ARCHIV

Česká intelektuální elita a Svobodná Evropa

Vysílání Svobodné Evropy mělo v komunistickém Československu živý ohlas. Necháme teď stranou krajnosti: na jedné straně reakce prostého lidu, ostatně většinou nezachycené, na druhé výlevy ideologických šafářů z ÚV KSČ. Všimneme si několika milých slov, jež pronesly při různých příležitostech významní představitelé tehdejší české kulturní scény. První z nich je básník, "národní umělec" František Hrubín. V roce 1956 si na Sjezdu spisovatelů nerozvážně pustil pusu na špacír (kritizoval komunistickou kulturní politiku), rok nato se na "schůzi" všech spisovatelů před Antonínem Zápotockým (nezapomeňme, to byl taky spisovatel!) kál. A řekl mimo jiné:

Vážení přátelé! Nejsem komunista, ale jsem přesvědčen jako vy všichni, že jediná šťastná budoucnost našeho lidu je budoucnost socialistická a že jediná cesta k ní je ta, kterou se náš lid nyní bere. K tomu přesvědčení jsem nedošel nijak lacino - přes noc, nedošel jsem k němu nějakou inspirací. S tímto přesvědčením jde ruku v ruce i touha, aby mé dílo sloužilo a patřilo lidu, aby v něm žilo… Často slýchávám od soudruhů, že mého příspěvku (na druhém sjezdu ČSSS, bd) zneužívá reakce za hranicemi k tomu, aby očerňovala poměry u nás. Rád bych těm pánům vzkázal, že s nimi nemám a nikdy nechci mít nic společného. Přisuzují-li mi reakční tendence, měli by znát nejen můj diskusní příspěvek, ale i mé dílo. Toto dílo, jemuž věnuji všechen svůj čas a které je jediným smyslem mého života, počínajíc Stalingradem, Jobovou nocí přes Hirošimu až k Proměně a Mému zpěvu ukazuje, na čí straně stojím a zač bojuji."

(Na okraj podotýkám, že Mistr ve výčtu svých prací skromně eliminoval své čtyři první sbírky, které vznikly na sklonku třicátých a v první polovině čtyřicátých let, kdy se ještě hlásil k okruhu katolických autorů)

Také Literární noviny, orgán odbojných komunistických spisovatelů, kteří se v první polovině šedesátých let právě prokousávali k lidské tváři, nešetřil na adresu SE chválou. Jiří Šotola, básník a "první tajemník" ČSSS, se ohrazuje (Literární noviny č. 20/1964) proti "jisté části zahraničního tisku a rozhlasových stanic", které prý "skládají jakési kombinace o rozporech, centrech, odbojových náladách a podobně", zatímco ve vztahu mezi ideologickým oddělením ÚV KSČ a komunistickými reformisty panuje ve skutečnosti idyla. Ještě hezčí a výraznější je úvodník Jana Procházky, později jedné z hvězd Pražského jara. Citujeme:

S několikaletými přestávkami, tu a tam, vytočím jejich stanici. (Všiměte si, jak se autor snaží odvrátit podezření, nepochybně oprávněné, že ji poslouchá denně s ušima zarudlýma vzrušením, bd) Jsou stále stejně choromyslní. Nesnesitelně nudní. Asi by neměli už vůbec o čem mluvit, kdyby se v poslední době nezačali chytat názorů, které nemají nic společného s jejich názory. Ke svému překvapení tu ten, tu někdo jiný zjistí, že byl pochválen z toho města, které už svým jménem budí jednoznačné pocity (rozuměj z Mnichova, bd). … Je to záludný boj proti nejlepšímu, myslivému, co žije a tvoří uprostřed komunistické inteligence naší společnosti… Je to však kampaň prohraná, jako například tvrzení, že jsme policejní stát, může-li kdokoli srovnat jejich noční slova se svou denní zkušeností."