ARCHIV

Všichni dobří rodáci

Českým tiskem proběhla zprávička, že v Chomutově odhalili pomník Josefu Gerstnerovi, průkopníku železničního stavitelství v habsburské monarchii. Hovořilo se v té souvislosti o "našem slavném krajanovi". Josef Gerstner - a o tom už zpráva nehovoří - byl ovšem Němec jako poleno. Označení "krajan" zní v této souvislosti tak trochu jako "čestný árijec". Jaká je vlastně procedura, jíž se určitá osoba může proměnit ze skopčáka, případně sudeťáka, v krajana? Krajan je, jak vidno, něco jako "čestný Čech". Zaslouží si například, aby se mu stavěly pomníky.

Ve střední Evropě má česká procedura pasování na krajana několik precedentů. Nevýznamnější se odehrával v Maďarsku na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Tehdy tam přijali postupně několik protižidovských zákonů, sice mírnějších než ty německé, ale i tak dosti hnusných. Znamenaly v podstatě pro Židy zákaz některých povolání - ze zákazu byli ovšem vyňati významní vědci, umělci a sportovci. Prostě, stali se krajany. U nás na krajany zákon nepotřebujeme. Krajany se stali postupně například Petr Parléř (přestože pocházel z Gmündu), Gregor (čti Řehoř) Mendel, … Viktor Kaplan a Ferdinand Porsche.

Z tohoto výčtu lze poznat, jaké jsou nutné předpoklady k transformaci v krajana. Přistupujeme k ní tam, kde to vyhovuje zájmu českého společenství, které má ve zvyku zdobit se peřím, když to jinak nejde, tak i cizím. Krajan by měl být významný a ve světě všeobecně uznávaný. Za druhé: krajan by měl být mrtev, a to pokud možno co nejdéle. Z toho důvodu je Parléř lepším krajanem než Porsche, kterého jsme od nás hnali sviňským krokem v roce 1945. Povýšení na krajany lze v národním zájmu provádět i kolektivně. To se přihodilo minimálně desetitisícům Židů z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a dokonce i Podkarpatské Rusi, zavražděných v nacistických vyhlazovacích táborech. Pozoruhodné je, že se na řadu z nich vztahovaly jak Norimberské zákony, tak Benešovy dekrety: tento průnik množin není nijak náhodný. Ti, kteří se octli v průniku a zároveň měli to štěstí, že přežili, se ovšem krajany nestali (nezapomeňme, krajan musí být mrtvý): šupačili si to se čtyřiceti kilogramy na osobu směr Mnichov a Norimberk.

Švejkování s krajany by se přitom dalo předejít jedním jediným slovíčkem: stačilo by říci: náš německý krajan. To nám ale nějak nejde přes pysky.

5. října 2002