ARCHIV

"otevřeno"

Pithartova nová iniciativa

Škodolibí lidé, mezi něž lze zařadit rovněž autora těchto řádek, by na základě mnoha různých hovorů a interview, které v poslední době poskytl Petr Pithart, takřka se stoprocentní jistotou dokázali dovodit, coby mu bylo nejmilejší. Zřejmě by nejraději, kdyby byl zvolen prezidentem České republiky a zároveň zůstal předsedou Senátu. Jeho ctižádost je značná, jenže k vykonávání nejvyšších funkcí mu hodně chybí. Zejména schopnost nonkonformního postoje, invence a politická identita. Petr Pithart dokáže měnit "názory" během několika hodin a vždy je s neobyčejnou přesvědčivostí prezentovat. Také jeho nynější politická iniciativa není právě originální a nese znaky Pithartova současného rozpoložení.

Shodou okolností se právě v době, kdy je Petr Pithart kandidátem na funkci prezidenta, stává se stále aktuálnější mezinárodní diskuse o Benešových dekretech. To je pro předsedu českého Senátu nepříjemné, protože on jednou je pro Benešovy dekrety, jindy proti nim. V takové nezáviděníhodné situaci předpokládá, že musí přijít s něčím všeobecně přijatelným, s něčím, co bude ušlechtilé a nikoho to nebude bolet. A tak navazuje na svou a Gönczovu výzvu z června t.r. Ta se obracela "proti hlasům, které oživují traumata z dob válek minulého století" a připomínají staré křivdy. Avšak, zdůrazňuje výzva, před starými křivdami existovaly rány a křivdy ještě starší. "Kterému národu evropského středu nebylo ukřivděno? Ale který národ evropského středu se sám nedopouštěl křivd?"

Proti pokušení "těžit z mocných ložisek starých křivd" je podle Pithartovy-Göntzovy výzvy jediný lék, "dnešní společná Evropa, šetřící národní identity". Je tedy třeba postavit se všude "proti této tak říkajíc ‚národní' rétorice a podbízivému populismu."

S Pithartovým a Gönzovým pojetím zásadně polemizoval Bohumil Doležal ("Proti pokusům o historický alibismus" , Události, červen 2002) jakožto s druhem tlusté čáry za minulostí: staré křivdy nebudou probouzet temné národní mýty, jen když se stanou předmětem otevřeného, svobodného hovoru. "Řečnická otázka ‚komu nebylo ukřivděno a kdo se nedopouštěl křivd' nesmí vést k lacinému alibismu: jsme jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, zapomeňme na to, co bylo…". Skutečně, Pithartova-Gönzova výzva sahala až k hranicím takové amorálnosti. Nebezpečí amorálnosti spočívá už v tom, když se obecně a jenom obecně hovoří o populismu, minulých traumatech, o jitření starých ran a připomínání starých křivd, a právě to dělají Pithart s Gönzem. Obecnost spojuje události a akta nejrůznějšího druhu: není rána jako rána, křivda jako křivda. Jsou různě silné, dalekosáhlé, některé aspoň zčásti odčiněné, jiné vůbec ne. Abychom zůstali u nás, vytvořením československého státu v roce 1918 se Češi dopustili značného násilí na německém (sudetoněmeckém) etniku, které odmítalo začlenění do nově vzniklého státu, a pokračovali v tomto násilí, i když v mírnější formě, po celou dobu první republiky. Sudetští Němci toto násilí odčinili sami - Mnichovem, připojením k Třetí říši. Bylo to další násilí a ne právě nejvydařeněji, avšak nepochybně je polehčující okolností pro sudetské Němce fakt, že za deset let se Češi právě s takovým nadšením připojili k Stalinovi. Zůstaňme tedy u československých věcí: etnická čistka, v níž Češi po válce sudetským Němcům všechno sebrali a vyhnali je z vlasti, je násilí neodčiněné a neodčinitelné. Nelze je srovnávat s jinými křivdami, kterých se dopustili obyvatelé Československa.

