ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ II.

"otevřeno"

Archiv, kriminál a Ministerstvo vnitra (3)

Minule jsem vylíčil, jak jsem se pro nepřízeň Ministerstva vnitra dostal do benešovského archivu a jak napjaté vztahy panovaly mezi mnou a mým šéfem dr. Drobným. Vše vyvrcholilo víceméně výhružným pohovorem s náčelníkem archivní správy Ministerstva vnitra kapitánem Tomanem pro mé provinění - jel jsem do práce stopem.

Očekával jsem, že se mé vztahy s vedoucím archivu po rozhovoru s kapitánem Tomanem rychle zhorší. K mému údivu se tak nestalo, vše zůstalo jako dřív. Ale ne nadlouho. Dvakrát přijeli do benešovského archivu "na brigádu" pracovníci archivní správy Ministerstva vnitra. Bylo jich několik; s překvapením jsem zjistil, že je sice velmi povrchně, ale přece jen znám z Vysoké školy politických a hospodářských věd. Měli nám pomoci s tříděním archiválií (abychom Bouzek a já mohli nosit víc krabic do druhého patra), nijak se nesedřeli, ale nějakou práci odvedli. Stejně jako oni ke mně, ani já k nim jsem nepociťoval averzi. Tykali jsme si, chodili jsme společně na oběd - a to byla lahůdka pro dr. Drobného. Jestli potřeboval důkaz o mé konspirativní činnosti, zde ho měl.

Do jaké míry se ti hoši za mě přimluvili u kapitána Tomana, to nevím. Po nějaké době ale přijel na brigádu on sám a vedl se mnou mezi čtyřma očima dlouhý a poměrně přátelský hovor. Dost mi o sobě vyprávěl. Byl za války členem partyzánského oddílu a s rozkoší na to vzpomínal. Zaujalo mne, že nejraději povídal o brutálních scénách, a bylo patrné, že jich musel zažít dost. Například - na to si vzpomínám, jako by to vyprávěl před týdnem - jak partyzáni v horkém létě na horách chytli Němce a přivázali ho nahého k osamocenému stromu a chodili se dívat, jak se připéká na slunci. Po nějaké době začal křičet bolestí a křičel stále hlasitěji, až pojednou umlkl a upadl do bezvědomí. Pak už je nezajímal, nechali ho tam samotného umřít.

Kromě líčení takových příhod, které vyvolávaly mrazení v zádech, hovořil kapitán Toman s upřímnou kritičností o vnitropolitické situaci. Uvědomoval si, že ve vedení státu je zapotřebí změn, přičemž zvláště měl zálusk na ministra Václava Kopeckého. Já jsem nadšeně souhlasil a doplňoval jsem další kritické připomínky. Celkem jsem se však maskoval: dával jsem pozor, aby si kapitán Toman nemohl dát dohromady nic z mých pravých názorů (od kolegů z archivní správy jsem věděl, že Toman je osobním přítelem Antonína Novotného.). Snažil jsem se tedy k němu chovat asi tak jako dr. Drobný ke mně. Ani jsem si neuvědomil, že ne vždy se mi to podařilo - neměl jsem ještě zkušenosti s praktickým životem v komunistickém režimu, ani s pracovníky Ministerstva vnitra.

Přitom to byla doba, kdy záleželo na každém slůvku. Netrvalo dlouho, propuklo budapešťské povstání a několik dní, až do sovětské intervence, byla vnitropolitická situace dosti napjatá. Poslouchal jsem polskou Svobodnou Evropu, abych věděl, jaká je situace v Maďarsku. Jaká byla situace u nás doma, to jsem kupodivu z dojíždění do práce věděl až moc dobře. Až do počátku maďarského povstání to ve vlacích vypadalo pořád stejně, lidé seděli, někteří pospávali, jiní něco četli a další si povídali o osobních věcech. Povstáním v Budapešti se jízda vlakem změnila.Po těch pár dní se vždy v kupé našel někdo, kdo si začal pochvalovat, jak v Maďarsku s komunisty zatočili, a nikdy nebylo nikoho, kdo by se postavil na odpor. Nešlo to, většina s protikomunistickým agitátorem souhlasila nebo aspoň nebyla proti. Zažil jsem scény tohoto druhu:

A: Teda ti to v tý Budapešti pěkně roztočili. Škoda, že to nejde o něco rychleji.

B: Jen se nebojte, vono se to rozšíří na celý Maďarsko.

C: Je to dobrý, už jsem slyšel, že tam komunisty začali věšet.

A: To by se u nás stát nemohlo, my na to nemáme.

B: Ale máme, počkejte si jen chvilku a uvidíte, jak budeme věšet komunisty i u nás.

Až do té doby jsem si myslel, že jsem se už vyrovnal s ideologií, kterou jsem v posledních dvou třídách na gymnáziu horlivě přijímal a jíž jsem byl zcela obklopen v dalším studiu. Teď jsem si musel přiznat, že se dívám na svět skrz brýle mnoha předsudků. O českém národě jsem si až dosud myslel, že je povahy mírné, nevznětlivé. Když jsem ale tyto hovory slyšel, kladl jsem si otázku: jsou ti lidé opravdu tak krvelační, nebo jen využívají vhodné doby, aby se vypovídali? Teprve o hodně později jsem přišel na to, že platí obojí…

Do benešovského archivu jako by se vzrušené klima roku 1956 nepřenášelo. Snad jen s tím rozdílem, že dr. Drobný nám přikazoval odnášet stále větší dávky do druhého patra; zřejmě proto, abychom neměli čas na zbytečné myšlenky. V případě kolegy Bouzka to ovšem byla starost zcela zbytečná, přebytek myšlenek ho nesužoval, a pokud jde o mne, byl jsem čím dál tím vzteklejší, protože jsem si představoval, že až do důchodu budu odborně pracovat nošením krabic v archivu. Vztek ale není dobrý rádce.

