ARCHIV

To už jsme přece jednou zažili…

V souvislosti s prezidentskou kandidaturou Václava Klause jsem si kdesi přečetl, že se ho skupinka jeho věrných pokouší protlačit na Hrad ne proto, aby zachovali české společnosti jeho osobnost, ale aby si sami pro sebe do budoucna zachovali jeho vliv. Na tom jistě něco je, řekl bych, že v úsilí Klausových stoupenců se harmonicky pojí to první i to druhé. Jenomže je tu nutkavá otázka: nezažili jsme to už někdy?

A taky že ano. V neurovnaných poměrech bezprostředně po listopadovém převratu. OF mělo jen aparát, žádné členy. V jeho čele stála skupinka přívrženců Václava Havla, a ti se pokoušeli svého guru protlačit na Hrad; mimo jiné i proto, aby si do budoucna zachovali jeho vliv a mohli společně manipulovat českou politiku.

Před očima měli v tu chvíli nepochybně prvorepublikánskou tradici formálně nezávislého prezidenta, který prostřednictvím svých lidí nenápadně řídí československou politiku. Jenomže Masaryk byl člověk politicky vzdělaný, prošel dlouhou a tvrdou školou předlitavského parlamentarismu a dokázal pracovat obratně. Havlovi a jeho lidem se hned na počátku stala osudová nehoda: protlačený zůstal na Hradě, kdežto tlačící se velmi záhy propadli do politické bezvýznamnosti. Základny Občanského fóra se zmocnil Klaus, a Havel se ocitl v pozici chlapce na hruškách, kterému spadl žebřík. Pak si vlastní slušnou politickou základnu vybudoval Miloš Zeman.

Spor o politickou a nepolitickou politiku nebyl v prvním řadě politologickým teoretizováním, ale soubojem o dominanci ve státě. Havel se několikrát pokusil chybějící základnu zrekonstruovat (občanské iniciativy, Čtyřkoalice), ale nikdy se mu to nepovedlo. Ocitl se v permanentní defenzívě. Prezident bránil, aby nebyly schváleny špatné zákony, aby se na zodpovědná místa nedostali nehodní lidé, aby se naopak hodní lidé nedostali do vězení, aby se nehodným nedostalo státních vyznamenání.

Když se dnes Klaus i Zeman pokoušejí s pomocí svých věrných protlačit na Hrad, napodobují jen Havla a jeho velkého předchůdce v úřadě. Jsou ale v jiné situaci než nynější prezident: mají pořád svou politickou bázi, i když je teď dosti otřesena. Jejich razantní politický styl dává tušit, že by beze zbytku využili všechny možnosti, které jim prezidentský úřad skýtá. Prezident má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od ní i od jejích členů zprávy a projednávat s nimi otázky, jež jsou v jejich kompetenci. To umožní Zemanovi, pokud bude zvolen, stát se skutečnou hlavou Špidlovy vlády (k malé radosti koaličních partnerů), kdežto Klaus by ji s tímto instrumentáriem dokázal účinně paralyzovat vždy, když se mu to bude hodit.

Prezident má právo účastnit se schůzí obou komor parlamentu, výborů a komisí; kdykoli o to požádá, bude mu uděleno slovo. Tím by oba pánové za pomoci svých věrných dokázali účinně paralyzovat práci parlamentu.

Prezident dále jmenuje řadu významných činitelů: v tuto chvíli stojí za pozornost hlavně jmenování soudců Ústavního soudu, nový prezident bude mít možnost výrazně ovlivnit jeho složení. Tak se hlava státu při slušné dávce šikovnosti, důrazu a důslednosti může stát jakýmsi svorníkem, spájejícím exekutivu, legislativu i soudnictví a relativizujícím jejich nezávislost. Znamenalo by to faktickou redefinici našeho ústavního systému (formální předpoklady jsou už v ústavě dány), a to k jeho neprospěchu: směrem od demokracie k tradičnímu středoevropskému autoritářství.

Přitom z logiky věci vyplývá, že prezident by měl být tím, kdo smiřuje a urovnává konflikty: všichni kandidáti to vědí a poslušně to před novináři odříkávají. Jenže když o tom mluví Zeman a Klaus, je to, jako když liška slibuje, že udělá pořádek mezi kuřaty.

Z toho ze všeho vyplývá, že hlavní věcí v tuto chvíli vůbec není, jakým způsobem se bude prezident volit. Je to zajímavé jen z hlediska jednotlivých kandidátů a jejich šancí. Zajímavé vlastně není v první řadě ani to, kdo bude zvolen. Základní věc je nové, demokratičtější vymezení prezidentských pravomocí, zejména těch, které dávají prezidentovi možnost plést se do vlády, zákonodárství i soudnictví. Je pozoruhodné, že právě toho si dnes nikdo nevšímá. Snad je to tím, že už je vlastně pozdě.

Mladá fronta Dnes, 19. října 2002