ARCHIV

Kříž smíření

Na přelomu června a července bylo u Teplic nad Metují vojáky Čs. armády zmasakrováno jednadvacet lidí; mezi nimi čtyři děti. Jedna z obětí byla Češka, ostatní místní Němci. O případu jsme už informovali. Letos v létě byl z iniciativy skupinky místních občanů a starostky města Broumov odhalen na místě vraždy symbolický Kříž smíření. Slavnosti se zúčastnili předsedové Senátu a Poslanecké sněmovny (oba tam vedli hloupé řeči, Pithart trochu, Zaorálek nesmírně) a předseda SdL Berndt Posselt. Následující text je příspěvek do sborníku, který iniciátoři pietního aktu při této příležitosti vydávají.

V souvislosti s pietní vzpomínkou na oběti masové vraždy v Teplicích nad Metují zazněly opět - a opět z "pomazaných" úst českých politiků - podivné teorie o příčinách a následcích: to, co se přihodilo, nebo lépe řečeno přiházelo, sudetským Němcům, byl jen důsledek německých zločinů z let 1938-45. Za takovým vysvětlením se skrývá určité, a to velmi svérázné pojetí dějin. Jeho základem jsou kauzální vztahy, akce a reakce, podnět a odezva. Chování lidí v dějinách se pak podobá chování Pavlovových psů, kteří jak známo vždycky, když se rozsvítí červené světlo, začnou slintat. A jde o to, chování lidí nějak vysvětlit. Vysvětlit, nikoli zdůvodnit. Protože tam, kde se ptáme po důvodech, ptáme se taky, zda to, co ten či onen aktér dějinné události učinil, bylo správné nebo ne, zda se to dá legitimovat. Pokud zůstaneme v zajetí příčin a následků, pohybujeme se ve světě klasické fyziky. A tam není místo pro pojem spravedlnosti.

Ve světě, kde panuje spravedlnost, vyvstává otázka po zodpovědnosti. Například: nakolik zodpovídají příslušníci určitého národního společenství za zločiny, spáchané jinými příslušníky tohoto společenství, případně za zločiny spáchané v jejich jménu státními institucemi (i když, samozřejmě, zločiny páchají ve jménu instituce zase jen konkrétní lidé). Otázka je složitější v totalitních diktaturách, kde je vztah mezi občanem a vedením státu velmi oslaben. Je to opravdu tak, že by lidé ručili svými životy a svými statky za činy státního vedení, za činy jiných? Pak bychom byli na cestě do pravěku před-právních vztahů. Právo v našem pojetí stojí na osobní zodpovědnosti.

Rozumět dějinám (jak zní titul vládní propagační brožury) neznamená jen dějiny pochopit, ale také a především dějiny soudit. To jest soudit konkrétní činy konkrétních lidí. Takové pojetí vychází z optimistického předpokladu, že lidský život a taky dějiny mají smysl. Že člověk - a v přeneseném smyslu i národní společenství - mají úkol, kvůli němuž jsou na světě, a v jeho plnění obstávají i selhávají. Rozumět dějinám znamená postihnout, nakolik lidé, subjekty dějin - v té které dějinné situaci selhali či obstáli.

Nad krutými událostmi jako byla ta z Teplic nad Metují, se ptáme, jaká je míra zodpovědnosti těch, kteří vyvolali ve společnosti nálady, vedoucí k tomuto způsobu účtování (sem samozřejmě spadá i odpovědnost lidí, kteří pracovali v nacistické okupační správě); odpovědnost těch, kteří ty činy naplánovali a prováděli; těch, kteří je podporovali, báli se proti nim vystoupit nebo jim to prostě bylo fuk; těch, jejichž povinností bylo spáchané zlo postihnout a neučinili tak; a konečně těch, kdo se je dnes snaží omluvit nebo v lepším případě zamluvit, mimo jiné teoriemi o příčinách a následcích. Je zjevné, že kriminální vinu nesou v první řadě pachatelé. Vina těch dalších se kriminalizuje obtížně a většinou to ani dost dobře nejde. To neznamená, že by neexistovala morální vina, a taky morální vina kolektivu. Z ní ovšem kriminální důsledky vyvozovat nelze a hlavně: k ní nemůže nikdo žádné společenství nutit, to by bylo, jak s oblibou říkají naši historičtí alibisté, "kontraproduktivní". Společenství ji na sebe může jedině dobrovolně vzít. Tak, jako to udělali například Poláci za pogrom v Jedwabném.

Také se říká, že se jiní za války dopouštěli zločinů nesrovnatelně krutějších: od Osvětimi po Katyn. To je jistě pravda, ale těžko to může sloužit jako alibi pro ty, kteří se dopouštěli zločinů řádově menších.

A konečně: panuje u nás představa, podle níž se lidé a národy dělí na nevinné a viníky: definitivně a jednou provždy. Jde o to, nedostat se do té druhé kategorie, z níž není úniku. A proto platí zásada: zatloukat, zatloukat a zase zatloukat. Přiznáme-li vinu, jsme ztraceni. To jsou ovšem zvyklosti, které platí ve světě galérky.

Ve skutečnosti se lidé - a také národy - nedělí na viníky a nevinné. Člověk je hříšný tvor, a tato hříšnost se promítá i do lidských společenství. Lidé (a zprostředkovaně i národy) se od sebe neliší v tom, že jedni hřeší a druzí ne, nýbrž jen v tom, nakolik jsou schopni si svou vinu přiznat, litovat jí a vyvodit z ní důsledky pro budoucnost. Díky těm, kteří jsou toho schopni, se dějiny pohybují od horšího k lepšímu, díky nim je možné mluvit o pokroku.

Zamindrákovaný národ, trpící nezvládnutým, špatným svědomím, se pokouší dějinami prolhat: nějakou dobu to může jít, ale dřív nebo později bude zasut nepřiznanými vinami. Hrdý a sebevědomý národ ví, že přiznání viny a účinná lítost jsou klíčem k lepší budoucnosti. A obojí dává naději na to, že jednou obstojíme před soudem, který není jen "soudem dějin".

Odhalení Kříže smíření je užitečný krok správným směrem.

7. října 2002