ARCHIV

"otevřeno"

SIGNÁLY Z JINÉHO TISÍCILETÍ

Úvodem

Na tomto místě budu víceméně pravidelně publikovat "signály" - jakýsi druh vzpomínek. Nejde ovšem o regulérní vzpomínky. Takové útržkovité vyprávění o tom, co kdo z nás zažil, má funkci signálů, které přicházejí z velké dálky. Doba, o které mohu vypovídat, je jen poslední čtvrtina minulého století. Jenže století, které máme právě za sebou, chápeme těžko my, kteří jsme jeho kousek prožili; už dnes je všechno jinak než tehdy A jak potom budou chápat tuto dobu ti, kteří přijdou po nás? Jak už to bývá, budou se z učebnic a z médií dozvídat podivné věci, které jim nejspíš popletou hlavu. O syntetické pojetí - bude-li jaké - bude mít zájem jen malá část veřejnosti, protože takové poznávání minulosti zabírá spoustu času a je namáhavé. Takže signály, které z této doby vycházejí, mají, doufám, svůj smysl. Soustředil jsem se na instituce, v nichž jsem buď pracoval, nebo s nimiž jsem přišel do bližšího styku, a - přirozeně - na zajímavé lidi a lidičky, s nimiž jsem se setkal. Pokud pak jsem již o nich vyprávěl, uvádím tu tato vyprávění - buď v původním znění, nebo upravené. Uvádím-li někdy smyšlené jméno (jen tenkrát, mám-li pro to dobrý důvod), označuji je hvězdičkou

Některé z příhod a událostí, jichž jsem byl svědkem, jsou pro mne dodnes zajímavé. Těšilo by mě, kdyby aspoň část z nich zaujala i čtenáře.

I. OBTÍŽNÉ POČÁTKY

Archiv, kriminál a Ministerstvo vnitra (1)

Jednoho červencového dne roku 1956 jsem odjížděl vlakem do Benešova, abych nastoupil místo v archivu. Měl jsem po promoci a cítil jsem se jako vítěz. Tehdy totiž historik po promoci (stejně jako kdokoli, kdo vystudoval jiný obor) nastupoval do zaměstnání na takzvanou umístěnku. Jinak místo ve svém oboru nedostal. Nás historiky čekaly archivy, a to s malými výjimkami v místě bydliště. Byli jsme dva (manželka a já) s malým dítětem, a tak jsem považoval za samozřejmé, že dostanu umístěnku do Prahy. Nakonec to dopadlo tak, že úsilí dostat umístěnku vyústilo v drama.

Když už všichni ostatní věděli, kde budou pracovat, my s mou tehdejší ženou jsme nevěděli o svém příštím zaměstnání nic. Vypadalo to znepokojivě, a to tak, že začneme na dlažbě. Byl jsem natolik mladistvě nezkušený, že jsem si neuvědomoval, co všechno znamená, když archivy spadají pod Ministerstvo vnitra. Nakonec nás po četných urgencí povolali do Státního úředního archivu, kde jsme museli vyplnit obrovský dotazník, z něhož si dosud nejvíc pamatuji rubriku s otázkami "Byl jste raněn?", "Uveďte bližší okolnosti zranění", a pak nás pracovníci Ministerstva vnitra podrobně vyslýchali. Ani se příliš netajili tím, že k nám chovají nedůvěru, a že ta nedůvěra má politickou povahu. Pak nám řekli, abychom přišli za týden, ale abychom se zaměstnáním v Praze nepočítali, protože v Praze už jsou všechna volná místa obsazena. Nakonec jsem dostal umístěnku jen já a manželce "doporučili" velmi špatně placené místo na sekretariátu ČSM v Břevnově. Dostala je, zatímco já jsem byl umístěn v patrimonijním archivu v Benešově.

A tak jsem tedy onoho červencového dne jel vlakem do Benešova, v aktovce jsem měl adresu archivu a přemýšlel, co vlastně způsobilo takovou nevlídnost ministerských orgánů. Bylo možné, že měla politické pozadí; bůhví který z kolegů (nebo stranický výbor) mne mohl udat a asi také udal. Mnoho se změnilo od doby, kdy jsem dělal přijímací pohovory (na Vysokou školu politických a hospodářských věd) a přijímací komise byla bez sebe z toho, že dovedu všechno tak hezky marxisticky objasnit. Toto svazácké nadšení ze mne během studia vyprchalo a v posledních dvou ročnících jsem se netajil kritickým vztahem ke komunismu a jeho ideologii. Měl jsem ho tajit, ovšem. Ale byl jsem ještě mladý a nezkušený…

Jenomže tak nezkušený už jsem nebyl, abych nevěděl, že jsou tu pádnější důvody. Bylo teprve několik let po procesech "s protistranickým centrem" vedeným Rudolfem Slánským. Prožíval jsem jejich groteskní tragiku - a později jsem o tom v Kritické příloze Revolver revue vyprávěl v odpovědi na otázku Adam Drdy .

