ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ IV.

"otevřeno"

Pod okap (1)…

V minulé kapitole jsem hovořil o tom, jaký konec vzala má kariéra archiváře. V benešovském archivu jsem se nechtě dostal do politického konfliktu s šéfem archivní správy Ministerstva vnitra kapitánem Tomanem. Konflikt pro mne skončil ještě docela dobře: jenom tím, že jsem musel z archivu odejít

Když jsem poprvé vstupoval do zamřížované ho benešovského archivu, necítil jsem se nejlíp a v mém vědomí zůstal několik týdnů nejasný pocit neuspokojenosti, někdy i ohrožení. Když jsem z benešovského archivu odcházel, cítil jsem se hůř. Nejen proto, že se poměry v archivu, tedy náš vzájemný vztah s jeho šéfem dr. Drobným, pohybovaly pod bodem mrazu, ale hlavně proto, že jsem si představoval, co se mnou bude, až uplynou dva měsíce, po které jsem ještě byl civilním zaměstnancem Ministerstva vnitra. I když jsem se vyptával, zda někdo ze známých neví o nějakém vhodném zaměstnání, byl výsledek žalostný. Pomalu, ale jistě jsem si zoufal a připravoval jsem se na to, že se bude opakovat situace ze studia, kdy jsem po narození dítěte půl roku pracoval jako závozník. Ale osud připravuje překvapení.

Jednou večer k nám přišla Eva K. Studovali jsme spolu a brzy jsme ztratili vzájemný kontakt; byl jsem pro ni málo levicový, ona pro mne přespříliš. Zachovala se ke mně hezky: když se dozvěděla se o mé situaci, sama mi nabídla místo. Řekla mi, oč jde (byla to funkce tajemníka Československého svazu mládeže na Vysoké škole chemicko-technologické), a já jsem na ni vyvalil oči a odpověděl jsem, že to snad nemyslí vážně. Vylíčil jsem jí celkem upřímně, že jsem musel odejít z archivu z politických důvodů. Na ni to příliš velký dojem neudělalo, řekla, že má známého s takovými konexemi, že dostat mne na místo tajemníka ČSM nebude problém. Byl bych si měl vyžádat aspoň den na rozmyšlenou, ale neudělal jsem to. Čas do odchodu z archivu se krátil a já jsem si nemohl vybírat, když nebylo z čeho. Hned druhého dne jsem vyplnil dotazník (opět to byl velký dotazník) a dva dni před odchodem jsem dostal zprávu, že jsem přijat. Měl jsem se hned po ukončení pracovního poměru v archivu dostavit na obvodní sekretariát ČSM na Vítězném náměstí v Dejvicích.

S chutí jsem pospíchal do Dejvic. Dostal jsem razítko do občanské legitimace, což bylo tenkrát neobyčejně důležité, protože bez razítka, to znamená bez pracovního poměru, mohl být člověk stíhán pro příživnictví. A byl jsem "přijat" první tajemnící obvodního sekretariátu, soudružkou Zemanovou. Byla to statná podmračená žena, na jejímž vzhledu nepochybně zanechaly stopy značné osobní problémy. Po celou dobu našeho hovoru se na mne neúspěšně pokoušela usmát, čímž náš hovor dostal zvláštní kolorit. Takže si na něj pamatuji dodnes. Soudružka Zemanová mi vysvětlila, jak politicky významnou práci budu vykonávat - doba je vážná a projevuje se to rovněž na školách. Studenti dnes mají mnohem chladnější vztah nejen ke svazu mládeže, ale k režimu vůbec; je třeba dát do pořádku formální náležitosti (nábor nových členů, vybírání známek do legitimací, pořádání schůzí, účast na brigádách), které se na VŠCHT, proč bychom si to nepřiznali, zcela zhroutily. Nu a na základě toho teprve bude možné dělat politickou práci v pravém slova smyslu.

