ARCHIV

Terorismus odsuzujme bez ale

Česká intelektuální obec i česká média žijí už drahnou dobu pročečenskými sympatiemi. Promítá se to i do způsobu, jak referují o nejnovějším teroristickém útoku v Moskvě (motto: odsuzujeme terorismus, ale). Kdo by ostatně nesympatizoval s malým národem, po staletí vystaveným násilí a ústrkům od národa velkého. Takový nerovný vztah vytváří živnou půdu pro snování sentimentálních kýčovitých příběhů a pronášení líbivých dutých frází, které tak miluje náš dosluhující prezident. Ovšem, je nepochybné, že se ruský i sovětský stát v minulosti dopouštěl na Čečencích ukrutných zločinů. Jejich nechuť k Rusům a touha po emancipaci je pochopitelná. Jenže lavina spuštěná loňského 11. září velmi relativizuje mýtus osvobozeneckého boje, pokud je uváděn do souvislosti s událostmi jako je ta nynější moskevská.

Různí salonní humanisté mají sklon obviňovat Ameriku, že podporou afghánských mudžahedínů a kosovské UCK sama přispěla k neblahému vývoji. V tom případě je ovšem třeba jít ještě o krok zpátky k ruské invazi do Afghánistánu, kterou si tehdejší ruská generalita ve své indolenci zřejmě představovala jako srpen 1968 v Praze. Jenže teď, v roce 2002, je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, stejně jako bylo v roce 1938 pozdě plakat nad Hitlerem. Je třeba se bránit. Reflexe vlastních chyb je věc užitečná, ale nesmí člověku svazovat ruce. Teroristický útok v moskevském divadle se nedá vůbec ničím omluvit, vysvětlit ani ospravedlnit: je to podlé zvěrstvo ukazující stejným směrem jako New York 11. září 2001 a Bali z podzimu 2002. Rusové mají právo na obranu. V nevyhlášené válce islámských teroristů proti Západu se octli, jako obvykle bez velkého vlastního přičinění, na naší straně.

Pro spravedlnost - k Rusku je třeba být spravedlivým -zrekapitulujme vývoj posledních desetiletí: Rusko se nejprve nečekaně mírumilovným způsobem zřeklo svých vnějších evropských kolonií, pak s malým odporem rezignovalo na Pobaltí. Vnitřní impérium přebudovalo na volné sdružení nezávislých států. V tom okamžiku přišli Čečenci s požadavkem na okamžitou a naprostou samostatnost. Tím nechtě, ale fakticky postavili do otázky územní integritu zbytkového ruského státu. Vojenský konflikt skončil kuriózním vyrovnáním v něčem podobným slavné česko-německé deklaraci: Rusové si mohli představovat, že Čečensko zůstává součástí federace, Čečenci, že jsou na cestě k úplné samostatnosti. Nejistotu slabšího se pokusili řešit eskalací vojenského konfliktu do bezprostředního sousedství. Pokus ztroskotal a proměnil se v partyzánskou válku, která trvá dodnes. Nezůstala omezená na území Čečny, odehrává se v nemocnicích sousedních provincií, v moskevských činžácích a teď i v divadlech.

Pro současné konflikty (a ten čečenský se jim rychle připodobňuje) je typická "globalizace", projevující se nejen v materializovaných sympatiích arabských teroristů, ale i v samotné technice vedení boje: spočívá v popření politiky jako prostředku usmiřování konfliktů a hledání kompromisu přijatelného pro obě strany. V hrůzyplné směsi cynismu a fanatismu, která překonává zároveň Hitlera i Stalina. Guerilly nenapadají ozbrojené jednotky zemí, proti nimž bojují (neměly by šanci), ale bezbranné civilní obyvatelstvo. Nezáleží jim na počtu obětí, protože jim nezáleží ani na vlastních životech.

Tváří v tvář nejnovějšímu teroristickému útoku je Rusko s námi na společné lodi. Dovedli bychom si asi přestavit příjemnějšího spolupasažéra, ale spolupasažéry si člověk nevybírá. V této těžké chvíli si zaslouží naši loajalitu. A pokud jde o český sklon kritizovat ruské zacházení s národními menšinami, tu je třeba konstatovat, že Češi jsou mezi všemi národy na zeměkouli ti úplně poslední, kteří mají k něčemu podobnému mravní oprávnění. Pokrytče, napřed vyjmi břevno ze svého oka…

Mladá fronta Dnes 26. října 2002