Netrvalo dlouho a kapitán Toman svolal aktiv všech archivních pracovníků středních Čech. Doba byla stále ještě vzrušená a on zřejmě potřeboval svůj odbor organizačně zajistit a upevnit kázeň. Tomu odpovídala i odpověď správy budov Ministerstva vnitra na můj zlepšovací návrh: zamítá se, protože by šlo o akci pracovně i finančně náročnou, a především nelze vyloučit, že budova bude v budoucnosti opět sloužit svému původnímu účelu, takže destrukce mříží na dvou oknech by v takovém případě byla na závadu. Dostal jsem zlost a s přítomným zástupcem správy budov jsem se vztekle pohádal. Tím jsem ovšem těžce narušil původní účel porady, která přece měla upevnit disciplinu, zajistit klid a zabránit zbytečným aktivitám.

Druhý den se dr. Drobný povytáhl na chvilku ze své ulity a řekl mi, že jsem to neměl dělat. To jsem ale už věděl i bez něho. A zhruba za týden pro mne přijel služebním autem kapitán Toman a odvel mne do Prahy, že si se mnou chce promluvit. Chodil jsem s ním kolem Botiče (bylo to blízko mého bydliště) a naslouchal, jak mi otcovským tónem udílí přátelské rady. Říkal, že si mne docela oblíbil, že se mu se mnou docela dobře povídá, jenomže politické názory, které mám, nejsou vždy v souladu s tím, jak by měl uvažovat pracovník Ministerstva vnitra, i když jde jen o pracovníka civilního. On by to snad i toleroval, ale co ti ostatní na ministerstvu? Jsou pobouřeni mou snahou poškodit budovu, která se opravdu může v brzké budoucnosti zase stát věznicí. Kromě toho jsem vzpurný, což se projevuje na mém vztahu k dr. Drobnému i ke kolegovi Bouzkovi, a mám-li se stát kvalifikovaným archivářem, nepochybně potřebuji nějaký čas k tomu, abych duševně dozrál a dospěl. Neříká mi to proto, že by mi Ministerstvo vnitra chtělo dát okamžitě výpověď, co když ale nastane zase nějaký další konflikt? On osobně mě při tom posledním konfliktu se zlepšovacím návrhem chápal a udělal vše proto, abych nebyl nějak postižen. Ovšem mou kariéru v archívu vidí chmurně a sám za svou osobu mi radí, abych se s Ministerstvem vnitra dohodl na rozvázání pracovního poměru. Samozřejmě, že to nemusím udělat, ale rozhodně by to bylo lepší, než kdybych třeba za čtvrt roku dostal výpověď…

A tak jsem získával zkušenosti. Teď už mi bylo jasné, že se musím mít před policajty na pozoru víc, než jsem si dosud myslel. Kapitán Toman se navíc ani nesnažil skrýt, že dr. Drobný si na mne stěžoval (od nikoho jiného nemohl vědět, jak vycházím s Bouzkem a některé další věci), a tak jsem si všechno mohl dát dohromady hned po Tomanově proslovu. Poděkoval jsem mu za pochopení, které projevil, a řekl jsem, že ho samozřejmě poslechnu. Během dvou měsíců jsem přestal být archivářem a - což bylo důležitější - zaměstnancem ministerstva vnitra.

Dovedl jsem si představit, s jakým asi posudkem z Ministerstva vnitra odcházím. Můj odchod však proběhl hladce a já jsem si to vysvětloval intervencemi mých bývalých spolužáků z VŠPHV na archivní správě MV. Že by povaha kapitána Tomana byla mírná, to mě tenkrát ani nenapadlo. A což teprve, když jsem se za několik let dozvěděl, že brzy po mém odchodu byl vyloučen z řad KSČ, a to na schůzi, jíž se účastnil i jeho přítel Antonín Novotný. Kapitán Toman prý svou manželku několikrát týdně večer přivázal ke dveřím a jakýmsi druhem pomlázky ji bil. Chudinka to tutlala, protože se bála Tomanovy pomsty. Až jednou to nevydržela a stěžovala si přímo Nejvyššímu. Což vypadalo na Tomanův konec. Nebyl. V době, kdy jsem se tuto zvěst dozvěděl, byl prý už Toman opět členem KSČ. V jaké pracoval funkci, to mi tehdy neřekli.

Také mi to bylo jedno. Zajímalo mne hlavně to, že jsem byl bez místa a že nové zaměstnání jen tak neseženu. Archivy byly pro mne uzavřeny. A existovala nějaká instituce, která by za daného stavu věcí byla ochotna mne přijmout? Bezmocně jsem přihlížel, jak se přibližuje doba, kdy zůstanu bez zaměstnání.

(Pokračování)

E.M.