Pochopil jsem - a odpovídalo to skutečnosti -, že vlastně mou pracovní náplní bude administrativa, a měl jsem z toho nelíčenou radost. Když jsem se seznámil se situací na škole, radost poněkud pohasla. "Organizace" svazu mládeže na VŠCHT byla zcela rozložen a pro mne, který jsem musel uvést administrativu alespoň do zdánlivě existujícího stavu, byla VŠCHT jako objekt mého zaměstnání o to obtížnější, že šlo o velkou školu s třemi fakultami. Když jsem nastoupil, nepřipadaly schůze a vybírání známek v úvahu a mně nezbývalo než obrátit se na asistenty, kteří měli kladný vztah k ČSM. Bylo jich málo, ale existovali. Buď to byli komunisté nebo se chystali stát se komunisty. Zval jsem je na "sekretariát" - byl to takový větší kurník hned vedle vojenské katedry -, snažil jsem se s nimi přátelsky hovořit a získat je pro to, aby pomohli získat v jednotlivých ročnících aspoň někoho, kdo by vybíral známky. Prodávat známky a posílat je na konto Obvodního výboru ČSM, to nepochybně byla viditelná činnost takového svazáckého pracovníka, jako jsem byl já.

S asistenty se mi podařilo navázat více méně lidský kontakt. Chodili za mnou a svěřovali se mi se svými starostmi. Tak jsem se pozvolna seznamoval s politickou situací na VŠCHT. Bylo to v době, kdy revoluce v Maďarsku byla potlačena a náčelníci v Kremlu rozhodli, že v Československu se žádné uvolnění trpět nebude. To ovšem tehdy ještě nikdo nemohl vědět. Ale tlak ÚV a ústředních úřadů sílil a valil se přes nesmělé aktivity, jejichž účelem bylo zvýšit společenskou toleranci. Politické klima houstlo. Na Vysoké škole chemicko-technologické se to zatím projevovalo nepříliš znatelně. A přitom kdesi v pozadí, jak jsem se to dozvídal od prosvazáckých asistentů, se připravoval hon na vyštvání hlavy reakce z VŠCHT. Když člověk slyšel ty soudruhy mluvit, nabýval dojmu, že na škole existuje reakční skupina spojená umnou organizační sítí. V čele této nebezpečné skupiny pak stála sama mezinárodně uznávaná autorita, akademik Otto Wichterle.

Podle toho, co říkali asistenti, působil akademik Wichterle na vysoké škole chemické svobodomyslně a využil doby kolem maďarského povstání a politických pohybů v Polsku k tomu, aby se mezi studenty netajil svými nikterak marxistickými názory. Komunisté na VŠCHT si zapisovali do paměti všechny jeho protikomunistické výroky a Wichterle jako osobnost je přiváděl k vytržení - nepříjemnému ovšem. Věděli, že bude obtížné se s ním vyrovnat, protože byl dobře znám za hranicemi, a tak chodili, šuškali a vymýšleli, jak ho z VŠCHT dostat pryč. Zase tak příliš těžké to nebylo, protože rektor VŠCHT prof. Maděra neobyčejně ochotně jednal podle příkazů obvodního, městského, ústředního - prostě jakéhokoli sekretariátu KSČ.

Asistenti se mnou hovořili, jako bych patřil mezi ně. Nemohl jsem jim říct, jak se na připravovanou kampaň proti prof. Wichterlovi dívám; oni mi však mi usnadňovali mou roli tím, že přede mnou vylévali své nitro, a co si myslím já, je nezajímalo, takže mně stačilo moudře naslouchat a tvářit se chápavě. Beztak to byla přetvářka a jak tak šel týden za týdnem, vznikl a sílil ve mně komplex, že dělám něco, co bych dělat neměl. Že když to tak půjde dál, stane se ze mne opravdový pomocník komunistů. Samozřejmě, mohl jsem se nějakým způsobem vzbouřit, ale nevěděl jsem jak.

(Pokračování)

E.M.