátora i na vynucená přiznání obviněných a měl jsem pocit, že musím něco udělat, že to tak nemohu nechat. (Když jsem po letech o tom přemýšlel, pochopil jsem, že moje jednání bylo tehdy silně ovlivněno mým komplexem přetvařujícího se svazáckého tajemníka.) A rychle jsem se rozhodl.

Přihlásil jsem se o slovo, což přítomní přijali se zjevným uspokojením: mládežnická složka přiloží polínko do ohně, doutnajícího pod pohanem. Jenže do mne to vjelo a pronesl jsem ve prospěch toho člověka, kterého mezitím vykázali z místnosti, dlouhou obhajobu. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Přesvědčivě jsem mluvil o tom, jak jsem v době maďarských událostí jezdil denně do Benešova a jaké hrozné věci nejrůznější živly ve vlaku veřejně povídaly a plánovaly; proti tomu se tenhle člověk choval jako jehňátko. Pokračoval jsem, že se nesmí zapomenout na neurotičnost zcela nedávné doby, na tlak třídního nepřítele a další podobné hlouposti. Ke konci proslovu jsem se začal potit. Co když řeknou: a co ty, soudruhu? Jak jsi se zachoval, když jsi ve vlaku poslouchal ty živly? Uvědomil jsi patřičná místa?

Obával jsem se zbytečně. Oni čekali vše možné jenom ne útok z této "vlastní" strany. Byli ohromení, bezradní, a tak se mi toho chlapíka opravdu z toho podařilo dostat. Dál už jsem se o něho nestaral (samozřejmě, že ho brzy potom beztak vyhodili, i když údajně s lepším posudkem, než původně plánovali). Mé advokátské vystoupení bylo celkem až příliš úspěšné. Ani jeden z prosvazáckých asistentů si nemyslel, že mé jednání vedla ruka třídního nepřítele. Byli naopak sebekritičtí: měli jsme tě předem instruovat, říkali, příště už se taková chyba opakovat nebude. Ostatně museli mít černé svědomí, vysvětlovali mi, že bych se mýlil, kdybych jim podkládal jiné než nejčistší úmysly. Dostali totiž z obvodního výboru strany za úkol vyvodit závěry z maďarských událostí, přirozeně včetně závěrů personálních. Museli někoho vyhodit, aby škola zůstala před vyššími orgány čistá, a tak vybrali asistenta, který byl odborně neschopný. Poprvé, aniž jsem si toho byl vědom, jsem se setkal s "českou cestou". Takhle se to u nás dělalo a dělá.

Proti názoru komunistů, které mé vystoupení na rektorské radě spíše utvrdilo v přesvědčení, že jsem "jejich", dospěla "reakce" mezi studenty - a ta byla na VŠCHT dosti silná -, k závěru sice pochopitelnému, ale bohužel značně přehnanému. Mysleli si, že jsem obdařen mimořádnou mocí a že dokážu, co si zamanu. Začali za mnou chodit a svěřovat se mi. Ocitl jsem se v situaci opravdu schizofrenní, protože se mi svěřovali komunisté i jejich odpůrci - a do toho přišla příhoda s uneseným letadlem.

Bylo to tak: Vrcholem snažení nekomunistických studentů z VŠCHT byl únos letadla na lince Praha-Bratislava. Byly toho plné noviny, protože pečlivě zorganizovaný únos se nezdařil. Strana a Rudé právo triumfovaly. Pro mne bylo vše velmi nepříjemné: začali za mnou chodit známí zavřených studentů, abych únosce dostal z maléru. To byl ztřeštěný nápad, případ na rektorské radě a kriminální kauza těchto "teroristů" se nedaly srovnávat. Ke všemu mi oficiálně zavolali z vnitra a chtěli údaje o tom, jak žijí někteří studenti; měl jsem dojem - jistě oprávněný -, že na mě vnitro vyvine nátlak, abych s ním nějakým způsobem spolupracoval.

Nechybělo mnoho a upřímně bych si zoufal. Ale jako ještě tolikrát potom mi pomohla shoda okolností, tentokrát nepříjemná. Dostal jsem na pracovišti epileptický záchvat. Byl silný, takže mne museli převézt do nemocnice. Pak jsem byl jsem několik dní doma a když jsem přišel na VŠCHT, dozvěděl jsem se radostnou zprávu, že můj kolega ze studií Bedřich Loewenstein odchází do Historického ústavu. Až dosud byl výkonným redaktorem časopisu Dějepis a zeměpis ve škole, který vydávalo Státní pedagogické nakladatelství. Bedřicha jsem dobře znal a nemusel jsem ho přemlouvat, aby se za mne přimluvil; naopak byl rád, že za sebe může nabídnout náhradu.

A tak jsem brzo přišel na Obvodní výbor ČSM a požádal soudružku Zemanovou, aby mě co nerychleji pustili z pout svazu mládeže. Tentokrát se ani nepokusila o úsměv. "To jsi nám neměl dělat, Emane," řekla a vykládala mi, jak obtížné bylo prosadit mne do funkce tajemníka ČSM. Nejenže jsem dostal katastrofální posudek, ale soudruzi z Ministerstva vnitra nelitovali námahy a osobně navštívili Obvodní výbor KSČ Prahy 6, aby objasnili, jaké jsem kvítko. Ona sama se pro mé přijetí angažovala a - podařilo se. Teď byla z mého odchodu smutná.

Musím se přiznat, že já vůbec ne.

(Pokračování)

E.M.