ARCHIV

České dráhy - nejotřesnější podnik na zeměkouli

(pokus o cestopisnou črtu)

Cestování službami ČD je výprava srovnatelná s dobrodružnou cestou do nitra Afriky. Záležitost pro otrlejší povahy. Všechno začíná už u okýnka informací. Kompetentní pracovníci podniku považují za základní sdělení, které jsou potenciálnímu cestujícímu povinni sdělit, skutečnost, že je naprostý idiot. Nejspíš jsou - soudě podle požadavků Duškových odborů - drženi o hladu a žízni, což zvyšuje jejich zuřivost. U pokladny to není o mnoho lepší: značná část zaměstnanců ovládá pouze ukrajinštinu. Setkal jsem se i s tím, že pokladní - tentokrát ovšem roduvěrný Čech - měl na pultíku vedle sebe položenou pistoli, zřejmě jako pedagogický prostředek pro méně chápavé zákazníky.

Zájemce o služby ČSSD, jehož tyto zážitky neodradí, nemá zdaleka vyhráno: překonal zatím jen první stupínek kalvárie.

Cestuji zásadně jen vlaky IC a EC - od té doby, co jsem ve vagonu českého rychlíku osaměl se stařečkem, který vzhledem k vysokému věku nebyl schopen úprku, a skupinou romských spoluobčanů, která obsadila sousední kupé a oddávala se zcela spontánně radostem cestování. Vlak nevykolejil a vagon neshořel jen díky tomu, že je všechny včas přemohl milosrdný alkohol.

Velké nebezpečí pro cestující představuje obsluha. Strojvedoucí na ně naštěstí zpravidla nemá čas, horší je to s průvodčími. Zde se ovšem situace pozvolna zlepšuje - už se mi jednou stalo, že průvodčí v expresu z Norimberka, který se na mne sápal, se mi po pěti minutách sám od sebe omluvil. Průvodčí vlaků EC už také nevysvětlují německým pasažérům nepříjemný fakt, že vzhledem k nehodě na trati je nutno přestoupit do jiné soupravy, strohou větou: "Alle Passagiere müssen weg".

Avšak i cestování vlaky EC má své problémy. Pokud byste snad z nějakých důvodů nechtěli lelkovat, nepodaří se vám ani v první třídě zapnout váš notebook do zásuvky: zásuvky prostě neexistují (v německých vagonech jich je osm). Na WC nenajdete papírové ručníky na osušení rukou, místo nich tam je neúčinný osušovač, který zřejmě využívá vzduchu zvířeného jedoucím vlakem. Je to snad proto, že přičinliví čeští cestující využívají komfortu EC k tomu, aby se předzásobili proviantem tohoto druhu? S napětím očekávám, kdy bude podobným zařízením nahrazen i toaletní papír.

Kapitola sama pro sebe jsou jídelní vozy. České dráhy po převratu zakoupily vysloužilé vagony od německých sousedů. Jejich výhodou je, že pokud by v nich servírovali koktejly, nepotřebují šejkr. Světové úrovně se podařilo dosáhnout v jediné oblasti, totiž v cenách. Instantní polévka z pytlíku, kterou v samoobsluze pořídíte maximálně za osm korun, tu stojí devadesát. Dvanáct let po převratu se nenaučili dělat presso. Pokud budete odkázání na jídelní vůz, modlete se, aby byl německý nebo maďarský. Ceny jsou stejné, nabídka nesrovnatelná.

Je mi hluboce lhostejné, zda šéf tohoto bordelu na kolečkách je zelený, modrý, narudlý nebo pruhovaný. Spory, které kolem toho před časem vznikly, nechápu - nezlepšilo se nic a za mého života se už nic nezlepší. Mé křesťanské přesvědčení mi brání zabývat se zevrubněji myšlenkami, jakému druhu čínské tortury by měli být ti, co za to všechno odpovídají, podrobeni. Zvlášť se musím přemáhat v případě velkého bosse železničních odborářů Duška: kdyby Události udělovaly bobříka drzosti, byl by nepochybně prvním laureátem.

Snažím se brát všechno z dobrého konce: po převratu se zlepšily samoobsluhy; zlepšila se městská doprava; zlepšilo se pražské metro, než ho zalila voda; zlepšily se autobusy; České dráhy představují v tomto přehodnocování hodnot jedinou konstantu. Měli bychom jim být vlastně vděčni: bez nich bychom neměli žádné měřítko, které by nám dovolilo posoudit, jak hodně jsme si od listopadu 1989 polepšili.

28. října 2002, ve vlaku EC Johann Gregor Mendel na trase Vídeň-Praha