ARCHIV

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ II.

"otevřeno"

Archiv, kriminál a Ministerstvo vnitra (2)

Vylíčil jsem minule, jak jsem v červenci roku 1956 se pro nemilostivý vztah Ministerstva vnitra k mé osobě ocitl jako adept zaměstnání archiváře v benešovské věznici. S úlevou jsem zjistil, že tato solidní budova už ani částečně neslouží svému účelu, nýbrž že hostí pouze archiv, do něhož se svážely - byla to doba tuhé centralizace - dokumenty z archivů v širokém okolí. Takže přízemí dvoupatrové budovy bylo nacpáno krabicemi a přivážely se stále nové.

Tomu, kdo sem přišel s podobným posláním jako já, cosi ve vzhledu benešovského archivu vadilo. Uvnitř byly sice archiválie, ale vzhledem budova zůstávala kriminálem. Snad ani maličkosti se tu nezměnily. Uprostřed nádvoří bylo vidět na okna všech poschodí a všechna byla zamřížovaná, dveře do jednotlivých cel bezvadně fungovaly, takže kdyby snad do některé z nich někoho zavřeli, neutekl by. Mříže nebyly korodované, ale poměrně čerstvě nalakované. Připadalo mi to všechno velmi zvláštní. Zvláštní bylo také mé první pracoviště.

Mým příchodem se vedoucí benešovského archivu dr. Miroslav Drobný, štíhlý, přísně vyzírající muž, který byl o patnáct let starší než já, teprve stal šéfem v pravém smyslu. Až dosud měl jediného podřízeného, Emila Bouzka, teď přibyl další. Bylo by tedy v řádu věci, kdyby vedoucí archivu měl radost z toho, že mu přidělili novou pracovní sílu. Ale ani on, ani Bouzek na můj příchod nereagovali příliš nadšeně. Vedoucí archivu mi sdělil, že první měsíce budu mít spolu s Bouzkem na starosti odnášení archivních krabic z přízemí do druhého patra. Přivážejí se další archiválie, a tak je třeba přízemí co nejrychleji uvolňovat. Byl jsem ohromen, takhle jsem si práci v archivu nepředstavoval. Nesměle jsem se zeptal, zda k takové práci archiv nenajímá pomocné síly. Drobný mi chladně odpověděl, že na to nejsou peníze, ostatně že to patří mezi práce archiváře.

Dr. Drobný si ode mne udržoval značný odstup, hovořil se mnou jen o služebních záležitostech a tyto hovory se nevyznačovaly ani délkou, ani srdečností. Něco takového jsem od vedoucího archivu nečekal. Věděl jsem od známých z Týnce nad Sázavou, že je horlivý katolík a nijaký příznivec komunistického režimu. Přede mnou svou katolickou konfesi skrýval. Proč ne, byla to doba, kdy režim katolickou církev pronásledoval. Že se však vedoucí archivu bude stavět do pózy neobyčejně loajálního občana, takřka příznivce režimu, to pro mne bylo překvapení. Teprve postupně jsem se dovídal, co mu vadilo. Dozvěděl se z archivní správy Ministerstva vnitra, že jsem první dva ročníky studia absolvoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd (pak ji zrušili a já jsem spolu s mnoha dalšími přešel na filozofickou fakultu UK). Z termínu školy - VŠPHV - šéf usoudil, že jsem tajný komunista, a pravděpodobně se domníval, že mě nasadili do benešovského archivu, abych ho špehoval. Komunikace mezi námi byla velmi skromná, nemohl jsem říct nic normálního, protože ať to bylo cokoli, okamžitě si má slova vyložil jako nástrahu.

Náš stále chladnější vztah ještě zhoršovalo to, že jsem neuměl zaujmout "přátelský" vztah ke kolegovi Bouzkovi. Emil Bouzek by mohl být docela dobrý chlapík, ale nějak se rodičům nevyvedl. Po první hodině pokusů o konverzaci s ním jsem zjistil, že to dost dobře nejde; Bouzek byl, chudák, napůl debil. A to v pravém slova smyslu. Jak mohl vystudovat? To prozrazoval Drobný tím, že se k němu choval takřka patolízalsky. Bouzek toho mnoho o světě nevěděl, ale co věděl, to pověděl. A tak pro mne už druhého dne nebylo tajemstvím, že jeho otec je významný právní expert a že mu různými protekcemi zajistil zaměstnání v benešovském archivu. Cítil se tam bezpečně jak slepice v kurníku. Skoro jsem mu to záviděl - já jsem se v Benešově ani trochu dobře necítil.

