ARCHIV

Český úděl

Poté, co se na pana exministra (a nynějšího prezidentského kandidáta) Bureše provalilo, že někdy v polovině osmdesátých let vstoupil do KSČ, mužně to přiznal a zároveň taky přesvědčivě zdůvodnil: neudělal to z přesvědčení, jak by si snad někdo mohl naivně myslet, nýbrž jen a pouze kvůli kariéře. Důkazem je, že okamžitě, jakmile se stalo zjevným, že se členství ve zmíněné organizaci do budoucna už nebude rentovat (tj. 20. listopadu 1989), z ní vystoupil. Pan ministr v tom nebyl zdaleka sám, lidí jako on byly davy, sám jsem znal v s.p. Mototechna velmi podobný případ. Má dobrý důvod se stát prezidentem nás všech, představuje totiž jednu výraznou polohu, jak se čeští lidé vztahovali ke komunismu: typ pragmatický.

V předchozí generaci se uplatňoval jiný přístup ke členství v KSČ. Ti, co tam vlezli kolem roku 1948, si je museli zdůvodňovat před sebou samými i před veřejností v šedesátých letech, kdy poněkud ochablo sevření komunistické diktatury, profláklo se leccos o českém stalinismu a být v KSČ začalo být mezi lidem všeobecně považováno za ostudu. Tehdejší komunista s lidskou tváří vstupoval podle vlastních slov do strany na rozdíl od pana doktora Bureše z čistého přesvědčení a s nejlepšími úmysly. Nadělal pak sice spoustu lumpáren, ale jen proto, že byl ve svých předsevzetích hanebně oklamán. Teď mu jde o to, své nejlepší úmysly uskutečnit a rehabilitovat zároveň komunismus i sebe sama: dokázat, že je (totiž on i komunismus) slučitelný s humanismem a demokracií. Experiment se široce rozvinul, ale nebyl zcela úspěšný: skončil příjezdem ruských tanků v roce 1968. To je druhá výrazná poloha českého vztahu ke komunismu: typ idealistický.

Zbývá ještě třetí poloha, jíž se ovšem jen dohadujeme z kusých, útržkovitých zpráv, protože její představitelé, pokud ještě žijí, jsou vzhledem k vysokému věku poměrně málo komunikativní. Jde o budovatele mostu mezi Západem a Východem z let 1945-48, tvůrce socialismu národního a demokratického, kteří na troskách starého světa a ruku v ruce s komunisty budovali demokracii nového typu, lidovou a humanitní. Jak se to dnes jeví, byla to ve skutečnosti jen jakási nechtěná rozcvička na stalinismus. Pokud měli kliku, podařilo se jim před kamarády z KSČ včas utéct na Západ, kde pak byli nespravedlivě osočováni z kolaborace (s komunisty, ovšem). Když měli smůlu, skončili v uranových dolech nebo na popravišti. Ti, co přežili (ať už v Jáchymově nebo za velkou louží) mají obyčejně sklon chránit v duchu svého minulého působení republiku před Němci, Maďary, zrádci a kolaboranty. Co se v mládí naučíš…

A všechny tyto tři typy spojuje jedna základní věc: nemají se opravdu, ale opravdu za co stydět.

8. října 2002