Často, když se používá takových pojmů jako stará křivda, jde především o poválečné vyhnání Němců. Nejinak v nejnovější iniciativě Petra Pitharta. Nelíbí se mu, že rezoluce Evropského parlamentu považuje "za žádoucí" gesto (správně politické gesto) ze strany České republiky. Jenže gesto se podle podivného Pithartova názoru nedá dělat pod tlakem: "gesto si nelze objednat, být k němu doveden za ruku, nelze s ním obchodovat: vy udělejte gesto a my slíbíme, že už po vás nebudeme napříště nic chtít." (Petr Pithart, "Deklarace: evropská po vzoru česko-německé", Právo 6. 12. 2002). A navíc, dodává autor, právní názor na to, co se dělo u nás po skončení války, bude jiný na české a jiný na německé straně. (Chceš, čtenáři, vědět proč? Protože Češi nepovažují vyhnání tří milionu lidí, z nich většiny nevinných, za etnickou čistku, nýbrž za spravedlivou odplatu.) Vždyť také, soudí Petr Pithart, "nedělalo se to…jen u nás. Jinde se dály jiné, v lecčem horší věci…".

Když tedy dospěl svou argumentací tak daleko, že by se za to nemusel stydět ani nejzarytější národovec, uvádí Petr Pithart svůj nový plán. Domnívá se, že je čas začít pracovat na textu, "který uzavře nikoli spory o tom, jak to bylo a kdo to zavinil, ale spory o to, kdo je komu co dlužen, politicky či právně, jednou provždy". Jde o evropskou deklaraci, kterou navrhl vytvořit Evropský parlament 20. listopadu t.r., v níž by evropské státy mj. na základě evropského práva a evropské sounáležitosti uznaly a litovaly zločinů a krutostí za druhé světové války i po ní. Petr Pithart připomíná, že podle Evropského parlamentu má být vzorem této deklarace česko-německá deklarace z roku 1997. Zde však začínají komplikace, o kterých Petr Pithart mlčí a Evropský parlament zčásti neví, zčásti je jen nejasně tuší. Když se už jednou rozhodl navrhnout deklarace podle vzoru té česko-německé, bude se asi muset s nimi nějak vypořádat

Evropský parlament určitě neví, že existují dva různé oficiálně platné výklady česko německé deklarace. To jedno je obsaženo jako příloha k Froweinově posudku o Benešových dekretech a je to prostý text česko-německé deklarace; Evropa si z něho aspoň pokud jde o omluvy za minulé zločiny do jisté míry může vzít vzor. Smysl toho druhého je zcela odlišný, než si myslí p. Frowein a Evropský parlament. Česká Poslanecká sněmovna přijala česko-německou deklaraci s klauzulí (kterou Frowein nezná nebo jako by nezná), že jakákoli v deklaraci projevená lítost české strany za poválečné násilí, vraždění, konfiskace a vyhnání, se netýká těchto aktů jako takových, nýbrž pouze bolesti, která jimi byla postiženým lidem způsobena. Vyhnání samo, kromě "excesů", bylo v pořádku.

V návaznosti na to české parlamentní strany vytvořily v dubnu letošního roku jakousi obnovu Národní fronty a česká Poslanecká sněmovna jednomyslně schválila usnesení, podle něhož poválečné vyhnání Němců a Benešovy dekrety jsou stabilní součástí "poválečného uspořádání", které musí navždy zůstat takové, jaké bylo. Jakákoli jednání se zástupci sudetských Němců tak i nadále nepřicházejí v úvahu.

Česko-německá deklarace je tedy v českém oficiálním pojetí součástí šovinistického vztahu k sudetoněmeckým vyhnancům. Petru Pithartovi sice nejde, jak zdůrazňuje, "jen o další verzi ‚tlusté čáry za minulostí'", z této formulace je však patrné, že mu jde také o ni. A rozumím-li dobře jeho nové iniciativě, vycházející z nechuti českého činitele nechat si vnutit nějaké "gesto", pak by se to vše vyřešilo po česku: poučíme Evropský parlament, jak má takové gesto vypadat: sepíšeme deklaraci (gesto) a tlustou čáru za minulostí ponecháme tak, jak je.

Jenomže, o tom jsem přesvědčen, tak lehce, jak si to Petr Pithart představuje, to přece jen nepůjde.

EM

P.S. Text Froweinova posudku na Benešovy dekrety (a dalších dvou oborných posudků, pořízených pro účely Evropského parlamentu) najdete na stránkách studií Evropského parlamentu, kde je ke stažení, ("Legal Opinion on the Benes Decrees", česky, ve formátu PDF). Editor Událostí.