Jak bych také mohl! Jezdil jsem denně dvě hodiny z Prahy do zaměstnání a dvě hodiny zpět. Už ani nevím, jak se mi po dosti dlouhé době podařilo dosáhnout toho, že jsem směl jezdit s velkou slevou rychlíkem - to bylo o polovinu rychlejší. Navíc spolu s tím, jak se zhoršovaly poměry v Polsku i v Maďarsku, houstlo politické klima také u nás. Má první žena byla ještě nezkušenější než já a zřejmě také stále ještě podléhala vlivu marxistických myšlenek. Trpěla na pracovišti (na sekretariátu ČSM), kde podléhala hrubému, zcela nevzdělanému tajemníkovi. Když se konala v Břevnově obvodní konference ČSM, nevydržela toto napětí a veřejně vytkla svému nadřízenému, že je napůl negramotný. Měla pádné argumenty: například to, že pravidelně před ní začal číst "Komsomolskou pravdu", jenomže ji většinou držel obráceně. Oč pádnější byly její argumenty, o to rychleji přišla o zaměstnání. Naštěstí tehdy odcházela z místa sekretářky v Historickém ústavu Jiřina Šiklová na lepší místo a ona mohla nastoupit místo ní.

Já jsem zůstal v benešovském archivu a líbilo se mi tam čím dál tím méně. Je pravda, že jsme nemuseli nosit krabice celý den (to by tak ještě chybělo), protože bylo zapotřebí dokumenty alespoň zhruba roztřídit. Mohli jsme si je tak někdy i prohlédnout; byly německé a to prospívalo mým chatrným znalostem němčiny. Většina naší práce byla ovšem špeditérská. Nosili jsme krabice do prvního, ale většinou do druhého poschodí. Zlobilo mě, jak to bylo amatérsky organizováno - stačilo přece vyříznout v jednom okně mříž, vyrobit primitivní kladku, a tak zbavit celou naši stěhovací práci zbytečné námahy. Několikrát jsem to šéfovi navrhl, on ale na mé návrhy nereagoval. Podal jsem tedy Ministerstvu vnitra zlepšovací návrh na odstranění aspoň části mříže v jednom okně v přízemí a v jednom okně v druhém patře. Okna měla být spojena kladkou. Když se to šéf dozvěděl, jeho vztah ke mně se ještě více ochladil.

Pak přišla zdánlivě nevýznamná příhoda. Jako ostatně celý život měl jsem i tehdy potíže s ranním vstáváním a s včasnou docházkou do práce. Jenomže do Benešova jsem jezdil vlakem a vlak na mne nečekal. Několikrát se mi podařilo jej zmeškat, a pak mi nezbývalo než dostat se do Benešova stopem. Obvykle jsem v takovém případě přišel do archivu později - o pár nebo i o hodně minut později - a šéfovi jsem vše vysvětlil. Nadšen ani v jednom případě nebyl, přestože jsem ztracený čas bohatě nahradil.

Jednou jsem přijel mimořádně pozdě, protože jsem zdařile zaspal. K mému překvapení mne v archivu čekal nejen dr. Drobný, ale také soudruh kapitán Toman, vedoucí archivní správy. Vedli se mnou dost nevlídný hovor, který se mnohem méně soustřeďoval na mou pozdní docházku než na to, že jsem jel stopem. Kapitán Toman mne přísným tónem upozorňoval, že stopování je pro Ministerstvu vnitra nepřijatelné, protože buď může být v autě ukryt nepřítel, nebo může vůz jet kolem mne s bůhvíjakým účelem. Ani civilní pracovník Ministerstva vnitra, jímž jsem jako archivář byl, v žádném případě nesmí stopovat, to je hrubé porušení kázně. Byla to výstraha. A zároveň, což jsem ještě tehdy netušil, to byl počátek zvláštního řízení s mou osobou, která se mně samému v celém ohromném soukolí ministerstva zdála tak nedůležitou, že bych zvláštní řízení právě se mnou nepovažoval za možné. Inu, mládí je bezstarostné…

(Pokračování)

E.M.