ARCHIV

Causa Jakeš

Před soudem stanuli dva vypečení kumpáni: v srpnu 1968 prodávali Československo Rusům, a to zvlášť viditelným způsobem. Tím se odlišovali od svých předchůdců, kteří dělali totéž nenápadněji (Rusové u nás před rokem 1968 neměli své tanky, jen své lidi). A tím se lišili i od pomocníků těchto svých předchůdců, kterým v průběhu doby narostla lidská tvář, ponořili se do řeky zapomnění, dali se na boj za lidská práva a dnes se údajně nemají za co stydět.

Obžalovaní a jejich obhájci udělali ze soudního řízení frašku. Nepovedený proces skončil vynesením osvobozujícího rozsudku. Ti, kteří si zrádcovské iniciativy obou pánů odskákali zničenými životy a nadějemi, jsou pobouřeni. Máme kocovinu z toho, že se nám nepodařilo prakticky nikoho učinit soudně zodpovědným za ta krvavá a hnusná léta. A tak se rozpoutalo se lavinovité, podivné filosofování o souzení a historii, jemuž se bohužel neubránila ani soudkyně v případu Jakeš.

Věc je přitom prostá: neukázalo se, že nelze soudit dějiny. Ukázalo se, že nelze soudit dva konkrétní darebáky, protože chybí důkazy. Těžko se tomu divit. Už v roce 1990, kdy se poprvé otevřela možnost činnost obou pánů (a dalších) po zásluze kriminalizovat, leželo mezi činem a přítomností dlouhých dvaadvacet let. Během dalších dvanácti let otálení zemřeli poslední svědci. Se svědky v tomto případu je ostatně potíž, svědčili by taky sami proti sobě: kdo tenkrát na sovětském velvyslanectví byl, nebyl tam jen tak pro nic za nic. Vsadil bych se, že i Zdeněk Mlynář šmejdil v těchto končinách jen proto, aby zjistil, zda by snad nemohl v dělnicko-rolnické vládě držet pozice a bránit těm ještě horším, než je on sám, aby se zmocnili jeho místa. Protože to byl člověk inteligentní, usoudil při pohledu na tu chamraď, že by si to ani sám před sebou neuměl ospravedlnit. Pochybuji ovšem, že by měl chuť se zrovna tímhle před soudem chlubit.

Ovšem, mohli jsme v souvislosti s touto kauzou a jí podobnými zavést mimořádné jakobínské soudnictví. Darebáci by šli za mříže a my bychom měli do budoucna problém v podobě neblahého precedentu. Na mezinárodní tribunál, jako byl ten norimberský nebo jako je ten haagský, není pomyšlení. Jde o zločiny, které jsme páchali sami na sobě. O bolševismus jsme si sami řekli. To, že za něj dnes nejsme schopni nikoho odsoudit, je jen důsledek.

29. září 2002