ARCHIV

Opět americký imperialismus?

Psát se rok 1967, měl by to Jaroslav Jíra, autor článku "Nebezpečná preventivní válka" (MfD 30. září 2002) jednoduché. Mohl by prostě napsat: stejně jako kdysi jeho předchůdce Hitler, provádí dnes americký prezident Bush zločinnou imperialistickou politiku. Dokladem je doktrína "preventivní války", kterou před ním používali němečtí nacisté, italští fašisté a japonští militaristé. Za vzletnými frázemi o boji za demokracii a proti narušitelům míru se skrývá hamižná touha zmocnit se irácké ropy.

Dnes máme ovšem rok 2002, a nová doba si žádá odstíněnějších formulací. Například: ač se ti, co srovnávají prezidenta Bushe s Hitlerem, v podstatě věci mýlí, určitý náznak podobnosti tu opravdu existuje. Zásada preventivní války zní evropským uším nelibě, protože ji využívali a praktikovali Mussolini a Hitler. Taky japonští militaristé ji přímo milovali. Preventivně byly přepadeny Habeš, Polsko a také Spojené státy v Pearl Harbouru. Ať už jsou úmysly amerického prezidenta jakkoli poctivé, vytvářejí nebezpečný precedens pro vyznavače imperiálních snů. A USA ostatně v minulosti nikdy nepoužily eventuality vlastního (a preventivního?) zásahu proti Fidelu Castrovi, když šířil světovou revoluci. Přímo se přitom vnucuje myšlenka: Spojené státy byly zdrženlivé proto, že v těch oblastech není ropa.

Potud pan Jíra anno 2002. Je zajímavé a příznačné, že když hovoří o preventivní válce, vynechává jeden výrazný příklad, totiž sedmidenní válku z roku 1967. Když ji vezmeme v úvahu, bude zjevné, že nejde o to, co kdo za preventivní válku vydává (USA nijak neohrožovaly Japonsko, Polsko Hitlerovu Třetí říši, a Habeš už vůbec ne Mussoliniho Itálii), ale co opravdu je preventivní válkou, tj. zásahem, jímž se předchází vážnému ohrožení národní bezpečnosti.

Pokud jde o Fidela Castra, trpí pan Jírů ztrátou paměti. USA nevolily jednostranný a preventivní zásah proti Castrovi, pokud neohrožoval přímo USA. V okamžiku, kdy dovolil Chruščovovi rozmístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi, v jejichž dosahu bylo skoro celé území USA, Spojené státy zasáhly jednostranně, preventivně a nekompromisně.

A kromě toho: svět se od roku 1967 dosti výrazně změnil. USA nejsou jen ohroženy. Už řadu let jsou napadána americká zařízení v cizině, loni se útoky přenesly na americké území. USA jsou obětí nelítostné partyzánské války, která nečiní rozdílu mezi vojáky a civilisty a neštítí se nejbrutálnějších prostředků. Guerilly zneužívají otevřenosti západního světa, protože vědí, že kdyby se jí Západ vzdal, vzdává se podstatné části své svobody. Nové jsou i prostředky: hrozí atentáty těmi zbraněmi hromadného ničení, které dnes není složité vyrobit tak říkajíc na koleně. Proti novému vedení války zatím neexistuje ani účinná obranná strategie, ani účinné zbraně. Nepřítel má svou ideologii, neskrupulózní a fanatickou: islámský fundamentalismus, pro obyvatele islámských zemích přitažlivější, než byl kdysi v Evropě ruský bolševismus. Zatím se obrací proti USA (hlavní protivník) a Izraeli (frontová země). To neznamená, že dřív nebo později nepřijde řada na Evropu.

Státy, v nichž guerilly nacházejí útočiště a finanční zdroje, jsou často zaostalé země, kde je jakákoli kontrola neúčinná, kde je obyvatelstvo oddáno místním elitám a ty se nemají čeho bát, protože při klasickém vedení války se jim jistě podaří buď schovat nebo utéct.

Dnešní situace se podstatně liší od té z šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy Rusové podporovali různé (taky islámské) teroristy, ale zároveň je drželi pod kontrolou a nedovolili jim, aby vystavili Rusko hrozbě přímé konfrontace s USA. Rusové používali teroristy jako nástroj, který je třeba ve chvíli nebezpečí odhodit. Z toho plyne: ve srovnání s obdobím, do něhož jsme vstoupili, byla doba studené války idylou.

OSN v sobě nese od svého vzniku podivnou ambivalenci, danou tím, že jejími duchovními otci jsou Roosevelt a Stalin. Na jedné straně platforma pro komunikaci mezi zcela odlišnými státy s neslučitelným uspořádáním, na druhé straně společenství, postavené na idejích svobody, demokracie a sociální spravedlnosti. S konflikty tohoto typu si nedokáže poradit: jeho členové se neshodnou ani na tom, co je důkaz. Povolanou organizací je NATO. Pod jeho praporem chránily dlouhá léta USA Evropu před ruským nebezpečím. Dnes, když nebezpečí pominulo, se Evropa obrací k USA cynicky zády - v pošetilé naději, že se jí nynější americké problémy zase až tak netýkají.

Mladá fronta Dnes 4. října 2002