ARCHIV

Proti pokusům o historický alibismus

(reakce na výzvu Petra Pitharta a Árpáda Göncze)

Zdá se, že taková formalita, jako je přechod z tisíciletí do tisíciletí, posloužila všem, kdo ve střední Evropě hledají alibi pro svá minulá selhání. Vznikla jakási iluzorní hranice. Najednou lze například o "minulém století" hovořit jako o knize, která byla dopsána, vytištěna a svázána, takže k ní už nelze nic přičinit. "Války minulého století" se zdají být vzdálené jako třicetiletá válka nebo válka o španělské dědictví. To je ovšem iluze: pouhá změna letopočtu neuzdraví otevřené rány, které krvácejí, protože nebyly léčeny.

Křivdy, které si středoevropská národy v minulém století navzájem působily - od Trianonu přes podíl na nacistickém řádění až po vyhánění a pronásledování národnostních menšin - nebudou probouzet temné národní mýty a podněcovat manipulaci se starými rivalitami jen tenkrát, když se k nim postavíme tváří v tvář. To znamená, když se stanou předmětem otevřeného rozhovoru, jehož cílem je pojmenovat vlastní selhání a dát najevo účinnou lítost, která směřuje k rozumnému vyrovnání. Náprava křivd ovšem nesmí vyvolat nové křivdy. Prostor pro ni je úzce vymezen. Restituce, ať už územní, nebo majetková, není v drtivé většině případů právně, politicky ani morálně představitelná. To neznamená, že je možné upustit od toho, v čem se účinná lítost zhmotňuje: totiž od zmírnění následků některých křivd, např. od odškodnění nejhůře postižených a od zajištění politických práv pro stávající národní menšiny.

Řečnická otázka "komu nebylo ukřivděno a kdo se nedopouštěl křivd" nesmí vést k lacinému alibismu: jsme jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou, zapomeňme na to, co bylo a vzhůru do společné evropské budoucnosti! To je teorie tlusté čáry, kterou se zejména česká politika už skoro deset let snaží vnutit svým sousedům. Pokud chceme, aby se křivdy nepříliš vzdálené minulosti nestaly zdrojem nových konfliktů, musí být zbaveny ničivého náboje, to znamená usmířeny. Je jistě pravda, že ve střední Evropě sotva najdeme národní společenství, které by nebylo obtíženo vinou. Na tom ostatně není nic divného, lidé - a taky skupiny lidí - se od sebe neliší tím, že někteří hřeší a jiní ne: nýbrž tím, jak se se svými hříchy dokáží vyrovnat. Úspěch jednoho má cenu i jako svobodná výzva pro druhé. Některé středoevropské národy - například Němci a Rakušané - v tomto směru velmi pokročili. Jiní - a tu musím s lítostí konstatovat, že i my Češi - zůstávají zatím této výzvě mnoho dlužni.

Společné dědictví křesťanské Evropy, k němuž se všichni hlásíme, hovoří o tom, jak s neusmířenými křivdami zacházet. Věcné pojmenování, účinná lítost, upřímná snaha napravit to, co ještě napravit jde, jsou jedinou možnou obranou před falešnou národní rétorikou a podbízivým populismem.

30. června 2002