ARCHIV

"otevřeno"

Mnohotvárnost socialismů

Ulice evropských měst se prohýbají pod ráznými kroky demonstrantů, nad jejichž hlavami se vznášejí protikapitalistická a protiglobalistická hesla. Davy provolávají hesla proti snižování životní úrovně, které má postihnout Německo, Itálii a Francii, ale také Polsko, Slovensko i - Česko. Všude se snižují či ruší sociální dávky, všude se chystají na zvýšení věku pro odchod do důchodu a na svědomí to mají většinou socialistické vlády. Převrátila se Evropa a kráčí kupředu vzhůru nohama?

Pikantní na té věci je, že se v zásadě táž opatření a ve stejnou dobu chystají jak ve "staré Evropě", tak v Evropě postkomunistické. V desetiletích studené války byly země západního bloku kapitalistické, kdežto státy sovětského impéria - jak jinak - socialistické. Jak je to možné, že reformy na Východě i na Západě jsou teď téhož druhu?

Odpověď je prostá. Tzv. sociální stát evropského střihu byl a dosud je právě svou sociální stránkou socialistický. Při troše nadsázky lze říci, že v letech studené války soutěžily v Evropě státy kapitalistického socialismu se státy socialismu sovětského. Z těch sovětských se "sociální jistoty" uskutečnily nejvíc v NDR (ta je dnes jako součást NSR mimo hru) a u nás. Západní demokracie si nejen troufly na sociální vymoženosti, ale ještě přibraly do řad vlastního obyvatelstva rovněž značné množství imigrantů. Mohly si to dovolit mimo jiné proto, že dávaly ze státního rozpočtu nevelké sumy na obranu; chránily je Spojené státy - obdobně jako své satelity "chránil" mocný Sovětský svaz.

Není nutno poučovat čtenáře, že produktivita sovětského tábora nemohla soutěžit s produktivitou Západu a jeho podstatně vyšší životní úrovní, takže od roku 1989 se po rozpadu sovětského impéria upevňovaly postkomunistické, s výjimkou Balkánu národní státy. Nyní se v Evropě chystá velká integrace a spolu s ní pokusy o co největší úspory a šetření. Je to konec evropského socialismu?

Vůbec ne. Evropský socialismus se pouze na Západě i na Východě musí poněkud uskrovnit, aby rozpočty jednotlivých států nebyly v minusu. Ale i potom zůstává obrovský problém. Evropa, která se tak či onak bude muset co nejtěsněji integrovat, nemůže dnes po vojenské stránce soutěžit nejen se supervelmocí (to vůbec nepřipadá v úvahu), ale ani s Ruskem a s Čínou. I když se teď evropské vlády ubrání před vlastním obyvatelstvem a státy se zbaví zadluženosti, nezdá se, že by jim zbylo dostatek finančních prostředků na obranu. To je velký problém. Irácká krize ukázala, jak bezmocná a bezzubá je opozice zpohodlněných a nedostatečně vyzbrojených evropských států vůči americké velmoci, která rozhodně nedostatečným vyzbrojením netrpí. A tak se zdá, že chystaným uskrovňováním transformace evropského socialismu nekončí.

E.M.