ARCHIV

Tři králové odcházejí

Klausovo loučení s politikou se trochu podobá tomu Zemanovu. Souvisí nějak s nadcházejícími volbami; zdůvodnění je rovněž zástupné, i když o hodně věrohodnější než objímání stromů na Vysočině: totiž kandidatura státní funkci, která je u nás tradičně považována za vrchol politické kariéry. A konečně obdobná je i úleva nejbližších spolupracovníků: Klausův odchod si toužebně přáli, cítili, že ohrožuje jejich politickou kariéru; na to, aby ho svrhli, ovšem neměli; a teď by byli ze samé vděčnosti ochotni nominovat ho třeba na prezidenta zeměkoule.

Je samozřejmě otázka, nakolik Klausův odchod ODS pomůže. Její preference v poslední době strmě poklesly. Předsedovi ODS ovšem ani jeho odpůrci většinou neupírají velké politické nadání a cit pro praktickou politiku. Používal svůj talent velmi často způsobem, který byl právem kritizován. Přesto bude straně chybět.

Není jasné, jaký vliv bude mít změna na nejvyšším místě na členskou základnu a elektorát ODS. Klausovy fanatické, nekritické stoupence (sám si o ně říkal) bylo hodně vidět a slyšet na náměstích. To ještě vůbec neznamená, že ve straně a mezi jejími přívrženci převažují. Snad tedy něco napoví nadcházející volby. Jenomže komunální úroveň je u nás zatím s celostátní propojena jen velice volně (politické strany mají vzhledem ke své organizační slabosti zájem jen o větší města, venkov přenechávají svému osudu) a senát je instituce nefunkční, bezvýznamná, ODS se nikdy netajila tím, že ho považuje v podstatě za zbytečný, a proto bývá v senátních volbách tradičně neúspěšná. Jakýmsi signálem tedy mohou být jen volby do pražského zastupitelství.

Klausovy šance v prezidentských volbách nejsou valné. Největší naději by měl v přímém jednokolovém plebiscitu - návrh ODS na úpravu ústavy v tomto smyslu je natolik účelový a směšný, že nemá žádnou šanci. Ve všech ostatních případech by se Klaus mohl prosadit jen tenkrát, kdyby se střetl v duelu s Milošem Zemanem. Pro Zemana nebude problém získat na svou stranu komunisty, a tak výsledek by v případě volby parlamentem závisel na tom, nakolik by se rozpoltila ČSSD.

Mluví se dnes nikoli neprávem o proměně české politické scény. Odcházejí postupně tři osobnosti, které dominovaly prvním dvanácti letům svobody. Václav Havel poznamenal první etapu po pádu bolševismu anarchistickou snahou o "překonání" politiky v tradičním slova smyslu. Idealismus intelektuála měl svůj nehezký, přízemně praktický rub: šlo o pokus zmanipulovat českou politickou scénu politickou pseudostranou, která nemá členy, jen vedení, a proto v ní panuje demokratický centralismus srovnatelný s tím husákovským. Také důraz na naplněná náměstí odkazuje víc, než by bylo zdrávo, k Vítěznému únoru. Spojení nešikovného s neslušným nemohlo ovšem skončit jinak, než skončilo.

Klaus rehabilitoval politiku v tradičním slova smyslu. Vytvořil stranu s ideologií, programem a pevnou strukturou. Jeho politické úsilí bylo okázale pozitivní. V roce 1992 smetl Havla do politického podsvětí, z populistických důvodů si však netroufl se ho úplně zbavit. V praxi spojoval fanatickou ideologii (pseudomarxistické schéma dějin jako nesmiřitelného boje kapitalismu se socialismem) s pragmatismem ve špatném slova smyslu: tam, kde šlo o kompromis s někdejšími komunistickými manažery nebo o sociální smír ve společnosti (např. kapitulace před vyděračskými manýrami Duškových železničních odborů), se na fanatickou ideologii prostě pozapomnělo. I tady je nechtěná inspirace bolševismem (tím poststalinským) zjevná.

Záhy poté, co se Václav Klaus ujal žezla, mu vyrostl vážný konkurent v Miloši Zemanovi: symbolizoval vzpouru proti Klausovi, proti vládě tunelářů, přišel s koncepcí očisty společnosti, "čistých rukou", a sklízel úspěchy. Zeman byl a je zrcadlovým obrazem Kaluse. Seřadil za sebou všechny, kteří se v Klausově éře včas nedostali ke korýtkům, a pak ovšem i množství těch, co byli Klausem, jeho neuskutečněným a neuskutečnitelným projektem, právem zklamáni. Zhrzený dav, vedený hloučkem neúspěšných mrťafů. I tady je analogie s bolševismem, v tomto případě s Vítězným únorem a cestou k němu, nasnadě.

To, že si pak Klaus se Zemanem padli do náruče, je především zásluha Václava Havla. Zeman měl s Klausem společnou jednu jedinou věc: i on se (nikoliv snad teoreticky, ale v praxi) hlásil k "politické politice", která ho nakonec dovedla k úspěchu. Havlovy iniciativy chápal, stejně jako Václav Klaus a nikoli neprávem, jako pokus o fixlování. Tragické přitom je, že v sporných věcech měl Havel proti Klausovi i proti Zemanovi velmi často pravdu, netroufl si ji však prosadit politicky korektními prostředky. Byla to jen věc neobratnosti? Politická uskupení, která podporoval, zpravidla zkrachovala, občanské iniciativy, k nimž se hlásil, končily v písku.

Unavená veřejnost a vystrašení spolupracovníci přiměli nejprve Zemana a pak i Klause k odchodu. Odchází však i Havel, ovšemže proto, že musí, to je ale jen milosrdné zastření politické porážky. Ani prezident není v tomto nedokonalém světě politicky nesmrtelný.

Hlavní problém celého tria je v tom, že ač se navzájem příliš nesnášejí, dokázali rukou společnou a nerozdílnou vytvořit situaci, v níž hned tak nebudou mít nástupce v pravém a plnohodnotném slova smyslu. Nešťastný český premiér je v tomto smyslu reprezentativní postavou období po Klausovi, Havlovi a Zemanovi. Vytvořili díky své nezměrné ctižádosti (lze se jí divit? V komunistickém období měli všichni tři jen velmi okrajovou možnost se prosadit) ztrnulý politický systém, v němž chybí dvířka do budoucnosti. Nejde snad o to, že by měli pečovat o své nástupce a vybírat si je, k tomu jsou ze všech smrtelníků nejméně kompetentní. Jen o to, že vůbec nebrali v úvahu to nejsamozřejmější na světě - svou politickou smrtelnost. Odpovědnost za dobu, kdy už nebudou zdobit českou politiku, abys u všech třech pohledal.

Pozoruhodný je v této souvislosti jakýsi nárys vlastní politické budoucnosti, s níž se údajně Václav Klaus komusi svěřil na počátku svého triumfálního pochodu českou politikou: bude zvolen premiérem i podruhé. Třetí období stráví v opozici, ale jenom proto, aby se v dalším triumfálně vrátil. Tak si představují puberťáci své budoucí sexuální úspěchy. Skutečnost se nakonec ukázala býti k premiérovým ambicím skoupou.

Život si nepochybně i tentokrát nějak pomůže, dějiny nekončí. Co si má ale říkat řadový občan tohoto státu? Děkujeme, že odcházíte. Bohužel jste se předtím velmi postarali o to, aby ani náhodou nikdo nepřišel.

11. října 2002