Někteří lidé vzpomínají na všeobjímající strach, který cítili v 50. letech všude kolem sebe...

Všeobjímací, to je dobrý termín. Samozřejmě, každý cítil strach jinak, v jiné intenzitě, a taky ve společnosti se rozkládal různě po jednotlivých rocích a sociálních skupinách. Ale muselo ho tu být plno už proto, že strach byl konstitutivním prvkem tehdejšího vládnutí. … Mne ovanul umrtvujícím způsobem v době procesů se Slánského "protistátním a protistranickým centrem" - a kdyby už nebylo ničeho jiného, myslím, že by mi to vystačilo na celá padesátá léta. Bylo to tak: Znal jsem se z gymnázia s Tomášem F., synem čelného komunistického národohospodáře a funkcionáře. Jednou v oktávě jsem se ho přišel zeptat, jestli je pravda, jak jsem to zaslechl z hlasu Ameriky, že zatkli jeho otce. Tomáš tvrdil, že nic neví, ale druhý den mě vyhledal a byl celý rozčilený, co že si to kdo vymýšlí, on že večer řekl otci o jeho údajném zatčení a otec prý se smál až se za břicho popadal.

To bylo vše, chodili jsme každý do jiné třídy a já jsem ho pak dlouho neviděl. V prvním roce na VŠPHV za mnou přišel, právě když začal soud s oním "centrem". Nevydržel to a musel mi říci, jak to bylo: jeho otce zatkli právě v ten den, kdy on mi celou věc dementoval. Ačkoli jsme nebyli nijak důvěrní přátelé, chodili jsme potom dvakrát spolu dlouho po Praze a Tomáš se mi svěřoval, byl z toho hrozného procesu, ve kterém byl jeho otec jedním z hlavních obžalovaných, nesmírně deprimován. Nemohu tomu věřit, říkal, že by otec udělal něco vlastizrádného, přijel nedávno z Moskvy a ještě ho vidím, jak nám u večeře se slzami v očích vyprávěl, že mu v Kremlu podal ruku sám soudruh Stalin. Proces se "spiklenci" pokračoval a jeho průběh mě po rozmluvách s Tomášem mnohem víc odpuzoval a zároveň přitahoval. Každý den jsem pozorně četl ty hrozné věci, které Rudé právo otiskovalo s jakousi pompou: jak Slánský zabil Švermu tím, že mu dal malé boty, co by podle Gustiny řekl záškodnické činnosti obžalovaných Julius Fučík, jak každý z obžalovaných už od dětství myslel hlavně na to, jak jednou poškodí komunistickou stranu.

Nejen z inkvizitorských projevů prokurátora, ale snad ještě víc z toho, co vypovídali ti lidé o sobě a jak denuncovali spoluobžalované, šel největší strach: jako kdyby do každodenního života zasahovala jakási nadpřirozená síla, která je schopna mávnutím kouzelného proutku udělat z kohokoli zločince a adepta na trest smrti ...To byl opravdu všeobjímající strach a jeho působení se znásobilo, když jsem si jednou přečetl v novinách dopis, ve kterém Tomáš F. žádal, aby nad jeho zrádným otcem vynesli trest nejvyšší. To se také stalo a stalo by se to i bez nešťastného dopisu jeho syna. - A tak mi to vše vystačilo na pár let bolestivého přemýšlení.

(Léto 1996)

Během přemýšlení ve vlaku jsem si postupně ujasňoval (také na základě osobních zkušeností), jak významnou úlohu v politice KSČ a státu hraje antisemitismus. Vždyť procesy se Slánským a dalšími byly vedeny v obludně antisemitském duchu. Bylo jednak zřejmé, že nejde jen o domácí kořeny antisemitismu, ale že byl podporován ze Sovětského svazu; kromě toho následky oněch strašlivých procesů v myslích lidí musely být dlouhodobé. Moji předkové z otcovy strany nebyli árijci a já jsem se tehdy domníval, že to byl pravý důvod nevraživosti Ministerstva vnitra ke mně a k celé mé rodině. (Teď po dlouhých letech si to myslím tím spíš). Je-li tomu tak, pak jsem konec konců dopadl ještě docela dobře.

V Benešově jsem byl poprvé a bylo to tam jednoduché. Zeptal jsem se jedné ženy na adresu a ona mi ochotně ukázala ulici, v níž byl archiv. Snadno jsem našel dům s číslem, které mi na archivní správě dali a než jsem zazvonil na zvonek, na němž stálo "Archiv", letmo jsem si dům prohlédl a ustrnul jsem. Byla to věznice.

(Pokračování...)

E.M.