ARCHIV

Alibisté všech zemí, spojte se!

Timothy Garton Ash ("Past teroristů: pro bezpečí ztrácíme svobodu", Mladá fronta Dnes 19. října) postavil své podivné úvahy na dvou tezích. Za prvé: válka proti terorismu může být za určitých okolností pro naši svobodu stejně nebezpečná jako terorismus sám. A za druhé: porazit terorismus lze jen tak, že odstraníme jeho příčiny.

Nejprve k té druhé: příčinami terorismu je prý jednak to, že Palestinci nemají životaschopný stát, jednak to, že islámský svět je zaostalý. Vykořenit terorismus znamená zajistit Palestincům životaschopný stát a zmodernizovat islámský svět. Jenomže spousta Palestinců bude svůj stát považovat za životaschopný jen tehdy, když jeho zřízení bude provázeno "zneživotaschopněním" Izraele. A celá řada islámských společenství - shodou okolností jsou to většinou ta, v nichž je zakořeněn terorismus - se modernizovat v tom smyslu, jak tomu rozumíme my, ze zásadních důvodů nechce. Vztah příčiny a následku jaksi nefunguje, protože se nám do něho plete lidská vůle. Ostatně, pěkným dokreslením ošidnosti teorie následků a příčin je Mnichov 1938. Na samém prahu konfrontace se Chamberlain a Daladier rozhodli, že vezmou Hitlerovi půdu z plachet a odstraní příčiny jeho agresivity, totiž některé nespravedlivosti poválečného uspořádání ve střední Evropě. Jenomže v roce 1938 bylo už pozdě na odstraňování příčin hitlerismu z doby před dvaceti lety. Ty věci byly pro Hitlera v dané chvíli jen vhodnou záminkou. Bylo třeba se Hitlerovi postavit. Místo aby se ptali, mají-li dost důvodů, aby se zastali Československa, ptali se, má-li Hitler dost příčin k tomu, aby je zničil - a pokud ano, je třeba ho o ně připravit. V konkrétním případě tak, že mu nacpou Československo do chřtánu. Dějiny nejsou slepým sledem příčin a následků (jak by je chtěli vykládat např. dnešní čeští obhájci vyhnání sudetských Němců), ale sledem dobře či špatně zdůvodněných rozhodnutí svobodných lidí, kteří za ta rozhodnutí odpovídají. V teorii příčin a následků si podávají ruku západoevropští alibisté z roku 1938, čeští alibisté (obhájci "odsunu") z doby po listopadu 1989 a západní alibisté z roku 2002.

A teď teze číslo jedna: v hrůzostrašné atmosféře, kterou reprodukují a zveličují média, se tyčí přízrak všemocného tajného státu, jakoby ospravedlněného hrozbou terorismu. Hrozí nám porušení rovnováhy mezi bezpečím a svobodou. A proto "nejlepší formou odporu, kterou můžeme agentům nesvobody nabídnout, je mít svobodnou, pulsující, otevřenou společnost". K básnivosti sahá evropský intelektuál vždycky, když potřebuje zakrýt nedostatek věrohodnosti. Dilema "svoboda kontra bezpečí" je úplně falešné. Svoboda jde ruku v ruce s bezpečím (např. tvrzení jednoho polistopadového ministra vnitra, že zvýšená kriminalita je daň za svobodu, je čirý alibismus), kdežto právě stav nebezpečí je prostředím, v němž se daří nesmyslným jurodivým ideologiím a stresovým, hysterickým reakcím. To, co Češi provedli po roce 1945 svým německým spoluobčanům, nebyla pomsta, ale právě taková hysterická reakce na smrtelné ohrožení, které ovšem v tu chvíli už pominulo. Udržet nezbytná omezení svobody v rozumné míře lze jen v konkrétních věcech, případ od případu. Obecné volání "především nedopusťme, aby svoboda byla ohrožena" často znamená, že nejsme dost odhodláni ji bránit.

Na počátku povstání Makabejských se některé židovské posádky neachaly vyvraždit, protože ctily příkaz, že v sobotu se nesmí pracovat - tedy ani se zbraní v ruce: konflikt bezpečí a náboženského přesvědčení o nic méně pevného než naše svobodomyslnost. V průběhu války pak Židé na příkaz v sobotu nebojovat rychle zapomněli. Vyhráli ji a jejich náboženské přesvědčení neutrpělo.

Mladá fronta Dnes 24. října 2002