ARCHIV

"otevřeno"

Václav Klaus - záruka bezpečí?

Václav Klaus zahájil svou prezidentskou kariéru tak výraznými kroky, zejména v oblasti zahraniční politiky, že to některé komentátory, zejména Bohumila Doležala a mne vedlo k obavám o příštím formování politického systému v České republice. Prezident prohlásil, že bude daleko víc využívat svých pravomocí v zahraniční politice (začal svolávat předsedy stran a parlamentních výborů k debatám o EU, přičemž jeho postoj k Evropské unii se liší od vládního) a dokonce zabrousil do ústavních kompetencí ve vnitřní politice tvrzením. že nemusí jmenovat ministra, kterého mu navrhne premiér. Příliš jsme se s Doležalem nelišili v předvídání možností pokažení našeho demokratického politického systému, a to především z prezidentovy strany. Bohumil Doležal hlavně zdůrazňuje reálné možnosti nového hradního bloku jakožto mocenského centra stojícího proti vládě, přičemž centrem moci bude Hrad. Já jsem upozorňoval na další kroky k vytváření národní jednoty připomínající Národní frontu a na to, že Václav Klaus působí přinejmenším k degeneraci české demokracie.

Nebudu citovat, protože ve sporu stanovisek, který vznikl publikací článku Petra Nováčka "Kdopak by se prezidenta Klause bál" (Hospodářské noviny 23. května), polemizujícího s textem Bohumila Doležala i s mým článkem, nejde o jednotlivosti. Jde o zásadní srovnání s předešlými politickými poměry ("hradní blok" a "pětka" za první republiky, Národní fronta, Benešův prezidentský systém v Londýně), přičemž Petr Nováček přesvědčivě dokazuje, že tyto instituce či situace se dnes ve své původní formě nemohou opakovat. A tak se tedy Václava Klause nemusíme bát. Za Bohumila Doležala hovořit nemohu, ale když jsem četl jeho článek, nenapadlo mne, že by byť i jen na chvilku uvažoval o tom, z čeho jej Petr Nováček podezírá, například z uvažování o absurdní možnosti opakovat "pětku" v původní prvorepublikové formě; analogie v takových článcích, jako je Doležalův, jsou obecné, a tím i záměrně nadsazené a čtenář je jistě také tak chápe. Takové analogie připomínají, že se v nových poměrech může opakovat cosi podobného tomu, co tu už bylo. V daném případě se o to prezident snaží. Pokud jde o mne, výslovně jsem napsal: "Václav Klaus v současné době vytváří situace, v nichž by za příznivých podmínek mohla vzniknout obdoba prezidentského systému." Jsou to pouhé možnosti, ale neměli bychom je podceňovat. Zvláště když Václav Klaus může snadno navázat na snahu svého předchůdce zamíchat se do vládní politiky, jak jen to je možné. A že by Havlův "Hrad" "byl spíše dílnou na sny a zbožná přání", jak píše Petr Nováček, o tom by asi pochyboval každý, kdo mohl sledovat aktivity Hradu od sarajevského atentátu až po vytvoření Tošovského vlády.

Petr Nováček se domnívá, že u nás "to" není tak "ve psí", ale já bych řekl, že česká situace je ve psí dost. Dokladem toho jsou mimo jiné poslední aktivity Václava Klause směřujícího proti visegrádské spolupráci. Tu prezident odjakživa chce a nyní může úplně pokazit; přitom tento typ regionálního sdružení je pro tak malý stát, jako je Česká republika, jedinou šancí, jak důstojně působit v Evropské unii. A tak mohu s klidným svědomím říci, že se prezidenta Klause opravdu bojím. Bojím se také jeho schopností působit na city obyčejných lidí: po karambólu ve vztahu ke Spojeným státům, který způsobil rovněž jeho záporný postoj k irácké válce, se neostýchá chlubit tím, že s ním prezident Bush v Petrohradu hovořil celé čtyři minuty! (A to ještě část rozhovoru zaujala jízlivá Bushova starost o amerického vyslance v Praze, toho, kterého náš prezident urazil.) A aby toho nebylo málo: ještě se také bojím obnovy Národní fronty, i když samozřejmě ne té původní. Snad na takových obavách není nic špatného.

E.M.